Day 4, New York

Čtvrtek 19.10.2017

Dnešní den byl poslední, co se týče našeho školení a byl super, zároveň ale pro mě dost zvláštní.  Ráno jsme vstaly klasicky na snídani a po snídani šly hned do tříd. Byl to stejně dlouhej den, jako byly ty ostatní, ale dneska mě to fakt bavilo. Ne, že by mě to ty ostatní zase úplně nudilo. Ale dneska bylo venku nádherně, a tak jsme si vzali učebnice a šli se učit ven, seděli jsme na trávě a hráli poznávací a společenský hry, což byla fakt sranda! Hrozně jsme se ten den s holkama fakt nasmály, hlavně teda s holkama z Brazílie, který byly s námi u stolu. Tak nějak jsme si prostě padly do noty a já fakt miluju jejich smysl pro humor. Neumí náš jazyk, ani my jejich, naše ani jejich angličtina nestojí za nic, a přesto jsme se si dost rozuměly. Po dnešním dni školení se konalo jakýsi karaoke ve společný klubovně. Ale my jsme si s Kačkou a Gabčou řekly, že když je to náš poslední večer, že půjdem koupit zase nejaký pivko, sednem si do parku, a třeba později se přidáme k ostatním. Když jsme se sešly před kampusem, že vyrazíme do krámku, všechny jsme na poznaly, že ani jedna z nás nebyla v pohodě.¨

Přijet do země, kde jste v životě nebyli, kde nevíte co vás vlastně čeká, kde jste najednou úplně sami, kde Vám najednou musí mozek pracovat celý dný v angličtině a k tomu mít šesti hodinovej časovej posun je psychicky náročný. Nebudu lhát. Nevim, jestli úplně dokážu popsat ten pocit. Všechno se snažíte vstřebat a ustát. Prožít. Přežít. Užít si to. Najednou v tomhle chaosu ještě poznáváte skvelý lidi, se kterýma se ale musíte rozloučit ještě než je stihnete vlastně pořádně poznat. Dnešek byl poslední den tady a zítra ráno se máme zase všichni rozloučit a už se třeba nikdy neuvidíme? Je to náročný. Obzvlášť pro tak citlivýho člověka, jako jsem já. Celkově tenhle týden je pro mě mazec. První dny byly asi nejnáročnější a chvíli mi trvalo zvyknout si na to, že celý dny neslyšíte nic jinýho než angličtinu. Samozřejmě jsou chvíle, kdy si říkáte, že to nedáte. Uvědomíte si, jak daleko najednou jste od všech a je Vám prostě smutno. A přesně tyhle myšlenky jsem měla dneska, když jsme seděly s holkama v tom parku. Ale i na tohle jsem byla tak trochu připravená. Byla jsem připravená na to, že budu smutná, že budu sama, že se mi bude stýskat a že to bude těžký. Ale věděla jsem, že toho nikdy nebudu litovat. A kdo mě opravdu zná, ten ví, že jen tak něco nevzdám. Ano, můžete zvednout mobil, zavolat domu a říct ať vám koupí letenku a vzdát to. Ale zpět tam, kde jste byli nešťastní? Zpět tam, kde nic nemáte? Vždyť by bylo moc jednoduchý, nemyslíte? Stačí si věřit a stačí vědět alespoň o jednom člověku na světě, kterej věří ve vás, a pak zvládnete všechno, co budete chtít. 

Chvíli jsme tam tak seděly v tom parku a povídaly o všem možným. Pak jsme si řekly, že bychom se měly jít podívat alespoň na chvilku na to karaoke, když je dneska ten poslední den. Rozloučily jsme se s Gabčou, jelikož se jí už chtělo spát a věděly jsme, že ráno už se neuvidíme. Že už se třeba nikdy neuvidíme. Zvláštní, znala jsem tu holku tři dny a chtělo se mi brečet, když odcházela. Když jsme přišly do klubovny, byly tam už jenom ty holky z Brazílie, se kterýma jsme byly s Kačkou celý 4 dny ve třídě a se kterýma byla velká sranda. Asi dvě hodiny jsme poslouchaly brazilský a český písničky a bylo to neskutečný. Nejdřív jsme jim pouštěly český písničky a učily je polku, a ony nás pak jejich brazilský tance. Jestli nás někdo ten večer pozoroval, tak  Strašně moc mi to zvedlo náladu.  No a potom se šlo do baru, kterej je přímo v areálu kampusu. Jenže pít a chodit do barů v USA můžete, když je Vám dvacet jedna a plus. No a to mě není. A ani dalším pěti holkám co tam dneska mezi náma byly. Nakonec jsme mohly do toho baru jít, ale nemohly pít. Jedna z těch holek z Brazílie, který bylo taky devatenáct mě ukecala, ať tam jdu s ní. Když jsme seděly v tom baru, ona vytáhla z koše kelímek ze Starbucksu a mě hned došlo, co má v plánu. Šla na záchody, umyla ten kelímek, dala někomu peníze, aby jí koupil pivo, a pak prostě to pivo nalila do toho kelímku od kafe. Jenomže ona to udělala tak nenápadně, že to ten barman viděl, přišel ke stolu a řekl, ať mu ukáže ID. Když řekla, že jí je devatenáct, naštval se a řekl, že všichni, komu není 21 let, jdou ven. Mě to nijak extra nevadilo, protože bylo pozdě a já byla celkem ospalá. A tak jsem šla s ní, sedly jsme si venku na lavičku, koukaly na hvězdy a povídaly si. Probraly jsme všechno možný, svěřily se, pobrečely si. A pak jsme se zastavily nad tou chvilkou. Nad tím, že jsme tam seděly na lavičce, obě holky z úplně jinýho konce světa, bavily jsme se tou naší začátečnickou angličtinou a přesto jsme si tak moc rozuměly. Ani nevíte, jak moc mi tenhle pokec dneska pomohl. Dostala jsem tak ze sebe všechno, co jsem v sobě měla. Když jsme se koukly po chvíli na hodinky, byla skoro jedna ráno a všichni se už vraceli z baru na pokoj, a tak jsme se k nim přidaly. To už jsem se rozloučila i s Kačkou a šla si lehnout. Jdu do mýho pokoje a modlím se, že je Angela v pokoji, nechala mi odemčeno a nebudu muset spát na chodbě. Přicházím ke dveřím, chvilka napětí a YES! Je odemčeno. Na ráno mám všechno připravený, převlíkám se do pyžama, čistím zuby, snažim se dneska už na nic nemyslet a jdu si lehnout, ať jsem na zítra a na tech sedm hodin v letadle alespoň trochu ready. 
Tak Dobrou, zítra.





Komentáře

Oblíbené příspěvky