Day 5, New York- Seattle


Pátek 20.10.2017

Dneska jsem vstávala v pět třicet s celkem dobrou náladou. Neměla jsem dobalených pár maličkostí, zvážený kufry a v sedm jsem musela bejt na snídani. Dobalila jsem všechny věci, stokrát jsem to samozřejmě přendavala, protože mi to nevycházelo na váhu, jak by mělo. Jakože v Praze váhu kufrů moc neřeší, tak tady to řeší dost. Tady hlavně nekoupíte letenku už se zavazadlem, ale musíte za každý zavazadlo zaplatit dvacet pět dolarů a to zavazadlo musí mít dvacet tři kilo. A i když má třeba jenom o necelý kilo víc, platíte navíc. A né málo. Když jsem to dala konečně nějak dohromady, šla jsem na snídani. Trošku mě rozesmutnil fakt, že holky už jsou fuč a že na tu snídani musim sama. Už nás tam bylo fakt jenom pár. Dneska to bylo rozdělený na deset skupin a deset autobusů, který nás rozvážely na letiště. Já jsem byla v tý úplně poslední skupině, takže jsem tam byla už jen s lidmi, kteří jeli na stejný letiště a nebo s těmi, kteří měli rodinu z NY, která si je vyzvedla přímo v campusu. Dneska jsem si toho jídla naložila fakt hodně, protože jsem věděla, že mám před sebou náročnej den a sedla si ke stolu, kde náhodou seděla Slovenka, o který jsem za celou tu dobu vůbec nevěděla. A tak jsme se společně nasnídaly, popovídaly a sdělily pocity. 

Já vlastně ani nevím, jak to popsat. Bylo mi zvláštně. Na jednu stranu mi vůbec nedocházelo, co se děje a byla jsem úplně klidná, na druhou jsem věděla, že mě čeká další nálož. Nálož emocí, smutku. Chaos. Zároveň mi bylo dost smutno. Měla jsem v hlavě plno otázek. Jaký to tam bude? Budeme si rozumět? Budou mě mít rádi? Bude se mi tam líbit? Co mám říct, až se uvidíme? Ještě nikdy předtím jsem neletěla úplně sama. Před sebou jsem měla půl dne a check-in na obrovským letišti Johna Fitzgeralda Kennedyho v New Yorku,  kde je prosimvás sto dvacet osm gejtů. A pak teda ještě přežít tech sedm hodin letu.Ta lepší půlka mýho Já byla nejspíš tak v klidu proto, že sem se snažila si říkat pořád dokola jednu větu. To, co se má stát, se prostě stane. Touhle větou se řídím v životě dost často. Zní to jako klišé, nebo blbost, ale je to prostě tak. Stačí prostě věřit v to, že všechno bude tak, jak má bejt, i když to bude třeba špatný. Protože všechno špatný je pro něco dobrý. Vždycky. Jak už jsem se sama několikrát přesvědčila. Já Věřím na osud a myslím si, že život nám přinese přesně to, co přinýst má. Každý máme nějaký osud a je jenom na nás, jak si ho užijeme. A jestli si ho užijeme. A když budeme od někoho něco čekat, nebo plánovat něco, co nám pak nevyjde, budeme zbytečně zklamaní. A my chceme mít ze života hlavně radost, nebo ne?
Ten měsíc před odletem byl pro mě hroznej. Všechno ze všech stran se na mě nahrnulo. Blížil se můj odlet, byla ve mně natěšenost a zároveň všechny ty obavy. Babička vymýšlela různý věci, hledala mi práci, jen proto, abych zůstala doma. Vím, že se o mě bála. Ale já jsem tam doma prostě nebyla šťastná. Pořád jsem si vyčítala to, že jsem opustila toho kluka, kterej mě měl tak rád. Chyběl mi. Vlastně ne on. Ale někdo. Prostě někdo, kdo vás jen tak obejme, s kým si večer sednete a pokecáte si, kdo se vás zeptá, jakej jste měli den a kdo vás prostě dělá šťastnějším. A v tu chvíli jsem někoho takovýho potkala, ale on stačil zmizet z mýho života tak rychle, jak se v něm objevil. Ale tenhle kluk mi řekl jednu věc. A to, abych dělala věci vždycky tak, jak je cítím. On sám o tom asi vůbec neví, ale dost mě podpořila nakopnul k tomu, abych fakt odjela. A já jsem fakt cítila že potřebuju pryč, že potřebuju vypadnout někam daleko, vyčistit si hlavu od všeho, co se v mým životě doposud stalo a prostě začít znovu. Už před odletem jsem procházela nějakou šílenou změnou. Hrozná pleť, hrozný nálady, divný emoce a taky deprese. Věděla jsem, jak moc se mi uleví, až vystoupím z letadla a začnu prostě znovu. Jedna paní, která mi moc pomáhala a dostávala ze mě všechnu negativní energii, mi asi týden před odletem vyložila karty a řekla, že to, co tam vidí, si nechá pro sebe, ale že až se jednou vrátím domů, bude ze mě uplně jinej člověk. Lepší. Šťastnější. 

Docela jsme se zakecaly, byla to fakt moc milá holka. Díky za tuhle fajn snídani dneska. Ještě jsem si sbalila svačinu s sebou, protože mi to letělo až v pět večer a já věděla, že nic jinýho k jídlu už nedostanem. Pak už jsem šla na pokoj, vzala kufry a šla jsem vrátit klíče od pokoje. Teda ty klíče, který jsem ztratila. Tak trochu už jsem byla smířená s tím, že po mě budou chtít těch sto dolarů, jak si holky někde přečetly. Když jsem přišla a řekla, že ty klíče nemám, že musely zapadnout někde v pokoji (no dobře, trošku jsem zalhala) ta milá slečna, co se o nás celých pár dní starala, řekla, že je to ok, že je pak najdou. Super! To mi dneska fakt zvedlo náladu. Sto dolarů je sto dolarů, za to bych mohla mít třeba hned několikery nový boty, žejo. Seděli jsme dvě hodiny v klubovně a všichni jsme čekali na odjezd. Většina si povídala, někdo spal, někdo si četl, někdo byl na mobilu a já jsem se zvedla a prostě jsem se šla projít, sama se sebou a snažila si trochu vyčistit hlavu. Když jsem se vrátila, všichni ti, co měli rodinku z NY už šli čekat před campus, než si je vyzvednou. No a my, co jsme čekali na autobus, kterým pojedeme na letiště, jsme si sedli před campus na lavičku a sledovali jsme ty setkání. Ty první chvilky, kdy se au pairky viděly poprvé se svou rodinou. Ty emoce. Bylo to zvláštní. Bylo zvláštní to sledovat a vidět, jak si dva lidé, kteří se v životě neviděli, padli do náruče. Jak to některý holky prožívaly a šílely, když uviděly tu svou budoucí rodinku. Vidět to, jak se lidi najdou a seznámí přes půlku světa, jen přes skype, a pak se mají tak rádi. Docela mě to znervozňovalo, protože jsem si představila moje první setkání s budoucí rodinkou a vůbec jsem nevěděla, co mám od toho čekat. Ale na druhou stranu už jsem chtěla být u nich. Konečně někde doma. Já mam ale před sebou ještě pár dní, než je potkám. Už skoro všechny holky si rodina vyzvedla a byl čas jet na letiště. Vzala jsem batoh, kufry, nastoupili jsme do auta a jeli jsme asi hodinu na letiště JFK. Zjistila jsem, že některý z těch holek z Brazílie letí ze stejnýho terminálu, což bylo celkem milý překvapení. Prošly jsme check-in a šly se najíst. Do Shake Shack na mýho prvního pravýho americkýho burgera s hranolkama politýma chedarem. No jo, co Vám budu, bylo to hodně dobrý.  Na letišti jsme pak měly ještě pět hodin čas, takže jsme se musely jít samozřejmě podívat do Viktorky, odkud jsem si hned odnesla radost. Koženej batůžek, kterej jsem si beztak chtěla koupit a na tech letištích mají fakt dobrý ceny, takže znáte to, přece to tam nemůžete nechat. Prošly jsme ještě pár obchodů a ten čas nakonec uběhl celkem rychle. Pak už jsme se s holkama rozloučily a šly jsme každá ke svýmu gejtu. Z domova jsem si vezla i můj notebook, kterej mám pořád u sebe v batohu a na JFK je Wi-Fi na půl hodiny zadarmo. A tak jsem toho využila a stihla jsem rychlej hovor s babičkou, abych jí řekla že žiju, odepsala jsem ještě rychle na všechny zprávy a byl čas jít do letadla. Našla jsem svůj gejt a sedadlo jsem měla u okýnka. Super! Vedle mě si sedla taková postarší, moc příjemná paní s pejskem. Paní byla z Mexika a celou cestu mi něco vyprávěla. Sice jsme si moc nerozuměli, protože taky moc angličtinu neovládala, ale pochopily jsme se a to bylo hlavní. Díky ní mi ta cesta utekla o dost rychleji. Během letu jsme dostali dva snacky a večeři. No plane food není nic, co byste si zamilovali, ale když máte hlad, prostě to sníte. Když už jsem nevěděla coby, vytáhla jsem z batohu knížku. Knížku, kterou mi dala mýho bývalýho kluka mamka, těsně před tím, než jsem odlítala. 
Dala mi ji, když jsme se s ní byla rozloučit. Když jsem tu knížku otevřela, na první stránce bylo napsáno „Své oči můžeš zavřít před tím, co nechceš vidět, ale své srdce nikdy nezavřeš před tím, co nechceš cítit“ a pod tím ručně napsaný krásný věnování. A tahle knížka, jakoby by byla napsaná jenom pro mě. Přesně věděla, co teď potřebuju. Věděla, že teď budu hledat sama sebe, že se budu učit žít sama, že se musim naučit sama sebe mít ráda. Myslím, že na tuhle ženskou nemůžu nikdy zapomenout a do smrti jí nesplatim to, co pro mě udělala.  Tak jo, teď vám tenhle příběh řeknu celej hezky po pořádku.

               Budeme mu říkat třeba Karel. Karel byl můj třetí kluk v životě. Bylo mi ještě 16 a byla jsem v prváku na střední. V tu dobu jsem měla kluka, ale bylo to dost podivný. Ani jsme spolu vlastně nechodili. Byli jsme spíš takový hodně dobrý kamarádi. Nějak jsme se nepohodli, a já se naštvala a ukončila jsem to. Potom jsme spolu byli ještě párkrát, vždycky jsem se nechala ukecat, protože nám spolu bylo fajn, ale už mě to zkrátka nebavilo. V dobu, kdy jsem po dlouhým přemlouvání ukončila tohle, jsem se seznámila právě s Karlem. Moje kamarádka, se kterou se známe už asi od narození, s ním chodila do třídy a ta nás taky seznámila. Budeme jí říkat třeba Lucka. Znala jsem Karla od vidění, ale nikdy jsme se spolu nebavili. V únoru roku roku 2015 jsme měli u nás na vesnici každoroční hasičskou zábavu a my jsme si s Luckou daly vědět, protože ani jedna z nás neměla plán na víkend, a tak jsme si řekly, že se tam půjdeme podívat. Vím, že se mi tam dost nechtělo, ale byla jsem zrovna v takový tý po rozchodový náladě. Takový to, kdy sníš všechno sladký na co příjdeš, i když si pustíš komedii nebo seriál, všechno tě rozbrečí, nebo jak jsi jeden den jsi happy, že jsi se ho konečně zbavila a další den celej probrečíš, protože ti chybí. Myslím, že všechny holky přesně víme, o čem tady teď mluvím. Když jsem se oblékala a vyrazila z baráku jí naproti, napsala mi, že přijede její spolužák s nějakým kámošem, nebo co. Tak jsem si říkala- Jasně, proč ne. Když jsem přišla před hospodu, už stála před vchodem i s klukama. Teda právě s Karlem a jeho kamarádem. Seznámili jsme se a šli dovnitř. Byl to fajn večer. Fakt jsem se s nima nasmála a byla jsem ráda, že jsem přišla na jiný myšlenky. Uběhly asi dva týdny a my jsme se vídali s klukama častěji a častěji. No a pak se mě jednou Karel zeptal na číslo a já mu ho dala. Psali jsme si každej den. Byl vtipnej a milej. Ale já jsem na nikoho v tu dobu neměla náladu. a tak jsem mu narovinu řekla, že žádnýho kluka teď nechci, na nikoho nemam náladu, tak ať se nezlobí. Vzal to v pohodě a my jsme dál chodili na party, jezdili na výlety a bylo to hrozně fajn. Strašně jsem se s ním nasmála, měli jsme stejnej smysl pro humor a fakt jsme si rozuměli. Když jsme šli někam na party, nebo jen někam na kafe celou dobu jsem se jen smála a byla happy. Konečně zase veselá. Bylo mi s ním hrozně fajn. Čas běžel a my spolu trávili víc a víc času. Mě s ním bylo víc a víc dobře. Byl vtipnej, pozornej, milej, hodnej. Přesně to, co jsem vždycky chtěla. Byl to první kluk, kterej byl jak kdyby úplně podle mých představ, ale hlavně mě měl fakt upřímně rád. 25. Dubna jsme šli společně i s Luckou a ještě s jedním Karla kamarádem na pouť, po pouti jsme jeli na jednu oslavu a po tý oslavě jsme spali u jeho dalšího kamaráda. Tak asi nemusím řikat, co se tu noc stalo. No a tak to nějak vyplynulo, až jsme spolu prostě byli. Nikdy jsme si vlastně ani neřekli, že spolu chodíme. A to bylo na tom to krásný. Příjdou mi zvláštní a trošku dětinský takový ty otázky jako- Tak a teď už spolu chodíme? nebo- A kdy spolu začneme chodit? Já si myslím, že žádný takový otázky nejsou potřeba a je krásný, když to tak nějak vyplyne samo. Byla jsem fakt zamilovaná a hrozně šťastná. Byl u mě skoro každej den, jezdil za mnou takovou dálku, dělal mi překvápka, jezdili jsme na výlety a miloval mě. A věděla jsem, že by pro mě udělal cokoliv, co by jen pro mě udělat mohl. Uběhl rok a Karel u mě skoro bydlel. V tu dobu jsem bydlela sama v bytě u babičky a dědy v baráku, takže jsme tam mohli být v pohodě oba. Jen výjimečně jsme jezdili k nim domu spát, ale já tam jezdila moc ráda. Když jsem poznala jeho rodiče, hrozně jsme si rozuměli, teda hlavně s jeho mamkou. Čas tak plynul a znáte to, ze začátku je vždycky všechno růžový, ale někdy to tak není navždycky. Za tu dobu, co jsme spolu už byli, jsem poznala i jeho špatný stránky, ale já jsem si pořád říkala, že když někoho miluješ, smíříš se i s těma špatnýma vlastnostma. A tak jsme spolu pořád byli a já pořád byla šťastná. Ale v létě v roce 2016 se stalo dost věcí najednou a já jsem se musela odstěhovat od babičky. No a co teď žejo. „No Jasně, že tě tu nenechám, půjdem bydlet spolu.“ řekl mi. Byl do mě fakt zamilovanej. Vím to. Myslím, že musel bejt fakt zblázněnej. Protože řekněte mi, kdo by udělal takovou bláznivou věc?! Říkám bláznivou, jelikož já jsem tohle léto slavila teprve 18. narozeniny, před sebou čtvrťák na střední a on neměl pořádnou práci a já žádnou. Jenomže já jsem tam fakt nemohla zůstat. Ve stejnou dobu se Karlovi rodiče zrovna rozváděli, jeho mamka se stěhovala do bytu, no a shodou okolností tam byl jeden menší byt volnej. Takže jsme neváhali a žačali jsme všechno řešit. Já jsem si našla brigádu ke škole, Karel si našel práci, no a když jsem v červenci od Karla mamky dostala k narozeninám klíče od toho bytu, byli jsme hrozně šťastní, že to vyšlo. Já jsem si vzala od babičky a dědy peníze, který každýmu z nás spořili už snad od narození, za který jsme nakoupili nábytek a šli jsme bydlet. Můj první život s klukem. Náš první malej domov. Zabydleli jsme se, Karel nastoupil do nový práce a já jsem od září nastoupila do čtvrťáku. Něco mi táta přispíval na školu, takže se to dalo zvládnout s tou mojí brigádou. No a takhle jsme si tam žili. A byli jsme šťastní. Nikdy mi tam absolutně nikdy nic nechybělo. Měli jsme společně fakt všechno, co jsme potřebovali, i co jsme chtěli. No a jelikož naproti nám bydlela Karla mamka, hodně nám pomáhala a pořád něco kupovala. Pro ně, pro Karla a jeho bráchu bylo normální, že prostě máma půjde a nakoupí jim každýmu třeba oblečení za několik tisíc. Ale ona pak začala kupovat i mě a pro mě to normální prostě nebylo. Když jsem bydlela s mámou, nikdy jsme moc peníze neměli. Hlavně jsme byli vychovaní tak, že na co si nevyděláš, to nemáš. A když jsme si něco fakt zasloužili, tak nám to táta zaplatil. Ale pro Karla i jeho bráchu bylo naprosto normální, co všechno pro ně mamka dělá a absolutně si tam toho nikdo nevážil. Pamatuju si den, kdy Karla mamka přišla a řekla mi ať s ní jedu na výlet do Prahy, že budeme mít prostě hezkej den. Tak si řikám proč ne, žejo. Chodily jsme po krámech, jedly v předraženejch restauracích a měly fakt hezkej den. Kamkoliv jsme přišly, něco mi hned chtěla kupovat. Já to nechtěla, ale ona se se mnou o tom prostě vůbec nebavila, jen se mě vždycky nenápadně zeptala, jestli se mi to líbí a pak zkrátka šla a koupila to. No a pak takhle šla do jednoho krámu a koupila mi boty za několik tisíc. A to už jsem se cejtila fakt blbě. Když jsme přijeli domu a ona mi přinesla ty tašky do toho našeho malýho bytečku, jen jsem si sedla na gauč a začala brečet. Prostě jsem brečela a brečela. Cejtila jsem něco jako, že si to prostě nemůžu dovolit od ní vzít, protože jí to nemám jak vrátit a zároveň jsem nechápala, že je na mě někdo tak hodnej. Nechápala jsem, že vám někdo vlastně uplně cizí koupí takhle drahý věci jen tak. Jenom proto, že Vás má rád. Nebyla jsem na tohle zvyklá. Ona mě pak obejmula a řekla mi, že jsem součást jejich rodiny a že tohle dělá proto, že ví, že si toho vážím a že mi chce udělat radost, tak ať to prostě příjmu. Taky mi řekla, že je fakt šťastná, že si Karel našel zrovna mě a že doufá, že to tak i zůstane. Byla jako moje kamarádka, řešily jsme spolu fakt všechno. Byla jsem tam šťastná. Cítila jsem se tam Doma. Hlavně proto, že jsem prostě věděla, že mě tam mají rádi, že kdykoliv by se něco stalo, mohla bych zavolat a pomohli by mi. Byla tam vždycky hrozná pohoda a klid. No ale teď zpátky ke Karlovi. Když začnete s někým bydlet, až pak poznáte jakej doopravdy je a takyy se musíte naučit všechny ty chyby navzájem respektovat, tolerovat. Já jsem se fakt snažila. Celýho půl roku jsem se snažila. Ale bylo to mezi námi jenom horší. Karel mi začal lhát. Začal lhát v dost podtstatnejch věcech. A pro mě je důvěra ve vztahu asi na prvním místě. No, a jelikož ztratil moji důvěru, několikrát, prostě to šlo všechno z kopce. Já jsem si pořád dokola opakovala, že jejich rodinu nemůžu opustit, protože je mi tam moc dobře, že jsem jim vděčná za tolik věcí, že se s nim teď přeci nemůžu jen tak rozejít. Furt jsem si říkala, že to bude lepší, že každej vztah má někdy krize. Jenomže pak už to byl rok, co jsme tam spolu byli a došlo to tak daleko, že jsme se třeba čtrnáct dní neviděli. Vždycky jsem radši jela k babičce, nebo ke kamarádce. Už sem na něj neměla vůbec náladu, byli jsme na sebe oba hnusní, netrávili jsme spolu skoro žádnej volnej čas. A mě to nebavilo a fakt jsem se kvůli tomu trápila. A jak se mi tak motaly dohromady všechny ty myšlenky, měla jsem strašný deprese, který vždycky vyvrcholily v hádku, protože mě Karel nebyl nikdy schopnej pochopit. Nebyl schopnej pochopit to, že všichni něměli vždycky tak růžovej život jako on. Nechápal ani to, že jsou věci, kvůli kterým nejsem psychicky úplně v pohodě a potřebovala jsem od něj, jen aby se trošku snažil mě pochopit. Ale jemu to bylo v celku jedno. On už mě bral jako samozřejmost, absolutně se nesažil. Nevracel to, co jsem mu já dávala. Stoprocentně mi věřil, protože neměl nikdy důvod nevěřit mi. Takže jsem mohla všechno a všude. Ne, že bych chtěla, aby žárlil, ale myslím, že všechno musí bejt tak nějak s mírou. Pak už jsme se hádali dost často a byly to fakt hnusný hádky. Když to teď píšu a dívám se na to zpětně, neměl to se mnou vůbec jednoduchý. Ty hádky jsem totiž vyvolala většinou já a většinou z uplnejch maličkostí. Byla jsem prostě psychicky už fakt mimo. Do toho jsem se musela učit na maturitu a měla nervy z toho, že to musim dát, a že mě musejí vzít na tu vejšku. Měla jsem plán, že odmaturuju, půjdu dělat dálkově vejšku, najdu si práci a pak půjdem bydlet do většího. To byl náš společnej plán. Vlastně je mi docela líto, kam až to zašlo. Protože jsem na tom byla psychicky už hodně špatně a měla jsem pocit, že v tom bytě spolu už prostě nemůžeme bejt. Jezdila jsem spát k babičce, ke kamarádkám a tak. Samozřejmě jsem přemýšlela nad rozchodem, ale zároveň jsem si dávala takový argumenty jako.. Kdybych se odstěhovala, kam bych vlastně šla? Vždyť já ani žádý jiný doma už nemám. Dala jsem všechny moje úspory do společnýho nábytku a teď se jen tak odstěhuju? A co by na to řekla Karla mamka? Bála jsem se hlavně toho, co by na to řekli ostatní. Na začátku června jsem jela se ségrou a s kamarádkou na festival. Na Votvírák. Měla to bejt dámská jízda, takže Karel pochopil, že pojedu sama. Nakonec jsme tam byly jen ve třech. Já, ségra a ještě jedna kamarádka z hasiček. Když jsme tam byly druhej den, napsal nám jeden kamarád, že jsou tam taky, a že se za námi staví. Stavil se. A stavil se ještě s jedním potetovaným, namachorvaným, docela pěkným kámošem. Byla jsem tam po dlouhý době hrozně happy. No prostě fesťák, miluju to. Tu pohodu, hodbu, kámoše.  No a ten potetovanej, namachrovanej, docela pěknej kluk mě tam začal balit. Klasicky jsem ho odpálkovala žejo, jako každýho. Jenže on se nenechal. V ten večer mi vrazil asi dvakrát pusu, ale já ho stejně vždycky odpálkovala, což ho vždycky ještě víc vytočilo žejo. Byl to takovej ten klasickej, namachrovanej hezoun, co si myslí, že dostane každou, na kterou si ukáže. Dobře, uznávám, to, jak na mě koukal, nikdy nezapomenu. No a on se pak nabídnul, že nás odveze domu. Tak jak si asi myslíte, že to dopadlo. Jo odvezl nás domu a jo, začali jsme si psát a jo, začali jsme randit. A tenhle fesťák mi otevřel oči. Uvědomila jsem si, že jsem najednou happy když s Karlem nejsem. A to bylo samozřejmě špatně a věděla jsem, že už to musím rozseknout. Měla jsem kvůli Karlovi hrozný výčitky. Randili jsme víc a víc a s Karlem jsem se viděla míň a míň, i když jsme spolu ještě pořád bydleli. Karla jsem ani jednou nepodvedla. Prostě jsme s tím pěkným potetovaným jenom trávili hezkej čas. A mě to hrozně bavilo, protože mi dával to, co Karel neuměl. Jezdili jsme spolu na kolech, chodili na procházky, na party. Zároveň jsem pak ale nemohla spát, když jsem myslela na Karla. Takhle to trvalo nějakou dobu a mě to hrozně užíralo. Rozsekla jsem to, až když jsem byla jeden den v práci a zavolala mi ta paní z agentury. A to už víte, jak pokračovalo. Prostě jsem si uvědomila, že to musim skončit. Že musim skončit ten život, kterej mě vlastně nebaví a ve kterým se trápím. A tak jsem prostě jeden den z jednoho rande s tim potetovaným klukem přijela domu a řekla Karlovi, že pojedu do Ameriky. On mi to nevěřil, asi si myslel, že už jsem se uplně zbláznila a že jenom melu. Tak jsem to nehrotila a zkusila to za pár dní znovu. Mezitím jsem si o tom stihla popovídat s jeho mamkou a zjistila, že v ní mám vlastně oporu a dokonce mi řekla, že ať se rozhodnu jakkoliv, vždycky u ní budu mít dveře otevřené. A to mi dodalo tu úplně poslední kapku přesvedčení. Myslela jsem si, že už mě třeba Karel ani nemiluje, a tak jsem doufala že se rozejdeme v dobrým. Když jsem se mu to snažila znovu říct a on pochopil, že to není sranda, ani bláznění, hrozně se naštval. Nejdřív mi začal všechno vyčítat, co vše pro mě on i jeho rodina udělali, pak jsme oba brečeli, pak mě prosil, pak sliboval, že na mě počká, než se vrátím. Bylo to težký a silný. Hodně těžký. Nakonec pochopil. Pochopil, že bude lepší rozejít se v dobrým. A tohle už byl fakt konec. Chápete to? Já jsem to fakt udělala. Bylo mi to tak strašně líto. Tak moc jsem brečela a prosila ho, ať mi to odpustí. Pak jsem si prostě sbalila svoje věci a ještě ten večer odjela k babičce a už se nevrátila. A jak to dopadlo s tím potetovaným? Nijak. Prostě jsem se rozhodla, že fakt odjedu. Zůstali jsme kamarádi s Karlem i s tím potetovaným klukem, a jsem za to šťastná. Na Karla, ani na jeho rodinu nikdy nezapomenu, jsem s nima v kontaktu a navždycky jim zůstanu vděčná za všechno, co pro mě udělali.

Probudily mě turbulence, když už jsme přistávali v Seattlu. No usnula jsem s tou knížkou v ruce, žejo. Ne, že by byla nudná, ale nějak to na mě padlo a vlastně jsem byla ráda, že se mi podařilo usnout. Taky jsem letěla zas do jinýho časovýho pásma, je tady o tři hodiny míň, než v NY, takže každá minuta spánku navíc se hodila.  Byla jsem pak už dost unavená. Když jsem si uvědomila, že už přistáváme, začaly se mi znovu v hlavě honit ty samý otázky. Říkala jsem si, že všechno bude super a že všechno bude prostě tak, jak má bejt. No, upřímně, nejvíc jsem se těšila, až konečně budu někde, kde se budu moct normálně osprchovat a vyspat se v normální posteli. Emily, mojich host rodičů kamarádka, u který teď budu až do úterka, na mě měla čekat na letišti. Tak nějak jsem z fotek tušila, jak vypadá. Ale známe to, nikdy nikdo nevypadá na živo tak, jako na fotkách na facebooku. Vyzvedla jsem si svoje kufry a viděla kolem sebe, jak se ostatní au pairky potkávají s jejich novýma rodinkami, jakou mají radost, když se poprvé vidí. Jak jsem je tak všechny pozorovala, uviděla jsem v tý řadě i Emily, která čekala na mě. Stála tam jestě se Selinou, což byla jejich Au pairka, rakušanka, která přiletěla asi měséc přede mnou. Selina držela v ruce obrovskej plakát, kde bylo napsáno „Welcome in Seattle Marketa“ a Emily držela krásnej puget květin, na kterým byl uvázanej balonek. Když jsem k nim došla, přivítaly jsme se, objaly se a šly k autu. Když jsme přijeli k nim domů, Emily mi nabídla polívku. Já si jí s radostí dala, protože jsem byla fakt hladová. Chvilku jsme si něco vykládali. No teda, jak se to vezme. Já jsem si totiž najednou přišla jako, kdybych neuměla říct anglicky ani „Jak se máš“. Nic moc jsem jim nerozuměla. Taky jsem byla trošku vynervovaná a ze všeho vykulená, takže mi to nemyslelo úplně tak, jak by mělo. Bylo to fakt těžký a připadala jsem si fakt trapně, ptát se skoro za každou větou, co to znamená. Bylo to něco uplně jinýho, než to co se učíte v čechách ve škole. Připadala jsem si jak úplnej debil. Nechápala jsem v tu chvíli, jak sem vůbec mohla odmaturovat. Pak jsem se nadechla, vydechla a uklidnila se. Proto jsem přece tady žejo, abych se to naučila. A přece jenom jsme se nějak domluvili, já mezitím dojedla polívku, a pak už mě čekala jenom sprcha a konečně postel. Tak jsem se těšila. Ten jetlag je pro mě docela mazec. Teď je půl desátý  já už ležim v posteli. Odepisuju holkám, Gabče a Kačce, protože jsme si slíbily, že si dáme vědět, že jsme dorazily v pohodě. Beru si pod polštář moje talismany pro štěstí a jdu spát. 
Tak dobrou, příště. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky