Day 1, New York

Pondělí 16.10.2017

Po dlouhých třinácti hodinách letu a přestupu v Brusselu jsme s Kačkou, kterou jsem poznala v letadle, jelikož jsme měly sedadla vedle sebe, a s kterou jsme toho stihly za ten dlouhý let dost probrat, vystoupily na letišti Newark v New Yorku. Vyzvedly jsme si svoje kufry a šly rovnou na imigrační oddělení a celní správu. Vše proběhlo hladce, až na jednoho chlápka co mě zastavil a chtěl se podívat do kufrů. Žádný drogy ani uprchlíky jsem samozřejmě nepřevážela, takže nás v klidu pustili dál, i když teda byli dost nepříjemní. Pak už jsme šly směrem ven z letiště a těšily se, až se nadechneme konečně čerstvýho vzduchu. U exitu z letiště stál černoch, kterýmu mohlo být tak dvacet pět a měl na sobě růžový tričko s nápisem Culture Care au pair, což znamenalo, že čeká na nás. Ještě jsme se rychle připojily na WiFi, abysme daly vědět domu, že jsme ok. U letiště nás vyzvedl postarší chlápek s větším autem a odvezl nás sem na campus Education First v Tarrytownu v New Yorku. Tady teď strávíme 5 dní na školení, který musejí absolvovat všechny Au-pairky, který jedou pracovat sem do USA. Americká agentura, přes kterou jsem tady já, má kanceláře po celým světě, takže tady na tomhle školení budu teď s lidma z různých zemí. No a v pátek se zase rozloučíme a poletíme každý ke své host rodině, se kterou strávíme celý následující rok. Teda, abych to uvedla na pravou míru, všichni poletí a pojedou ke svým novým rodinám v pátek, jenom já ne. Já poletim v pátek do Seattlu, kde budu i celý příští rok žít, ale až do úterý budu čekat na mojí host rodinu u jejich přátel. Spletli si totiž termín, koupili letenky a odletěli na Floridu. Já vim, hrozně milý, když tam příletíte a nikdo vás tam nebude čekat. Ale co už. V New Yorku bylo něco kolem tří hodin odpoledne, když jsme přiletěly. Což by u nás bylo devět večer, takže jsme byly dost unavený, ale musely jsme vydržet další půl den. Když jsme dorazily na campus, vyzvedly si klíče od pokoje a hodily tam kufry, měly jsme krátkej přivítací meeting a večeři v jednom. Ta večeře byla nějaká pizza, kterou objednali asi z tý nejlevnější pizzerie, kterou našli. Byla to totiž asi ta nejmastnější a nejhnusnější pizza, kterou jsem kdy měla, ale měly jsme fakt hlad po celým dnu v letadle a potřebovaly jsme něco konečne teplýho do žaludku, takže jsme to snědly a mezitím se seznámily s několika Au-pairkama z Brazílie a z Kolumbie. Chvíli jsme si s nima povídaly, pak jsme byly tak trošku jak cvičený opičky, protože skoro nikdo tam neměl ani tušení, že něco jako Česká republika existuje a natož, že máme svůj vlastní jazyk, takže jim přišlo hrozně vtipný a úžasný, když jsme na sebe mluvily česky. Byly jsme obě fakt hodně unavený, ale i přesto nás lákalo jít se podívat k jezeru, které jsme viděly ve výhledu z kampusu. A tak jsme vzaly bundu, pár dolarů a šly. Cestou jsme se stavily v nějakém malém krámku a koupily dvě Corony. Teda, abych byla přesná, Kačka koupila dvě Corony, jelikož mě není dvacet jedna, žejo. Když jsme došly k jezeru, bylo to nádherný. Zrovna zapadalo sluníčko. Jen tak jsme si sedly na lavičku u jezera, otevřely si Coronu zapalovačem a jen tak se dívaly na ten krásnej výhled. Jezero, nad kterým byl krásně osvícenej most. Na racky, který lítali těsně nad hladinou a na krásnej západ slunce. Jak jsme tam tak seděly, honilo se mi hlavou plno myšlenek a otázek, na který asi nikdy nedostanu odpověď a tak nějak jsem zkoušela střebat to všechno, co se právě stalo. 

Vau! Tak jsem tady. Vážně se tohle všechno děje? Určitě všichni znáte, když ten čas ubýhá o dost rychleji, než si myslíme a já mám pocit, že to všechno, co se za posledních pár mesíců stalo, bylo jako pitomý mávnutí nějakýho kouzelnýho proutku. Všechno do sebe krásně zapadlo. Jako nějaký puzzle.  Ještě před třemi měsíci jsem měla všechno. Všechno, co jsem si vždycky přála. Teda jsem si myslela, že jsem si to tak přála, což jsem si uvědomila až po dvou a půl letech vztahu. Měla jsem úspěšně po maturitě, měla jsem skvělýho kluka, kterej mě miloval a měli jsme spolu krásnej byt. Plánovali jsme, že až mě po maturitě vezmou na vysokou, najdu si práci a půjdeme bydlet do většího. No, k tomuhle příběhu se ještě určitě vrátím. Byl to každopádně skvělej kus mýho života a vždycky za něj budu neskutečně vděčná. Ale chtě nechtě se tam ve vesmíru a v mojí hlavě něco sakra změnilo, a já dostala úplně jinej pohled na můj život, celkově na svět, ve kterým jsem žila a dostala pocit potřeby odejít z týhle bubliny někam pryč. Někam daleko od toho všeho, v čem jsem si myslela, že jsem šťastná a vlastně vůbec nebyla. Takže než stihly uběhnout další 3 měsíce, stála jsem na letišti s jedním blbým kufrem oblečení, batohem na zádech a těšila se na novej život, novou "rodinu", nový kamarády.  Novej ZAČÁTEK.

Dopily jsme Coronu a vyrazily zpátky na campus. V tu chvíli už jsem byla fakt extrémně unavená. No není divu, když jsme měly za sebou třináct hodin letu a dlouhých dvacet pět hodin bez spánku. Když jsem našla můj pokoj číslo sto čtyřicet, dala jsem si sprchu a těšila se do postele jako nikdy. Postel, teda palanda, vypadala na první pohled trochu jako pro vězně a pokoj máme tak akorát velkej pro tu jednu palandu a dva větší kufry. O koupelnu se dělíme s druhým pokojem, kde jsou holky ve čtyřech a tahle koupelna se ani nedá zamknout. No dobře, říkám si, že už jsem spala i na horších místech, že to neni zas tak hrozný, takže to těch pár dní tady přežiju. No a jdu si pomalu lehnout. Ta postel není zas tak špatná si tak říkám teď, když jsem si do ní lehla. Je vlastně docela pohodlná a hned jsem si zamilovala ty americký obrovský peřiny. Najednou někdo otevírá dveře a do pokoje vchází černoška se třema kuframa, moje spolubydlící. Nemám tušení, kam chce ty kufry narvat, ale usmívám se na ní a vítám jí po dlouhý cestě ze Sauth Africa. „Hi, I am Angela“, říká mi s hodně silným africkým přízvukem. Já jí taky zdravím, říkám jí moje jméno, který stejně neumí říct a přeju jí dobrou noc, protože už se mi opravdu zavírají oči.
Tak dobrou, zítra. 






Komentáře

Oblíbené příspěvky