Day 2, New York

Úterý 17.10.2017

Dneska ráno jsem se probudila, oblékla a vyrazila na snídani. Dneska bylo na programu několik hodin školení a potom výlet do centra NY. Na snídani jsme s Kačkou vyrazily ještě před sedmou. Za prvé jsme měly jet lag a byly vzhůru už od pěti, za druhé nám první hodina školení začínala v osm a za třetí jsme měly fakt hlad, po tý včerejší vydatný večeři. Dnešní hlavní program školení byl kurz první pomoci. Po dlouhých pěti hodinách nás konečně pustili na oběd. Když jsme celý nedočkavý stály s Kačkou ve frontě, která čekala, až nás pustí dovnitř, zaslechla jsem, že se vedle nás baví dvě holky česky. Udělala jsem dva kroky doprava a šla je pozdravit. Daly jsme se s Gabčou a Klárou do řeči a šly se rovnou společně najíst. Snídaně, obědy i večeře tady probíhají formou bufetu, takže každý si vezme to, co chce a hlavně kolik toho chce. No něco pro mě. My jsme s holkama byly za typický čecháčky a hned jsme měly na stole jídlo jak pro Hujerovi a to jsme byly jen čtyři. Hned po obědě se jelo na ten výlet. Ten výlet se jmenoval prozkoumej New York. Haha. Tak jenom pro info, dali nám na to "prozkoumání" New Yorku půl dne. A jako bonus byla prohlídka centra, během který sedíte celou dobu v autobuse, ze kterýho nemůžete vystoupit a posloucháte historii města. Za tohle jsme ještě platily!  Na to, abysme si prošli centrum a všechno, co v NY stojí za to vidět, jsme měli fakt hodně málo času. Jedny ze zastávek byly u přístavu, kde si můžete koupit lístek a jet lodí k soše svobody a zároveň je tam krásny výhled na New Jersey, nebo třeba na Times square. Byla jsem z toho docela opruzená, ale my si to s holkama nenechaly zkazit a v jednu chvíli v tom blbým autobuse byla fakt skvělá atmosféra, taková ta HAPPY.  Pustili nám ty nejznámější písničky z rádií o NY, který jsme všichni moc dobře znali, a tak začal celej autobus zpívat a pařit.  Zrovna jsme projížděli Times square a mě začalo pomalu docházet, že jsem fakt TADY. Vystoupili jsme u Rockefeller centra a šly jsme do fronty, která se na táhla až na chodník a vedla na vyhlídku Top od the Rock. Byly jme všechny celkem naštvaný, že sem, kde je vyhlídka na celý New York, přicházíme skoro za tmy a nic moc neuvidíme. Ale opak byl pravdou. Nahoru jsme se dostaly okolo půl sedmý, kdy zrovna zapadalo slunce a řeknu vám, lepší čas na Top of the Rock jsme chytit asi nemohly. Dneska bylo celej den jasno, na obloze ani mrak, tekže v tu dobu, kdy jsme přišly nahoru, jsme viděly nádhernej západ slunce. Chvíli jsem tam jen tak stála a zírala dolu, jak je to město nádherný, obrovský a zároveň děsivý. Pak jsme se prorvaly dopředu, před ten dav lidí, kteří byli namačklí na skle a fotili ten skvělej výhled. Udělaly jsme pár fotek a mezitím zapadlo sluníčko, takže jsme měli možnost vidět osvícenej New York i za tmy a to bylo fakt kouzelný. Když jsme šly dolu, zbývala nám asi hodina a půl času, což nebylo moc a my chtěly projít Times square. Kdo tam nemá fotku, jakoby v NY ani nebyl, ne? Po cestě jsme koupily bagetu v Subway a kafe ve Starbucksu abysme načerpaly ještě nějakou energii. Já kafe normálně nepiju, ale ten devíti hodinovej časovej posun času s vámi dělá divy, to mi věřte. Já osobně ten let lag teda dost nezvládám. Během asi patnácti minut jsme došly na Times Square. Ruch všude kolem, hromady lidí, desítky žlutých taxiků, obrovský bilboardy a mrakodrapy s  plazmovkama. Najednou jsem stála na tom místě, který znám hlavně z fotek na instagramu, z filmů, seriálů a plakátů. Neskutečný. Udělaly jsme pár fotek a videí, koupily pohledy a musely vyrazit k autobusu. Trošku jsme se po cestě ztratily. No klasika s mým orientáčním smyslem, kterej je na bodu mrazu. Poptaly jsme se na ulici, zrychlily tempo a byly jsme tam na minutu přesně.  Když už jsme seděly v teple v buse a jely po  tom dlouhým dni na campus, prohlížely jsme s Gabčou fotky a povídaly si. Znaly jsme se pár hodin, takže jsme o sobě nevěděly skoro nic, a tak jsme se docela zakecaly. Ona mi ve zkratce vyprávěla, co studuje za vysokou školu a celkově o tom, jak se sem dostala. Když jsem jí pak vyprávěla můj příběh a říkala tu část, kdy jsem byla dost smutná z toho, že mě na vysokou vůbec nepřijali, mi došlo, jak to do sebe zase všechno zapadlo. 

Jak jsem se sem vlastně dostala? Tenhle příběh, tahle část těch obrovskejch puzzlí je o tom, jak a díky čemu jsem se dostala až sem. Všechny naše příběhy dávají smysl, to mi věřte, jen ten smysl v nich musíme najít, dřív nebo později.
Když jsem si dávala přihlášky na střední školu, absolutně jsem nevěděla, co chci v životě dělat za práci, čím chci být a co by mě bavilo. A to je v patnácti letech celkem normální. Měli jsme jen 2 přihlášky a jedna z nich přišla na Pedagogickou školu  na obor předškolní a mimoškolní pedagogika. Ani nevím proč. Nikdy jsem nechtěla být učitelka, ale miluju děti a prostě jsem si řekla, že když nevím co, tak půjdu tam. Tu druhou přihlášku jsem dala na obor Ekonomické lyceum, což jsem udělala jen proto, že naše známá tam pracuje jako zástupkyně ředitele a pokaždý, když k naší babičce přijela na návštěvu, přemlouvala nás se ségrou, abychom si určitě vybraly tuhle školu. Tak nějak jsem byla rozhodnutá, že půjdu na tu pedagogickou, teda samozřejmě v případě, že mě přijmou. Nad jinou možností jsem vlastně ani nepřemýšlela. Prostě jsem počítala s tím, že mě přijmou. No a co myslíte? Stalo se to,, že mě na tu pedagogickou školu nepřijali a já musela nastoupit na Ekonomický lyceum, kam jsem chodit rozhodně nechtěla. Byla jsem dost zklamaná a trochu smutná, že budu studovat něco, co mě vlastně vůbec nebaví a o co se ani trochu nezajímám. A tak jsem tam začala chodit, ve třídě jsem znala plno lidí, takže kolektiv byl fajn, ale tak nějak jsem pořád věděla a cítila, že tam být prostě nemám. Uběhlo asi čtrnáct dní a já jela na závody s mým hasičským týmem mých nejlepších kamarádek. Jedna z nich právě nastoupila taky na střední školu. Taky na peďák a na úplně ten stejnej obor, kterej jsem chtěla studovat i já, akorát do jinýho města. Trošku jsem si postěžovala, protože mě to dost mrzelo, že mě na ten peďák nevzali. Ta kámoška mě hned začala lákat, ať se zkusím ještě přihlásit na tu její školu a že mě třeba ještě vezmou. Dala mi i kontakt a já jsem ani minutu neváhala a ještě ten den jsem tam zavolala. Nejdřív jsem si říkala jestli to vůbec jde, na konci záři jen tak říct, že vás škola nebaví a jít jinam. A ono všechno jde, když se chce, že jo. Po telefonu mi jen řekli, ať  v pondělí přijdu. Druhej den jsem to řekla doma tátovi kterej byl vůči tomu dost flegmatickej a řekl mi, ať se rozhodnu po svým. Klasicky. Byl tu ale jeden háček. Vlastně dva. Tahle škola byla soukromá, takže bych musela platit školný a celý čtyři roky dojíždět vlakem čtyřicet kilometrů. Ale i přes to mě v tomhle rozhodnutí táta podpořil a já jsem mu za to do dneška fakt vděčná.  V to pondělí ráno jsem jen zavolala do tý starý školy a řekla, že už prostě nepřijdu a šla do nový. Do dneška jsem hrozně ráda, že jsem tohle udělala a nikdy toho nebudu litovat. Fakt mě tahle škola bavila, celý čtyři roky jsem prospívala s vyznamenáním a taky objevila zájem o psychologii. Když se blížila maturita, dala jsem si přihlášku na KU právě na psychologii a speciální pedagogiku. Plánovala jsem si, že potom budu pracovat v nějakým speciálně pedagogickým centru a pomáhat dětem. Pamatuju si přesně ten den, kdy se mi tohle všchno sesypalo a zároveň začalo celý tohle dobrodružství.  Byla jsem ten den v práci, v baru u Labe, kde jsem byla na brigádě celý léto. Ten den jsem se z e-mailu dozvěděla, že mě nevzali na tu vejšku. Na tu psychologii. Byla jsem z toho dost špatná, a tak celej ten den byl pak na nic. Pak odpoledne mi ale někdo zavolal. Neznámý číslo. Zvedla jsem to a začala mluvit mladá, milá paní, která mi řekla, že je z americký agentury, že se k ní dostalo moje telefonní číslo, a že by se mě chtěla zeptat, jestli bych měla zájem dělat Au-pair v USA. Hned jak tohle řekla, zasmála jsem se a už jsem se nadechla, že jí klasicky odpovim „Nechci, díky, naschle.“. Ale v tu chvíli mi došlo, že nemám co ztratit a že možná tohle je to, co teď potřebuju. A tak místo toho, abych hned zavěsila jsem odpověděla: „ Jasně, že mám zájem“. Jako kdybych věděla o čem mluví, ale ve skutečnosti jsem neměla ani páru o tom, co to je Au-pair. V tu chvíli jako kdyby se mi rozsvítilo. Jako kdyby se najednou objevilo moje druhý já, který se celou tu dobu někde schovávalo a říkalo mi něco jako.. Markéto, přiznej si, že nejsi šťastná. Na vejšku tě nevzali, nemáš práci, nemáš se od Adama kam vrátit a nikdo ani nic tě tu nedrží. Prostě potřebuješ vypadnout. Ještě ten den jsem si s tou ženskou po telefonu domluvila pohovor. V tu chvíli mi prostě docvaklo, že to tak má bejt. A to, že mě nevzali na tu vejšku, jsem jen brala jako další znamení k tomu, že mam opravdu vypadnout a začít novej život někde úplně jinde a úplně jinak. A tak jsem tady. 
Kdybych se tenkrát v tech patnácti takhle nerozhodla změnit střední, nikdy bych neměla potřebný zkušenosti k tomu, aby mi vůbec někdo z takový agentury zavolal. Kdyby mě přijali na tu mojí vysněnou vejšku, neseděla bych teď tady v New Yorku na školení, na tý vězeňský palandě s hrnkem se Starbucksu, kterej jsme si dneska s Gabčou koupily a nepsala bych tenhle příběh. A kdo ví, třeba by mě to nakonec ani nebavilo. Chci tím jenom říct, že všechno co se v našich životech děje dává smysl. A jestli ti to nedává smysl teď, určitě to do sebe dřív, nebo později zapadne. Tenhle příběh je důkaz, že všechno zlý je opravdu k něčemu dobrý. Taky důkaz o tom, že je důležitý dělat věci a rozhodnutí, který CÍTÍTE, že jsou správný. I když třeba bláznivý.

Když jsme přijely na kampus, bylo dost pozdě, něco kolem jedenáctý. Popřály jsme si s holkama  dobrou noc a šly spát. Teda holky šly spát. Já už po cestě v autobuse hledala klíče od mýho pokoje a nenašla. Tak jsem si říkala, že budou někde na dně batohu, tak že je pak najdu na světle. No tak pak stojím přede dveřma od pokoje, hledám ty klíče znovu, no a samozřejmě je nemam, že jo. Obracím batoh vzhůru nohama a sypu z něj všechno, co tam je a u toho přemejšlim, kde jsem ty podělaný klíče mohla nechat. No po dvaceti minutách, kdy jsem ty klíče nenašla, jsem zaťukala na Angelu a doufala, že ještě nespí. Naštěstí nespala. Otevřela mi a nebyla na mě úplně příjemná. Ale omluvila jsem se, poděkovala a slíbila, že už jí nebudu rušit. No, kdyby věděla, že jí o půjčení klíčů budu otravovat až do pátku, asi by mi ani neotevřela. No nic, teď jsem si dala sprchu, Angela už spí a já prohlížím a upravuju fotky z City. Teď, když na ty fotky koukám, zase mi dochází, že jsem fakt tady. Že jsem se dneska procházela po Manhattanu, viděla New York při západu slunce ze skoro tři sta metrů a fotila selfíčka na Times Square. "No tak vstávej Markéto!" Říká ta lepší půlka mýho JÁ, zatímco ta druhá půlka je pořád celá zmatená, je duchem pořád doma v Česku, a vyčítá si, že odtamtud tak trochu utekla.

Nikdy jsem nemluvila, ani nepřemýšlela o tom, že chci do Ameriky, nebo kamkoli takhle daleko. Už tak od patnácti jsem si plánovala, že budu mít brzy svatbu a děti, udělám si vejšku a pak budu žít šťastně až do smrti. A docela to šlo všechno podle „plánu“, až do chvíle, kdy mě nevzali na tu vejšku a zavolali mi z agentury, jestli chci jet do Ameriky. Já jsem si pak i díky jednomu člověku, kterej mi v tu dobu na chvíli skočil do cesty, začala uvědomovat, že vlastně vůbec nechci, aby můj život směřoval tímhle směrem. Že se nechci zabydlet v 18 letech, mít svatbu a děti a žít takhle až do smrti.  Jak kdyby mi najednou probliklo něco v hlavě a já se začala dívat na moji budoucnost úplně jinak. Asi to nedokážu ani popsat. Ale najednou jsem hrozně chtěla něco v životě ještě prožít, zažít nějaký  velký dobrodružství, něco se naučit, poznat nový lidi, vidět kus světa, chápete? A vztah, kterej už nějakou dobu nestál skoro za nic? Vejška, na kterou můžu chodit i jinde na světě? Rodina, kterou jsem nikdy vlastně ani neměla? Nic z toho mě doma nedrželo. Prostě najednou nebyla žádná překážka a žádný důvod zůstávat tam „doma“. Nikdy předtím by mě nenapadlo odstěhovat se někam takhle daleko. Kdyby mi to, co se za posledních pár měsíců stalo, někdo řekl před půl rokem, myslela bych si, že zešílel. Ale vzpomínám si, že když se nás učitelka na střední jednou zeptala, do jaké země bychom jeli, kdybychom mohli, tak já řekla, že bych jela do Ameriky. Nevím proč. Nikdy jsem se ani s nikým nebavila o tom, že bych chtěla právě sem. Žádnej muj velkej sen to fakt nebyl. Možná to bylo jenom takový tajný přání. Tajný přání, který jsem věděla jenom já. A já si myslím, že ty opravdový přáni nejsou ty, co si přejeme k Vánocům, nebo k narozeninám. Opravdový přání jsou ty, která máme v podvědomí pořád. Jsou někde tam vzadu v hlavě, nikdo jinej než my o nich neví, nemluvíme o nich, ale podvědomě v ně věříme tak moc, že se prostě vždycky splní. A když říkám vždycky, tak vždycky. Tohle je jeden z důkazů. 

Je půlnoc a já přestávám myslet na cokoli, vypínám svůj mozek a jdu spát. Dávám si pod polštář svý talismany, nařizuju budíka a už se mi zavírají oči. 
Tak Dobrou, zítra.





Komentáře

Oblíbené příspěvky