Day 31, Seattle

Čtvrtek 16.11.2017

1.měsíc v Americe

Dneska ráno jsem vstávala dost brzo. Měla jsem sice volno, ale rozhodla jsem se jít na hike, trošku si vyčistit hlavu. Jela jsem s jednou kamarádkou, se kterou se znám už od prvního týdne tady. Jmenuje se taky Markét, no a tahle Markét byla vlastně úplně první Češka, se kterou jsem se tady potkala. Poprvé jsme šly na kafe hned když jsem přiletěla do Seattlu, ještě, když jsem byla u Emily a čekala, až se moje rodinka vrátí z dovolený. A od tý doby se občas sejdem na kafe, nebo jdeme na hike. A právě na dnešek jsme si domluvily hike k Lake Anette. Zatím jsem byla jen na dvou hikách tady v okolí.

 Jsem tu zatím mesíc a snažím se poznávat a prozkoumávat, i když to počasí mi to teď moc neumožňuje. Pořád tu prší, ale i tak jsem si to tu už stihla zamilovat. Asi první a největší poznatek je, jak jsou tu všichni na sebe milí a hodní. Všichni se tu objímají, a i když je ten den třeba fakt šedivej a pochmurnej, vždycky Vám někdo tam venku daruje úsměv. A to je skvělý! Je to úplně jiná mentalita. Přijde mi, že my, Češi, nebo celkově Evropani všechno a taky samy sebe moc řešíme. Všichni se pořád pomlouvají, schazují, závidí ostatním a mračí se na sebe. Ale co takhle jen tak popřát hezkej den někomu na ulici? Nebo se jenom na někoho usmát? Málo kdo tohle u nás umí a je to velká škoda. Učila jsem se tu i řídit. Mám řidičák teprve od července a tady jsou úplně jiný pravidla. Upřímně jsem z toho měla trochu guláš, protože jsem si sotva zapamatovala, jak je to u nás a teď na to musim zase zapomenout a musela si zvyknout na jejich pravidla. A ještě ke všemu jsem blonďatá, žejo. Měla jsem sice osobního instruktora, Ondru, což je pro mě jednodušší, když mi to může vysvětlit česky a docela rychle jsem se do toho dostala, ale ještě teď se občas stane, že udělám nějakou blbost ze zvyku na manuál a naše český pravidla. Ale ty první dva dny, co jsem se učila byly docela funny. I tady jsem se přesvědčila, že lidé to tu mají fakt úplně jinak nastavený a chovají se k sobě tak nějak líp. Kolikrát jsem udělala fakt blbost, někdy i vjela do protisměru, nebo zablokovala křižovatku a nikdo na mě ani jednou nezatroubil, nikdo mi nenadával, ani na mě neřval. Tady  vždycky všichni počkají a ještě mě kolikrát pustí a u toho se na mě usmějí. U nás, a speciálně v Praze, by mě vyfakoval každej druhej a ještě by to do mě někdo schválně narval, protože by to byla přece moje chyba. A ty kyselý obličeje, který v Česku většinou sedí za přepážkou na poště, nebo na úřádech tady taky nenajdete. Další věc, do který jsem se tu totálně zamilovala je ta příroda kolem. Stačí vyjet kousek z města a ocitnete se v pohádce. Jako fakt. A speciálně teď, když začíná padat sníh. Jelikož je Seattle jedno z největších měst nejzápadnějšího státu Ameriky Washington, na úplným severo-západě USA jen cca sto mil od hranic s Kanadou, je taky součástí regionu Pacific Northwest, kam spadá hlavně právě stát Washington, Oregon, nebo kanadská provincie Britská Kolumbie. Seattle a celý stát Washington je taky součástí Kaskádového pohoří, kde je i ikonická Mt. Rainier, což je nejvyšší hora  státu Washington. Já mam patnáct minut od baráku park kolem jezera, kam chodím s kočárem a od tamtud je krásnej výhled na tuhle ikonu. A právě pro tu přírodu, hustý zelený lesy a  devět měsíců plných děště má Washington přezdívku "Evergeen state". Lidi jsou tu dost aktivní. Hiking a camping je tu dost populární a to i v zimě. Já jsem se vždycky ráda hýbala a něco dělala. S holkama jsme občas vyjely na Říp, na Radobýl, Hazmburk, nebo podobnej výlet v okolí tam u nás. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mě takový tůry, nebo hiky, říkejte tomu jak chcete, mohly tak bavit. Ať tady půjdete na jekýkoliv hike, můžu Vám zaručit, že ten výhled bude stát vždycky za to. Nejvíc mě na tom baví ten klid a to, že si pokaždý vyčistim hlavu. Od všecho. Na nic nemyslím, nic neřeším, užívám si to ticho a prostě jdu. Některý hiky jsou tu na celý dny nebo i na několik dní. Musíte si teda dávat pozor na medvědy a jinou divokou zvěř, já ale zatím žádnýho nepotkala. Vždycky jsem si říkala, proč to lidi baví, jen tak si vyšlápnout kopec. A teď vím, proč. Je to tak uklidňující. Je to odreagování, který jak jsem zjistila, žádná jiná činost nenahradí. S každým dalším hikem překonávám sama sebe a ten pocit, když dojdete na vrchol je skvělej! Dost hiků vede k jezerům, kterých je tu fakt hodně a k jednomu z nich dneska právě jdeme i my. 

Teď už je většina kopců kolem města zasněžená, a tak jsme se pořádně oblékly, sbalily velkou svačinu a jelo se. Markét mě vyzvedla brzy ráno, takže jsem si k snídani udělala ovesnou kaši do krabičky, abych si jí snědla po cestě v autě a byla ready na ten sedmi-mílovej hike. Sedm mil je v pohodě, jsem si říkala. No, když jsme začaly stoupat výš a výš, nebyla to vůbec pohoda. Od čtvrtiny toho hiku bylo tak půl metru sněhu a já šla v teniskách na běhání. V růžovejch samozřejmě. S dírou na palci. Já jen tak nic nevzdávám, takže jsem to v tech teniskách vyšla. I když jsem měla totálně promočený nohy, stálo to za to. Nahoře jsme byly asi za tři hodiny, a když jsme konečně došly k tomu jezeru, sedly jsme na pařez a rozdělaly svačinu. Miluju ty svačinky. Když konečně vyjdete nahoru, sednete si, nemáte slov, jen koukáte kolem na tu dech-beroucí přírodu a jste prostě spokojení. Štastní. Udělaly jsme pár fotek a byl čas jít zase zpátky. Po cestě dolu to bylo trošku náročnější. Asi tak každý dvě minuty jsem čekala, kdy mi to na tom sněhu a ledu ujede a budou mě seškrabávat někde dole na parkovišti. Já si z toho dělám srandu, ale moc to sranda není. Bohužel lidi umírají na hikách. Právě proto, že mají špatný vybavení a nebo nedávají pozor. Já jsem naštěstí dneska došla dolu celá. Zmrzlá a unavená. Ale šťastná. Po cestě zpátky jsme se ještě zastavily v IHOP, což je úplně typická americká levná restaurace/jídelna/bistro. Takový to, co znáte z těch filmů. Dala jsem si nějakej sendvič a čaj, Markét ty jejich lívance/palačinky u toho jsme se zakecaly a povídaly o všem možným.

Jak jsme se tak bavily. O všem.. Uvědomila jsem si, že se mi vůbec nestýská. Je to zvláštní. Jsem tu už mesíc a můžu říct, že zatim je všechno tak, jak má. S dětmi a celkově doma je všechno fajn, Ondra se ke mě chová jako ke vlastní, děti jsou hodný a zatim žádnej extra problém nenastal. Asi jsem to nezmiňovala, ale jsem u česko-americký rodiny a starám se o pěti-mesíční dvojčata a Ondra (táta dvojčat) mi se vším pomáhá, za což mu hrozně děkuju! Dokonce jsem dostala kontakty na český rodiny, kterým chodím hlídat děti a tak si i sem tam vydělám něco navíc. Což se vždycky hodí, žejo. Možná jsem pořád v takovým tom nadšení, kdy mi pořád příjde, jak kdybych tu byla na dovolený. Akorát teda bez zpáteční letenky domu. Pořád se ještě rozkoukávám. Poznala jsem pár super lidí, který tu mam teď kolem sebe. Pořád se teď něco děje, takže asi ani nemám čas myslet na to, že mi něco, nebo někdo chybí. Jasně, že si vzpomenu. Že myslim na mojí malou Elišku a na babičky svíčkovou. Ale ten první měsíc utekl tak rychle, že nebyl čas, ani důvod bejt smutná. Díky tomu si každým dnem potvrzuju, že jsem se rozhodla správně a už teď vím, že toho nikdy nebudu litovat, ať už se stane cokoliv. Baví mě, že tu nikoho neznám a vytvářim si tu novej"kruh" lidí, se kterýma mi je dobře.  Baví mě se každej den naučit něco novýho, baví mě prozkoumávat místa, který neznám a baví mě se seznamovat s lidma, díky kterým získávám jinej pohled na věci. A na svět. Baví mě bejt sama. Sama se sebou. Baví mě chodit na hiky, chodit běhat, nebo se jen tak procházet v děšti uličkama Seattlu. Už si začínám v hlavě plánovat, kam všude se chci podívat. Strašně se těším, až budu plánovat všechny ty cesty a výlety. A to je pro mě asi jedna z největších motivací. Když si sama sobě něco slíbím. Protože pak si za tím jdu, ať mě to stojí cokoliv. Protože všechno je možný!

Asi po dvou hodinách, když jsme konečně rozmrzly, jsme zaplatily a jely zpátky domu. Dojely jsme asi v šest, já si dala večeři, sprchu a padla do postele. Teď je po desátý a mě už se zavírají oči.
Tak dobrou, příště.





Komentáře

Oblíbené příspěvky