Day 6, Seattle


Sobota  21.10.2017

Dneska jsem se vzbudila do pěkně upršenýho dne. Nojo, všichni mi říkali, že tady teď bude půl roku v kuse jen pršet, tak tady to mám. Vzbudila jsem se asi v 6 ráno a už jsem nemohla spát. Byla jsem ale unavená a ještě asi dvě hodiny jsem se válela v posteli.

 Bylo to zvláštní ráno. Prostě se probudíte někde X tisíc kilometrů daleko od domova, vaší rodiny, někde, kde jste uplně sami, vlastně skoro na druhým konci zeměkoule a ptáte se, co tu vlastně děláte. Dneska ráno, timhle probuzením mi to zase o něco víc všechno dochází. Všechno se mi to přehrává v hlavě znovu a znovu, pořád dokolečka. Co se to vlastně stalo za tech posledních pár měsíců a jak se vlastně stalo to, že jsem se dneska ráno probudila zrovna tady.  Ale zároveň vím a cítím, že právě  teď jsem tam kde být mám, a že jsem tu správně. Vím, že to bude těžký, ně vždycky veselý a sluníčkový, a že bude chvíli trvat, než si urovnám všechen ten chaos, co ve mě je. Všechen ten chaos, ze kterýho jsem utekla a už se do něj nechci vrátit. Nevím, jestli prostě mám jen takovou povahu, jestli jsem až moc citlivej člověk. Nebo je normální, že tohle člověka tak ničí a trápí? Mě ničilo pořád se snažit držet rodinu pohromadě, ničilo mě koukat na ségru a drogy, ničilo mě, když muj táta dva roky po sobě zapomněl na moje narozeniny, ničilo mě, že jsem opustila kluka, kterej mě miloval a kterýho to tak bolí a ničilo mě, že nejde se normálně bavit se svojí mámou. Všechno tohle mě fakt trápilo a nikdy to nezmizí. Myslím, že to ani zmizet nemá. A svojí rodinu miluju. Nejvíc na světě. Budou mi tak moc chybět. Jenom už je asi čas najít si svojí cestu, po který se mi půjde líp. 

Když jsem se trošku probrala, oblékla a slyšela někoho v kuchyni, šla jsem pozdravit a nasnídat se. Emily mi řekla, že mam v lednici připravený smoothie. Vzala jsem smoothie, udělala si čaj a jen co jsem si sedla ke stolu, vyšla Selina ze svýho pokoje. Vypadala unaveně, jelikož byla včera někde na na party, ale měla na dnešek naplánovanej výlet za kamarádkama na jeden z ostrovů, na Bainbridge island, a to jí nejspíš donutilo vstát. Seattle je město v severozápadní Americe na pobřeží Severního Pacifickýho oceánu což znamená, že kolem Seattlu je několik ostrovů, na který se snadno dostanete trajektem z downtownu. U snídaně mi Selina nabídla, jestli bych se k ní nechtěla přidat. „No jasně, že pojedu. Ráda." řekla jsem. Dost se mi ten nápad líbil, jelikož jsem neměla tušení, co bych dělala sama ve městě, který vůbec neznám bez jakýhokoli připojení na internet, ještě když bylo dneska celej den tak hnusně upršeně. Selina vzala auto, kterým jsme jely na vlakovou zastávku odkud nám potom jel vlak do downtownu. Rovnou jsem si koupila svojí lítačku na vlak, jak se tomu u nás říká, protože jsem věděla, že tam, kde budu bydlet já ten vlak taky staví, takže ho nejspíš budu dost často využívat. Vlakem, kterej přijel po pár minutách jsme dojely do downownu asi za čtvrt hodiny a vystoupily jenom pár minut chůze od přístavu, ze kterýho nám pak jel trajekt na Bainbridge island. To bylo úplně poprvé, co jsem tak trochu viděla Seattle a žádný americký woow se teda nekonalo. Když jsme scházely dolu k vodě k přístavu, nebylo to úplně ideální. Nejdřív jsme prošly fakt divným malým náměstíčkem, kde snad nebyl jedinej bílej člověk, pak jsme procházeli uličkou, která byla plná bezdomovců a feťáků,  který seděli na zemi, měli postavený stany na chodníku, kde i spali a občas na nás nějakej něco pokřiknul. Selina vždycky jen zrychlila krok, snažila se udržet deštník, kterej se nám větrem obracel vzhůru nohama a mezitím mi povídala o tom, že tohle je tady bohužel celkem normální. Právě to hnusný počasí tomu taky nepřidalo. No takhle jsem si ten American dream teda fakt nepředstavovala. Selina byla fajn, bylo vidět, že asi ví, jak se tu cítím první den, a tak se snažila se mnou komunikovat, i přes tu moji otřesnou angličtinu a taky jsem si říkala, jak je od ní hezký, že mě vzala s sebou za svýma kámoškama. No, to jsem ještě nevěděla, co bude následovat. Asi deset minut jsme čekaly na loď a pak už jsme mířili na ostrov. Ta loď byla obrovská. Já vím, že jsou to trajekty pro auta i kamiony, ale tahle byla fakt hodně obrovská. Nikdy jsem tak velkou lodí nejela. Bavily jsme se o všem možným.  Asi v půlce cesty mi Selina něco říká a já koukám z okna, zastavím jí a říkám, ať se podívá z okna, že tam v dálce je něco ve vodě. Ona se podívala tím směrem a a hned vykřikla „Vždyť to jsou velryby! Podívej!“ A fakt tam byly. Jak jsem později zjistila, někteří tu žijou roky a nepodařilo se jim vidět žádnou a já jsem tu první den a měla jsem to štěstí! No náhoda jak blázen. Z toho trajektu byl fakt nádhernej výhled na celej Seattle a i když bylo zataženo a upršeno, tohle byl první moment, kdy se mi tohle město začalo vlastně líbit. Když jsme dojely na ostrov, čekala na nás Seliny kamarádka, němka, která přijela autem, takže nás nabrala a jely jsme dál. Nasedly jsme do auta, a když jsem se ptala kam to vlastně jedeme, Selina řekla, že měly vymyšlenej super plán, ale vzhledem k počasí to nevyjde, a tak že jedem zatím někam do restaurace na oběd. Do typický americký. Oukej, říkala jsem si. Už jsem měla celkem hlad. Když jsme tam dorazily, další dvě němky na nás čekaly před vchodem. Seznámily jsme se a šly si sednout do tý restaurace. Upřímně, ty holky nevypadaly zrovna mile, ale říkala jsem si, že nejspíš jenom tak působí. Všechno bylo fajn, až do tý doby, kdy jsme si všechny sedly do tý restaurace a ony se začaly bavit jenom německy. Absolutně je nezajímalo, že tam sedím já, teda někdo, kdo neměcky nerozumí ani slovo. A takhle probíhal zbytek našeho skvělýho výletu. Ony si celej den povídaly, smály se a já tam seděla, mlčela a koukala do mobilu. Pak už se mi vybil i mobil a já tam jen seděla, koukala z okna a přemýšlela, o čem si asi povídají. Fakt to nebylo nic příjemnýho. Přišla jsem si tam jak patý kolo u vozu. Což sedělo přesně, protože ony byly čtyři a dělaly, jako kdybych tam vůbec nebyla. No vtipný to teda v tu chvíli vůbec nebylo. Vlastně jsem z toho byla docela smutná. Přecejenom je Selina zatím jedinej člověk, kterýho tu znám a mám. Nebo už nemám? No to je fuk. Celou dobu jsem se modlila, kdy už konečně pojedem zpátky do Seattlu a já už nebudu muset poslouchat ten hnusnej německej jazyk. Asi jsem nikdy předtím nic takovýho nezažila. Strávily jsme skoro celej den v tý restauraci. Děkovala jsem bohu, když Selina navrhla, že už pojedem domů. Po cestě zpátky už jsme se skoro nebavily, já měla dost zkaženou náladu a Selina vytuhla na trajektu a pak i ve vlaku. Přijeli jsme domu akorát na večeři, což bylo výborný tacos od Emily, dala jsem si sprchu, napsala jsem domu, že žiju a už se mi zase yavírají oči. 
Tak Dobrou, příště. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky