Day 61, Seattle

Sobota, 16.12.2017

2.měsíc v Americe

Dneska jsem se vzbudila do hodně šedivýho a pochmurnýho rána. Celej den fakt hustě pršelo a bylo šedivo. Byla jsem celá rozlámaná, nevyspalá a bez nálady. Udělala jsem si ovesnou k snídani a dokonce jsem si dala kafe, který normálně nepiju. Mám rada tu chuť kafe a miluju si dát kapuccino, nebo latte a něco dobrýho k tomu. Ale kdykoliv si dám kafe, musí bejt bez kofeinu. Moje tělo má pravděpodobně dost energie a když si dám kafe, jsem většinou jak na drogách. Je ale dobrý, že když tu energii zrovna nemám žádnou, jako třeba dneska a nechci se celej den válet v posteli, vím, že kafe mi vždycky pomůže. Další věc, která mi většinou zlepší takovej pochmurnej den, je joga. Nejsem takovej ten joga maniak. Začala jsem jogu cvičit vlastně nedávno,ještě v Česku, ještě když jsem byla s mým bejvalým klukem, a to hlavně proto, že jsem měla problém se zádama. Skoro každej den, jsem se probouzela se strašnou bolestí. 

No řeknu Vám, tech pár měsíců před mým odletem do Ameriky se se mnou děly věci. Na venek jsem si vůbec nepřipouštěla, co se vlastně děje a snažila se bejt úplně v pohodě. Ale stalo se tolik věcí najednou, že člověk snad ani nemůže bejt v pohodě, i kdyby chtěl. Rozchod, stěhování, rozhodnutí odjet, stres, strach, úleva, natěšenost, i lítost. Už několikrát v životě jsem se přesvědčila o tom, že to, jak Vám je po fyzický stránce, jak naše tělo reaguje, je z devadesáti osmi procent jen zrcadlení toho, jak nám je po stránce psychický. Psychologie, psychika i psychiatrie je strašně složitý téma a já se snažím se v tom pořád vzdělávat. Dost mě to ve škole začalo bavit a důkaz toho je, že jsem jako jediná ze třídy odmaturovala z psychologie za jedna. Ty dva měsíce před odjezdem se toho v mojí hlavě muselo odehrávat tolik. Projevovalo se to nejvíc tou hroznou boletí zad. Ale taky se mi strašně zhoršila pleť, se kterou jsem nikdy problém neměla. Byly dny, kdy jsem celej den nic nesnědla, protože jsem měla sevřenej žaludek a nemohla do sebe nic dostat. Jedna paní, taková čarodějnice, ke který jsem chodila mimo jiné i na speciální masáže, aby mě odblokovala a uvolnila, mi řekla, že ty záda mě bolí hlavně proto, že se hroutím. Že se potřebuju narovnat, vzchopit se a příjmout sama v sobě všechno tak, jak je. Nechat to plynout. Já začínám víc a víc věřit na všechny tyhle čarodějnický rady, lektvary, výklady karet, duchy a léky. Všechno mi to dává smysl. Ať je to jakkoliv, byla to pravda. Naložila jsem si toho na sebe až dost. Ale nechat to plynout? To já asi neumím. Jsem ve znamení Rak. A kdyby jste hledali člověka, kterej nejvíc sedí na tohle znamení, jsem to já. Zároveň v sobě občas vidím mojí babičku, která obyčejně všechno vidí stokrát horší, než to ve skutečnosi je. A to je nejspíš i moje nejhorší vlastnost, protože z toho pak mám depky, nemůžu spát a přestat na všechny ty věci myslet. A právě na tyhle stavy, myšlenky a pocity v mý hlavě moje tělo reagovalo. Nejhorší je, že si to v tu chvíli prostě neuvědomíte. Doktor mi řekl, že mám zablokovaný žebra. Chodila jsem na masáže, na rehabilitace, jedla jsem prášky a nic mi samozřejmě nepomáhalo. Pak, když už jsem si fakt nevěděla rady, jsem zkusila právě jogu. A to byla jediná věc, po který se mi ulevilo. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, co to joga vůbec je, jak a od koho se jí naučit a co Vám má joga dát. U mě hlavní cíl v tu dobu byl zbavit se tý bolesti. Což se povedlo. A po každý další hodině jogy jsem se cítila líp a líp. Uvědomila jsem si ale, že ta bolest nepřestala tím, že jsem si záda protáhla, nebo posílila. Ale tím, že jsem začala věnovat čas sama sobě. Že jsem při tý joze vypustila všechny myšlenky a soustředila se jenom na svůj dech a svoje tělo. Zároveň jsem si byla vědoma toho, že se toho chaosu nezbavim, dokud z  něj neodejdu. Tohle byla taky pravda. A po dvou měsících tady můžu říct, že se mi fakt ulevilo. A jogu cvičim pořád. Teda snažim se, i když věřím, že někdy u toho musím vypadat dost funny. Hrozně mě baví, jak se v tom zlepšuju a vidím na sobě pokroky. A nejvíc mě baví právě to, že u toho úplně vypnu. Je to jako kdyby ten chaos, všechny ty pocity a myšlenky najednou našly svý místo a já se pokaždý po joze usmívám. 

No a dneska byl přesně ten den, kdy byl na jogu čas, chuť i počasí. Cvičila jsem asi třicet minut, dala si sprchu a rozhodla se, že se pustím do pečení. Už včera jsem si zadělala těsto na vanilkový rohlíčky a dva druhy lineckýho. No strávila jsem u toho celej den, ale mě pečení dost baví. Teda když mam na to náladu. A tu jsem dneska měla, tak doufám, že to tu pak nesním všechno sama. Měla jsem rychlej hovor domu, abych popřála mojí Elišce, protože má dneska 3. narozeniny. Celej den jsem na ní myslela. Večer jsem ještě měla hovor s holkama, se kterýma se domlouváme na jeden výlet. Jelikož jsem nevymyslela lepší plán na Nový rok a jelikož na svátky a přes nový rok tady bude Ondry mamka, což mi umožňujě vzít si pár dní volno, nejspíš pojedem na Silvestra do Kanady. S holkama, který jsem v životě neviděla. Jedna polka a druhá maďarka. Vůbec nevím, co mám od toho čekat a modlím se, aby to nebyly žádný pipky, ale i přes to se tak strašně těšim! Bude to můj první výlet. No, vlastně ne tak úplně! 

V neděli jsme se totiž vrátili z pohádkovýho Whistleru. Byl to takovej rychlo výlet, ale krásnej! Hned krátce po tom, co jsem se sem nastěhovala, mi host rodiče řekli, že pojedem do Whistleru do Kanady na hory. Jelilkož Ondra měl naplánovanou čtrnáctidenní služební cestu do Austrálie, jeli jsme jen Já, Sára a děti. Nic zázračnýho sem od toho neočekávala, ani jsem si nemyslela, že bych si mohla zajezdit na prkně. Prostě pojedem na hory, no. Od mých deseti let nás táta bere každej rok na hory do Francie do Alp, kde jsem se naučila právě jezdit na prkně a kde je to nádherný! Ale to jsem ještě nevěděla, jak krásnej je Whistler. Z Čech jsem si zabalila jen zimní bundu a rukavice, takže tady nemam skoro žádný vybavení na hory a na ježdění a nechtělo se mi za to všechno utrácet. Ono je totiž docela težký sbalit na rok, na všechny roční období do jednoho jedinýho kufru. Tak jsem si říkala, že mi to nevadí, že to tam přežiju bez prkna, postarám se o děti a alespoň se někam podívám. Jenže úplnou náhodou ta Emily, u který jsem první týden bydlela, má stejně velkou nohu jako já, jezdí na prkně a nabídla mi, že mi ho na těch pár dní pujčí i s helmou. Asi karma, nebo co. A tak jsme ve čtvrtek odpoledne sbalili prkno, lyže, děti a jelo se. Whistler je cca dvě stě mil od Seattlu, což je necelý čtyři hodiny cesty autem. Párkrát jsme museli zastavit, abychom obstarali děti, ale jinak cesta utekla rychle. Dojeli jsme večer, takže se šlo hned spát. Druhý den jsem ale dostala ski pas a mohla jsem jít na celý den jezdit. Vůbec nic jsem si předem o Whistleru nezjišťovala, takže jsem absolutně nevěděla, co mám od toho čekat. Věděla jsem jen to, že tam bydlí náš známej Johny a že se tam v roce 2010 konaly některý ze závodů v rámci Olympijských her. Když jsem si ale vzala u lanovky mapku sjezdovek, zjistila jsem, že je to obrovský středisko, který má přes dvě stě stejzdovek a asi čtyřicet ruzných lanovek. Tohle středisko má dva "kopce" Whistler a Blackcomb a je to nejvetší lyžařský středisko sverní ameriky. A součástí toho obrovskýho lyžařskýho komplexu je i malinký, krásný městečko Whistler. Přesně takový to pohádkový, malebný, osvícený městečko, kde si prostě chcete koupit hořkou čokoládu a nasávat Vánoční atmošku. Tu mapku jsem dala do kapsy, protože jak už jsem Vám určitě říkala, můj orientační smysl je tak špatnej, že mi žádná mapa nepomůže, a prostě jsem jela někam nahoru. Celej den jsem absolutně nevěděla, kam jedu, kde sem, nebo jak se hodlám dostat zpátky na hotel. Prostě jsem vždycky nasedla na nějakou lanovku a jela.  Celej den jsem si jen tak jezdila. Sama. A strašně jsem si to užívala. Ty dechberoucí výhledy. To sluníčko. Ten krásnej den. Tu samotu. Byla jsem tak šťastná. Druhej den jsme se se Sárou vystřídaly a já hlídala děti. Když mi táta říkal, že tam bydlí ten náš známej Johny, řekl mi že jsou zrovna na dovolený v Asii, a tak jsem se mu ani neozývala. Prostě jsem vzala děti do kočáru a šla pěšky dolu do toho městečka. Jen tak se projít a dát si někde oběd. Když jsem si to skoro celý prošla a už byl čas oběda, vešla jsem do první restaurace, kterou jsem potkala. Sedla jsem si, že nakrmím děti a obědnám si. Rozhlížím se kolem sebe, abych zjistila, kde je nějakej číšník a o pár stolů dál vidím mladýho kluka, jak jí polívku a někoho mi strašně připomíná. Měl na sobě číšnickej úbor a tak si říkám, že je blbost, abych ho znala. A pak mi docvaklo, že mi připomíná právě Johnyho, o kterým mi táta říkal, že tu bydlí, ale že zrovna cestuje po Asii. Viděli jsme se naposledy tak osm let zpátky právě, když byl s námi v Aplách ve Francii, takže jsem si ani nebyla jistá, jestli bych ho poznala. Ale prostě mi to nedalo a zeptala jsem se číšníka, co mě obsluhoval, jestli by mi mohl říct jméno jeho kolegy, kterej sedí tam u toho stolu u okna. No a když mi ten číšník řekl, že se jmenuje Pavel (Johny je jen přezdívka), byla jsem si jistá, že je to on. Za pár minut, když dojedl, a ten jeho kolega mu řekl, že jsem se na něj ptala, přišel ke mě ke stolu a ptal se odkud ho znám. No, nedivila jsem se, že mě nepoznal, protože mě viděl naposled, když mi bylo tak jedenáct. Když jsem mu pak řekla moje jméno byl hrozně překvapenej a hned si k nám přisednul a dali jsme se do řeči. Hustý, že jsem úplnou náhodou vlezla zrovna do restaurace, kde Johny pracuje. Tohle nebyla náhoda. Vidíte, jak je ten svět malej? Nějakou dobu jsme povídali a pak nás doprovodil domu. Další fajn den. No a v neděli jsem si šla dopledne naposledy zajezdit, a pak už se jelo domu. Bylo to krátký, ale fakt krásný. Miluju hory. Můžu říct, že Whistler jednoznačně zvítězil nad Francií a doufám, že se tam ještě někdy podívám. Taky děkuju Sáře i Ondrovi, že jsem se tam díky nim mohla podívat. Bylo to skvělý.

Kanada si mě získala a já se strašně těším, až uvidím víc. Teď už jdu unavená z toho celodenního pečení padnout do postele a usnout s hlavou plnou krásnejch vzpomínek.
Tak dobrou, příště.









Komentáře

Oblíbené příspěvky