Day 8, Seattle


Pondělí 23.10.2017
2.týden v Americe

Dneska jsem se probudila do krásnýho sluníčkovýho dne, i když ne úplně veselá. Zdálo se mi o mojí malý sestřičce. 

Tak moc mi chybí už teď. A divnej pocit, když si představim, že tam pro ní teď nebudu, že neuvidím jak roste. Jsme od sebe o šesnáct let, jelikož jsou naši rozvedený a máme stejnýho jen tátu. Ale i přesto můžu říct, že máme krásnej vztah a rády spolu trávíme čas. Už když se narodila a jí já viděla v porodnici, věděla jsem, že jí budu vždycky chránit a opatrovat. Trávily jsme spolu fakt hodně času. Chodily jsme spolu do parku, hrály si spolu, chodily spolu krmit koně, stavěly si bunkry a já jsem za ni hrozně ráda jezdila. Ale i s tímhle se budu muset nějak smířit. Bylo mi tak smutno, když jsem od ní odjížděla. Vlastně kdybych měla říct jednoho jedinýho člověka, kvůli kterýmu bych zůstala doma, byla by to právě ona. Když jsem jí říkala, že odletím daleko, do Ameriky a že si budem volat, řekla mi že přece nemůžu letět letadlem, že spadnu. A tak jsem jí vysvětlovala, že to je normální že lidé lítají letadlama a že jednou určitě taky někam poletí. Miluju ty její hlášky. Ona to zkrátka bohužel ještě nechápe, neví co je Amerika, neví, že lidi normálně lítají po světě letadlem a neví, jak je rok dlouhá doba. Nebo možná spíš bohudík? Pro nás pro obě. Miluju tě sestřičko, vždycky tu budu pro tebe a neboj vrátím se. Už teď se těším až tě zase obejmu. 


Dneska nebylo nic v plánu. Já se ráno potkala u snídaně se Selinou, Emily byla celej den v práci a já absolutně neměla žádnej plán. Po včerejší super procházce na pláž jsem si řekla, že dneska radši zůstanu doma a pomůžu Selině s holčičkama, když bude potřeba. Včera byla krásná slunečná neděle a já jsem po tom sobotním výletě s německýma kamarádkama měla prostě náladu bejt sama. A tak mě napadlo, když bylo tak hezky, že se půjdu podívat na pláž. No to jsem ještě nevěděla, že tam žádná pláž není. Tahle část Seattlu, kde bydlí Emily, se jmenuje Rainier beach, a tak jsem si logicky vydedukovala, že tam asi bude nějaká pláž. To jsem ještě nevěděla, že američani logicky nepřemýšlí. U Emily z balkonu je vidět malinkej přístav s pár loďkama, voda a písek a to byl další důvod, proč jsem si to hned spojila s tím názvem.  Jasně Marketo, skvělej nápad, jít někam sama, když nemáš internet a nevíš kudy kam jít. Z toho balkonu to vypadalo, že je to fakt kousek, a tak jsem vůbec neřešila, že bych se třeba mohla ztratit, žejo. Oblékla jsem se, dokonce jsem se i namalovala a vyrazila. Říkám dokonce, protože od tý doby, co jsem tady v americe jsem se ještě nenamalovala. Ale každá známe takový ty dny, kdy prostě máme náladu se trošku upravit, nějakej ten make-up si vzít a udělat ze sebe člověka. Tak já dneska měla přesně ten den. Z toho balkonu to fakt vypadalo, jako maximálně deset minut chůze a tak jsem si prostě řekla, že půjdu tím směrem dolu k vodě a dojdu na tu pláž. Když jsem došla co nejblíž k vodě, co to šlo, zjistila jsem, že celý  pobřeží toho přístavu, kterej jsem viděla z balkonu jsou jen soukromý loďky a pláže, který patřejí majitelům baráčků, který jsou postavený podél celýho toho pobřeží. No, jsou to spíš vily, než baráčky. Tak jsem šla po chodníku dál a dál, že třeba někde mezi těma barákama bude vstup na tu pláž. Ehm, kterou jsem si ale sama vymyslela. Když jsem šla kolem jednoho z těch luxusních domů, zrovna z něj vyšel postrarší pár a nasedali do auta. Mě napadlo, že bude lepší se zeptat, kudy se teda konečně dostanu k tý vodě. No rozuměla jsem jim tak polovinu z toho, co mi řekli, ale pochopila jsem, že tam žádná pláž není, že je tam jen jeden park, kde se můžu podívat k vodě, ale je to trochu dál, tak ať si nasednu a že mě tam cestou vyhodí, jelikož zrovna odjížděli. Chvilku jsem váhala, ale byl to pán a paní tak kolem padesáti let a byli moc milí, a tak jsem nastoupila. Jeli jsme asi deset minut a mezitím mi paní řekla, že tohle je hodně nebezpečná čtvrť a zeptala se, jestli mam nějaký odvoz zpátky domů, až bude tma. Když jsem řekla, že žádný odvoz nemám, že jdu pěšky, řekla mi, ať v žádným případě nechodím tou stejnou cestou zpět, že by mě tam mohl třeba někdo zastřelit. Jo aha, zastřelit. V pohodě, jasně, že si budu dávat pozor, aby mě někdo nezastřelil. Později jsem pak zjistila, že Rainier beach je jedno z nejnebezpečnějších míst v Seattlu. No věděla, jsem že letim do Ameriky a že jsou tady zbraně legální, ale že budu první tejden bydlet v nejvíc nebezpečný čtvrti a že bych se měla bát jít na proccházku, jsem fakt netušila. Vyhodili mě u silnice u takovýho menšího parku, ještě v rychlosti mi řekli, kudy mám jít zpět, což jsem si samozřejmě stejně nezapamatovala. Poděkovala jsem, oni mi popřáli pěknej den a odjeli. Byl to takovej malej park, napůl pro děti, ale z dálky jsem viděla, že hned vedle je malá jakoby pláž. Když jsem tam došla, chtěla jsem si tam sednout na lavičku, ale všude okolo mě seděli bezdomovci, dělali si tam na ohni jídlo. A tak jsem si prostě jen sedla na nějakej kámen tam u vody a chvíli jen tak koukala na tu vodu, vlny a zapadající slunce. Tohle je jedna z mála věcí, který mě uklidňujou. Voda. Západy slunce. A klid. Potřebovala jsem se trošku uklidnit, odreagovat, vypustit myšlenky, protože dneska byl přesně ten den, kdy se vám honí hlavou všechno možný a vy nevíte na co myslet dřív. Myšlenky na domov, pořád mi ještě dochází, že jsem fakt tady a zároveň strašná nervozita z toho, až uvidim mojí novou rodinku, se kterou strávim následující rok, zároveň se modlim, aby bylo všechno v pohodě, taky je ve mě strašná nejistota, ale taky vím, že musim bejt silná. Začalo se pomalu stmívat, tak jsem se rozhodla, že pujdu zpět. No ale teď kudy žejo. Už jsem říkala, že muj orientační smysl vždycky byl, je a bude na bodu mrazu? Ne? Tak teď se přiznávám. Nejspíš to mám po ségře, takže když jedem někam spolu, je to vždycky docela sranda. Já si prostě nikdy absolutně nepamatuju, odkud jsem přišla, ať jdu kamkoliv. Adresu jsem si naštěstí pamatovala a věděla jsem, že musim najít někoho, kdo mě někam nasměruje. Byla jsem už trošku hladová, takže jsem vešla do prvního subway, který jsem potkala.Vytáhla jsem z kapsy těch pár dolarů, co jsem měla u sebe, šla si koupit bagetu a taky se rovnou zeptat i na cestu. Byl tam strašně hodnej a milej prodavač. Sednul si se mnou ke stolu, našel si tu adresu v mobilu, vzal papír a tužku a přímo mi nakreslil kudy jít zpět, zatímco já jsem dokousala tu bagetu. Poděkovala jsem a vyrazila zpátky. Šla jsem přesně podle plánku, kterej mi nakreslil ten milej prodavač a byla jsem zpět asi za dvacet minut, takže to vlastně bylo ještě kratší, než když jsem šla tam. Nepotkala jsem nikoho, koho bych se měla bát. Ani mě nikdo nezastřelil. Neříkám, že jsem se pořád neohlížela a vůbec se nebála.  Byla už pěkná tma a po tom, co mi ta pani řekla, jsem nebyla úplně v klidu. Když jsem dorazila zpět, všichni už byli doma a čekali mě s večeří. Sice jsem moc hlad neměla, ale teplá polívka bodla. Pak jsme seděli chvíli u telky a probírali, jakej byl náš den. Pak jsem se se Selinou koukla na jeden díl nějakýho seriálu, kterej mě moc nebavil a pak už jsem si šla lehnout. Jsem pořád dost unavená. Jsem zvědavá, kdy mě ten Jetlag konečně přejde. Každopádně včera to nakonec byla pěkná procházka.

Myslim, že jsem dost introvertní člověk. Miluju bejt někdy sama se sebou. Prostě si jen sednout k tý vodě,  zapomenout na všechno, co se kolem mě děje a jen se dívat, jak zapadá sluníčko. Tohle mě uklidní, ať jsem kdekoliv kdykoliv. Cítím to tak, jako kdyby s každým tím západem, na kterej se dívám, odcházely všechny špatný myšlenky, špatný sny a všechna negativní energie někam pryč. Někam daleko. Aby s dalším dnem moho přijít něco novýho. Hezčího. 

Dneska jsem ale chtěla zůstat se Selinou, trochu víc jí poznat a pomoct jí postarat se o holky. Abych si trošku začala zvykat na to přebalování zadků. Vtipný je, že její dvojčata jsou jenom o den mladší, než ty moje. Dopoledne jsme si hrály, povídaly a koukaly na telku a po obědě jsme vzaly holky i jejich psa na procházku. Dneska bylo venku bylo fakt nádherně, takže by byla škoda, kdyby jsme byly celej den zavřený doma. Nic extra se dneska nedělo,ale byl fajn den. Selina je fakt celkem v pohodě, teda když se bavíme anglicky. Dneska na mě díkybohu neměcky nemluvila. Daly jsme si všichi společně večeři, a pak už jsem šla do svýho pokoje. Měla jsem náladu s číst, a tak jsem otevřela tu knížku, kterou jsem začala číst v letadle. Tu knížku. Na začátku týhle kapitoly stálo:

„Nejsi zrozen pro to, aby tě Všichni měli rádi, ale aby ses naučil mít rád sám sebe. Pak až přijdou lidé, kteří tě budou mít rádi.“ Dost jsem se nad timhle zasekla. Já jsem přesně ten člověk, kterýho dost ovlivňuje okolí. Vždycky jsem se ohlížela na ostatní. Na to, jak na mě budou ostatní koukat, jestli se jim bude líbit, co dělám, co nosim na sobě a jak vypadám. Vždycky jsem se s někým porovnávala a srovnávala. A právě jedna z věcí, kterou se potřebuju naučit je sebeláska a sebevědomí. Mít se prostě ráda, taková jaká jsem. Jít ven nenamalovaná, kdy se mi zachce. Nestydět se za svoje malý prsa, velký nohy, křivý zuby. Prostě se příjmout se vším všudy. Já vždycky dělala opak, strašně jsem řešila, jestli to co mám na sobě, bude dost cool pro všechny. Jestli nemam někde vidět pupínek, jestli mam dost značkový oblečení a vždycky jsem nosila push-upky, protože jsem se styděla za svoje malý prsa. Taky jsem se bavila s lidma, který byli cool, ale vlastně jsem se s nima vůbec necítila dobře. Aby jsem s nima mohla někam jít, musela jsem vypadat taky "cool", přitom jsem to ale vůbec nebyla JÁ. Nikdy jsem pořádně nevnímala sama sebe. Čím dál víc ale teď zjišťuju, že vnímat a poslouchat sama sebe je v životě strašně moc důležitý. Vím, že trvá roky se naučit se sebeláskou a seběvědomím zacházet. U mě spíš to bude asi trvat, ale všechno má v životě ten správnej čas a důvod. A tak možná to je jeden z důvodů, proč jsem tady. Abych se naučila žít sama se sebou. Takovou jaká jsem. Bez makeupu, bez značkovýho oblečení, s upřímností, čistým svědomím, srdcem a čistou hlavou. Protože ve skutečnosti jsem jenom jedna z těch normálních holek.

Dost mě ta knížka baví. Vůbec se nemůžu odtrhnout. Zavřela jsem jí jenom proto, že už je jedna ráno. Teď už zavírám i počítat a jdu spát. Teda pokusim se. Dohání mě myšlenky na zítřek. Dochází mi, že už zítra se vrací Sarah s Ondrou z Floridy a já konečně uvidim svůj novej domov a dvojčata. Tak strašně se těšim a zároveň jsem tak nervozní. Nikdy jsem žádnej takovej pocit nezažila. Ale já věřím. Věřím, že bude všechno v pořádku. Všechno prostě bude tak, jak má.
Tak dobrou, příště.


Komentáře

Oblíbené příspěvky