Day 77, Vancouver Canada

Pondělí 1.1.2018

Dneska těžko říct, v kolik jsem vstávala. Vlastně jsem nevstávala, protože jsem vůbec nespala. Přišla jsem totiž v až ( nebo už? ) v osm ráno z house party, kde jsme slavili Nový rok. S lidma, který jsem nikdy předtím neviděla, s lidma, který mi udělali zatím toho nejlepšího Silvestra. Wow, tohle byl hodně spontální výlet.

Někdy v polovině prosince jsem ještě pořád neměla plán na Silvestra a holky, který jsem tu zatím poznala měly v plánu jít někam do baru, nebo do klubu, kam já jsem-jelikož mi ještě není ani dvacet-nemohla. Pořád jsem si říkala, že nechci sedět doma a sledovat na facebooku a instagramu, jak všichni slaví a užívají si, tak jsem se pořád snažila něco vymyslet. No a pak mě napadlo, proč nejet do Kanady. Za prvé v Kanadě jsem plnoletá, za druhé se tam chci strašně moc podívat a za třetí jsem si říkala, že to bude úplně jinej zážitek. A taky že byl. Domluvila jsem si doma volno od čtvrtka 28.12. až do 1.1. a rozhodla se, že pojedu, i kdybych měla jet sama. Když jsem se optala všech mých kamarádek, který v Seattlu zatím mám, nikdo se nepřidal, jak už jsem říkala, hlavně proto, že většina z nich jsou  v americe plnoletý a už měly svoje plány. Jako poslední možnost, jak někoho najít byl facebook. A tak jsem napsala na jednu facebookovou skupinu, do který jsem se přidala teprve před pár týdny. Ta skupina se jmenuje Au pair in Seattle a jsou tam zkrátka všechny au pairky právě ze Seattlu a okolí. Většinou se tam právě au pairky domlouvají na tripy, výlety a kafíčka. A tak jsem tam taky napsala svuj "inzerát" a hned mi na něj odpověděly dvě holky. Karolina z Polska a Rebeka z Maďarska. Začaly jsme si psát, na všem jsme se skvěle dohodly, koupily lístky na autobus a plán byl jasnej. Neměly jsme čas se sejít, protože jsme byly všechny docela busy s prací, a tak jsem měla docela nervy, aby to nebyly nějaký pipiny. Přecejenom jsem se měla vidět poprvé v životě a pak s nima strávit pět dní v jenom pokoji. Zároveň jsem ale byla dost natěšená! Odjezd byl teda 28.12. večer po práci z Chinatownu ze Seattlu. Už jsem měla všechno sbalený, jen jsem pak naskočila k Ondrovi do auta a jela na tu yastávku, kde jsme se měly i potkat. S holkama jsme se sešly ve Starbucksu, seznámily se, daly si kafe a pak šly společně čekat na autobus. Když jsme se seznámily, měla jsem z nich obou zvláštní pocit, ale pořád jsem doufala a říkala si, že to bude super. Autobus dojel asi o třicet minut později a byly jsme trošku zmatený, takže jsme málem nastoupily do jinýho, ale když jsme konečně seděly na správným místě, zbývalo už se jen nějak zabavit na tu tří-hodinovou cestu do Vancouveru. Na hranicích proběhlo všechno hladce a do Kanady jsme přijely celkem pozdě večer. Když jsme vycházely z nádraží, který je ve Vancouveru mimochodem fakt nádherný, byl strašnej slejvák a my se vydaly najít náš hostel, kterej byl naštěstí jen cca deset minut od nádraží. Nevím, co jsem měla za očekávání za třicet pět dolarů na noc, ale určitě jsem si ani ve snu nepředtavovala to, co na nás čekalo. No takhle, když jsem řekla, že jsme se s holkamana všem skvěle domluvily, myslela jsem to tak, že jsme si rozdělily úkoly. Já jsem zařídila cestu, Rebeka ubytování a Karolina aktivity. No a kdybych věděla, jaký Rebeka zařídila "ubytování" asi bych si s sebou radši vzala stan. Když nám Rebeka psala, že je to jediný a nejlevnější hostel, co našla, nijak jsem to neřešila. Jsem celkem flegmatik, nejsem slečinka a je mi jedno kde se vyspim, hlavně, že se vyspim. Ale tohle bylo trošku moc i na mě. Už ty vchodový dveře toho hostelu vypadaly, jak když jdete do nějakýho domu bezdomovců. Všude pavučiny, brouci, smrad a bordel. Ten pokoj, ve kterým jsme spaly byl tak nízkej, že jsem se tam já sotva narovnala ( pro představu- mám 178cm ) a byly tam jen palandy, který vypadaly, jak kdyby je přivezli z nějaký věznice. No oukej, jako vyspim se teda i s broukama a pavoukama ve smradlavým pokoji a nějak to přežiju, ale ta koupelna, to byl teprve luxus. Štítila jsem se i umýt si tam ruce, natož se tam osprchovat. Třešnička na dortu byla kuchyň, kde jsme si měly vařit. Kdybych tohle věděla předem, zabalím si místo outfitu na silvestra svoje nádobí, čistící prostředky a neopren do tý sprchy. No hold mě nikdo nevaroval a já předtím žádnou zkušenost s hostelama neměla, takže na příště se vybavim. No co, chybama se člověk učí, ne? A tak jsme si jen hodily věci za dveře a ještě ten první večer šly na pivo kousek od hostelu. Byl čtvrtek a zavírali všude v jedenáct, takže jsme si daly každá jedno a cestou zpátky jsme se stavily v mekáči - počkat, no jasně, že mekáč normálně nejim a žiju eko, bio, gluten-free, vegan. a taky bez parabenů a kolagenů. -  došly na hostel a šly hned na kutě. Druhej den jsme vstaly a vyrazily do centra Vancouveru. Celej den fakt dost pršelo, ale to nás neodradilo a nachodily jsme pěkných pár desítek kilometrů. Bylo to zvláštní, ale ani jedný z nás prostě nevadilo, že tak šíleně prší a bavilo nás procházet se těma krásnejma uličkama a nasávat tu skvělou vibe, kterou Vancouver má. A ten děšť měl ten den taky něco do sebe. Nemůže bejt pořád pořád jenom krásně, žejo. Prošly jsme centrum, Stanley park a taky krásnej Gas town. Večer jsme se vrátily dost unavený zpátky na hostel, ale i přes to jsme se rozhodly jít na party, takže jsme se ospchovaly, upravily a vyrazily ven. Vyrazily jsme na Granvile street, což je ve Vancouveru taková party ulice, kde každý víkend zastaví i provoz a prostě se tam jenom paří. Šli jsme nejdřív do nějakýho baru, kde byla docela nuda, a tak jsme si daly jen jeden drink a pokračovaly dál. Potom jsme ale zašly do nějaký irský hospody, že si tam třeba dáme jen pivko. Pak jsme ale zjistily, že je dole v podzemí klub, a tak jsme skočily tam. Hrály tam dost dobře a bylo tam hodně lidí, a tak jsme zůstaly. Asi po hodině si k nám ke stolu přisedly tři kluci. Prostě jsme jen pařily, pily a nijak extra si jich nevšímaly. Po chvilce za mnou ale přiběhla Rebeka a říká mi: "That's a Czech guy!" No a jo, byl to Czech guy. Byl to fakt čech, kterej tu už nějakou dobu žije, ten druhej byl Španěl a třetí Kanaďan Brian. Pamatuju si jen Brianovo jméno, ale za chvilku asi pochopíte proč. Byla s nima sranda a všichni jsme se ten večer fakt bavily. Když ten klub ve tři hodiny zavíraly, Brian dal na sebe Karolině kontakt a Všichni jsme si šli po svým domů. My teda zpátky na hostel. Na ten smradlavej, špinavej hostel. Druhej den jsme si malinko přispaly, ale vykopaly jsme se a šly projít ostatní části města, který jsme nestihly v pátek. Ten den jsme se vrátily domu a byly fakt KO, takže jsme si koupily jen pivko a zůtaly na hostelu. Ale ozval se Brian a chtěl abysme se k němu přidaly na nějakou další párty. Když jsme odmítly a vysvětlily mu, že jsme fakt unavený, nakonec přišel on za námi. Seděly jsme na hostelu na chodbě, pili pivka a jen tak si povídaly. Karolina odpadla jako první, pak i Rebeka a já tam s ním zůstala asi do půlnoci. Jen tak mezi řečí jsme se bavily i o tom, jak plánujem oslavit novej rok. No a my ještě pořád žádnej plán neměly, žejo. Když jsem mu řekla, že jsme ještě nic nevymyslely, řekl, že bude moc rád, když příjdem na house party, kterou pořádá on a jeho spolubydlící. No moc se mi to nezdálo, tak jsem jen poděkovala a nechala to bejt. Další den ráno mě vzbudil budík a byl v plánu výlet do Národního parku a na známý Suspension bridge. Rebeka vstala s docela velkou kocovinou, protože ten předešlej večer z jednoho pivka samozřejmě nebylo jen jedno, a tak zůstala na hostelu a jela jsem jen já s Karolinou. Vzaly jsme si sea-taxi, což jsem viděla a zkusila poprvé v životě a vyrazily na druhou stranu Vancouveru. Vybraly jsme krásnej hike, kterej zahrnoval právě i ten známej vysutej most, kvůli kterýmu jsme tam hlavně jely. Bylo to super odreagovaní a na Kanadskou přírodu fakt nemá žádná jiná. Už teď se těším, až se budu most do Kanady na hiky vrátit. Přijely jsme zpátky na hostel úplně hotový, takže jsme si jen uvařily špagety s kečupem, daly sprchu a šly si lehnout. Mezi tím jsme pořád probíraly co budeme dělat na toho Silvestra, a i když se nám nejdřív ta house party moc nezdála, nakonec jsme se rozhodly tam jít. Hlavně teda proto, že to vycházelo nejlevněji, jelikož do každýho baru a clubu byly dost drahý rezervace a taky proto, že jsme byly zvědavý jak to vlastně vypadá. Druhej den, teda včera jsme vstávaly dost pozdě, protože jsme se chtěly před tou party vyspat a taky dospat to, co jsme nestihly za posledních pár dní. Byl to takovej pohodovej den, jen jsme se šly na chvilku projít, jinak odpočívaly a klábosily. Večer jsme se pak upravily, po dlouhý době namalovaly, opily a vyrazily na tu house party. A tohle byla fakt ta pravá americká (i když v Kanadě) house party. Byl to komplex asi šesti studentskejch bytů, kterej spojovala velká zahrada, kde se všichni znali a bylo tam třeba padesát lidí. Všechny ty byty byly propojený, v každý tý místnosti dostatek jídla, pití i alkoholu a pilo se z klasických červených amerických kelímků. V přízemí a v horním patře hrál jeden DJ a v podzemí pak druhej. Venku oheň, gril a připravenej ohňostroj. Plno lidí různých národností, rodinný příslušníci, kamarádi, a nebo náhodní hosti tak, jako my. Byla tam skvělá atmosféra a fakt všichni se bavily. Poprvé v životě jsem zažila takovou party a doufám, že ne naposled. Když se blížila půlnoc, všichni jsme se sešli venku, připravil se přípitek a šlo se odpočítávat. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna a přesně v tu chvíli odpálily nádhernej ohňostroj. Prostě to byla taková hezká, zvláštní chvilka s padesáti lidma, který jsem vůbec neznala a nikdy předtím neviděla, ale rozuměla si s nima a strašně se s nima tu noc nasmála. Po půlnoci už začínali lidi odcházet a když byly asi tři ráno, holky už taky chtěly jet. Já jsem byla ale dost opilá a poslední věc, co jsem v tu chvíli chtěla, byla jít spát. A tak jsem je poslala samotný a řekla, že přijdu později. U toho byl právě i Brian a slíbil, že do devíti ( do rána ) budu doma. Dneska v deset ráno jsme totiž už musely opustit pokoj a vrátit klíče. No a jak slíbil, tak to bylo. 

Nepřišla jsem teda zpátky v devět ale osm, no. Takže jsem měla chvilku čas na to se vzpamatovat, sbalit se a připravit se na celodenní chození po Vancouveru, před tím, než nám pojede autobus. Ten autobus nám jel až v sedm večer a ten den byl nekonečnej. I když jsem nespala,  měla kocovinu a byla hrozně unavená, ten dnešek jsme si s holkama fakt užily. Jen jsme tak chodily všude možně, pily kafe, povídaly a smály se. No nebudu ale lhát, když přijel konečně ten autobus, byla jsem fakt šťastná a usnula během minuty. Domu jsem přijela kolem jedenáctý, dala jsem si sprchu, na kterou jsem se tak moc těšila a pak už šla do postele.

Achjo. Tak strašně rychle to uteklo. Nakonec to byl fakt skvělej trip a to jsem se toho tolik bála! S holkama jsme si sedly, užily si to a já se s nima nasmála jako dlouho ne. Bylo to všechno tak rychlý a spontánní, až jsme se náhodou ocitli na tý bláznivý party, na kterou nikdy nezapomenu. Miluju, když se přesně nedržíte plánu. Když necháte věci prostě jen tak plynout a ono se vždycky stane to, co má. A tenhle spontánní, bláznivej, novoroční výlet je toho důkazem. Dneska jsem přidala na Instagram jednu fotku, která je focená v krásným Stanley parku a fakt se mi líbila. Když jsem ale přemýšlela co k ní napsat, najednou jsem si uvědomila..
Wow, je novej rok. Je 1.1.2018 a mě se honí hlavou všechno, co se za tenhle rok stalo. Stalo se toho v mým životě tolik, že mi přijde, že to byl ten nejdelší rok na světe. Ale jednoznačně zatím ten nejlepší. Jen jsem chvilku tak stála uprostřed nějaký uličky v tom krásným Vancouveru a děkovala. Děkovala sama sobě, bohu, karmě i všem těm lidem, co mi udělali v životě a v mojí hlavě takovej bordel, díky kterýmu jsem teď tady. K tý fotce jsem od srdce napsala: Tak jo, 2017 u konce a já si tak uvědomuju, co všechno se v tomhle roce stalo a jak se mi život otočil totálně naruby. Úspěšně odmaturováno, neúspěšný přijímačky na vejšku, rozchod, stěhování, ale hlavně TO rozhodnutí vypadnout pryč. Ještě na jaře jsem měla skvělýho kluka, byl a plno plánů. A teď? Všechno co mám je jeden kufr, jeden batoh a úplně novej život. Ale hlavně, jsem šťastná, že jsem tam, kde právě teď jsem. Nikdy nebudu ničeho litovat a děkuju za všechno dobrý i zlý, co se v tohle roce stalo. No a do toho novýho roku Vám i mě přeju, abychom se řídili v životě už jenom tím, co cítíme, abychom byli sami sebou a hlavně, abychom byli šťastní. Protože to záleží jenom na nás. 

Tak Krásný Nový Rok Vám všem!

Já už teď ležím konečně zase ve svoji pohodlný posteli a jdu zavřít oči. Tak dobrou, zase příště.







Komentáře

Oblíbené příspěvky