Day 69, Seattle


Neděle 24.12.2017

Vánoce

Dneska ráno jsem vstala celkem pozdě. Posledním pár dní bylo docela náročných a tak jsem si slíbila, že se dneska pořádně vyspím. Američani nemají Vánoce dvacatýho čtvrtýho prosince a hlavně nemají večeři, ale mají Vánoční snídani dvacátýho pátýho ráno. No jelikož je ale Ondra Čech a rád drží český tradice, a taky přiletěla jeho mamka, která se tu o nás už tejden stará, jsme se rozhodli udělat dneska Štědrý večer po česku a zítra budeme mít tu americkou vánoční snídani. Já jsem dneska vstala asi kolem desátý, což je u mě docela rekord, protože většinou vstávám brzo, i když nemusím. Dala jsem si snídani a čekala jsem na hovor z domova. Během několika minut mi pak zazvonil mobil a volala mi ségra. Máme devět hodin časový rozdíl, takže u nich v Čechách bylo už něco kolem sedmý, už byli všichni společně u stolu a chystali se večeřet. 

Už několik let jsme na Štědrý den u babičky a dědy s mámou, ségrou a bráchou. Potom si nás vyzvedne táta a přejíždíme k druhý babičce, kde je druhá půlka rodiny a pak jdeme společně tradičně do kostela na půlnoční mši. A tenhle rok tomu nebylo jinak. Akorát beze mě. Dali mobil na skříňku tak, abych je viděla a šli jíst. Babička usedala klasicky jako poslední, jelikož vždycky všechno uvaří, nachystá, načančá, zkontroluje, pustí koledy, jako poslední sedne ke stolu a může se začít. I když se snažila, abych si myslela že je v pohodě, viděla jsem, jak jí tečou slzy, aniž by chtěla. Tolik mi v tu chvíli chyběla. Všichni mi chyběli. Moc. Nikdy jsme nedostávali žádný drahý dary, ani jsme moc peněz neměli, ale byli jsme spolu. Pamatuju si, že když jsem byla na základce a pak i na střední, vždycky, když se přišlo po Vánocích do školy, všichni jen porovnávali, srovnávali a chlubili se. Ale proč se nikdy nikdo nezeptal, jestli jsme byli s rodinou a s nejbližšíma? To je přece nejduležitější, že si na někoho vzpomenete a strávíte s ním Váš čas, nebo ne? A mě dneska došlo, že Vánoce jsou opravdu hlavně o tom, být s těmi nejbližšími, s rodinou a kamarády. I když mam rodinu jakou mam. Miluju je. Nejvíc na světě. A tohle byl první štědrý den bez nich. Poprvé v životě jsem byla bez rodiny v den, kdy je nejvíc potřebuju mít u sebe. Což jsem vlastně zjistila až teď. Až dneska, když jsem ten hovor ukončila, seděla jsem na gauči, koukala z okna, jak hustě sněží a slzy se mi kutálely z očí, aniž bych chtěla. V tu chvíli jsem se cítila, jako kdybych prošvihla něco strašně důležitýho. Jako kdybych si najednou uvědomila, jak moc daleko od domova a od rodiny vlastně jsem. Kdybych v ten den mohla dát všechno co mam, za to, že bych s nima strávila ten večer, udělala bych to. Vážně. 

Dala jsem se dohromady a šla pomoct Ondry mamce s bramborovým salátem. Když jsme ho společně dělaly, konečně jsem alespoň trošku začala cítit, že jsou Vánoce. Koukali jsme na pohádky, vařily, hrály si s dětma, ujídali cukroví, co jsme napekly, venku sníh a bylo to nakonec moc fajn. Večer jsme se pak všichni upravili, já usmažila rybu, což byl poslední úkol a šlo se jíst. Byla jsem moc vděčná, že mě Ondra, Sára a jejich rodina vzali mezi sebe a já s nima mohla strávit takový hezký malý český Vánoce. Když jsme dojedli, všichni jsme šli ke stromečku a rozbalili jeden dárek. Bylo totiž dohodnuto, že si dneska večer každej rozbalíme jen jeden a zbytek ráno. Po americku. A tak se  taky stalo. Potom jsme chvilku poseděli, dali si víno a pak jsme jeli na mši do kostela. Dost mě překvapilo, že i tady se tahle tradice dodržuje u většiny rodin. Nebyla to sice půlnoční mše, na kterou normálně chodíme v česku, byla od deseti, ale jinak to bylo stejný. Bylo to v krásným, moderním, malebným kostele v Seattlu.

Mám pocit, že dost mých kamarádů i lidi z okolí chodí na Vánoce do kostela, což mi přijde skvělý. Někdy tam ale lidi bohužel dělají i bordel, což je dost smutný a nepříjemný. Já tam chodím, protože nás k tomu naši vedli od malička, je to pro mě taková naše tradice, kterou už nechci vynechat. Chodím tam, jako všichni ostatní oslavit narození Ježíška a poděkovat.  Křesťané slaví narození Ježíška po celým světě, takže i když teď právě jsem, nebo ještě někdy budu na Vánoce kdekoliv mimo domov, vždycky si udělám čas a půjdu si ten příběh znovu poslechnout. Dneska jsem v tom kostele ale poprvé seděla bez táty, poprvé jsem tam nepotkala babičku s dědou a poprvé jsem tuhle mši slyšela v angličtině. Měla jsem z toho dne v sobě tolik zvláštních pocitů. Jen jsem tak seděla, poslouchala tu mši a brečela a brečela. Bylo to dost zvláštní. Bylo mi smutno. 

Teď jsme přijeli z kostela domu, je dost pozdě a já už jsem v pyžamu v posteli a myslím na všechny tam doma. No, tak tohle byly moje první Vánoce bez rodiny, tady v Americe. Uuuf.
Tak dobrou, zase příště.




Komentáře

Oblíbené příspěvky