Day 98, Seattle


Pondělí 22.1. 2018

3.měsíc v Americe

Tak jo je to tady a já mám asi takovou první velkou krizi. Hrozně mi chybí rodina. Chci domu. Ráno se budím už naštvaná, smutná, prostě bez nálady.  Teď jsme skoro pořád zavření doma, protože tady fakt hodně prší a asi už mi to leze na mozek. Včera byla neděle a já pracovala, takže jsem měla volnou jen sobotu a minulej tejden jsem byla s miminama 14 hodin denně. Pořád se nad tím vším snažím povznést, snažím se chodit pravidelně do fitka, využít každou volnou chvíli, abych se soustředila na něco jinýho, ale někdy už ani na tohle nemam sílu. Když jste s těma dětma od 6ti od rána do 8 do večera, vaříte jim, perete jim, uklízíte a pak je ještě musíte vykoupat a uspat, je pravda že už Vám moc energie nezbývá. Já se ale vždycky snažím nějak se odreagovat. Když se mě někdo ptá jak to zvládám, vždycky říkám, že to pro mě ani není práce, že je to pohoda. A ona je to pohoda.  Prostě máte na starost 2 mimina, který nakrmíte, přebalíte, uspíte a to je všechno. Každej všechno snáší jinak, žejo. A pro mě osobně fakt není na hlavu mít ty dvě děti a starat se o ně. Jak jsem říkala, neberu to ani jako práci, ale spíš jako kdybych se starala o mladši sourozence. Pro mě je ale mnohem víc na hlavu to, že jste zavření celý dny doma, máte na starost jenom právě ty dvě  mimina, takže si s nikým logicky nepokecáte a většinou se bavíte celý dny sami se sebou. Všechny moje kámošky pracujou většinou dlouho do večera, takže se s nima vidím převážně jen o víkendech a když mi zbyde večer aspoň trochu energie, jdu si občas zaběhat abych aspoň trochu vypla. Při těhle dlouhých dnech se mi hodí hlavou všechno možný a mam fakt divný nálady. Jeden den si říkám, že jsem fakt ráda, že jsem tady, že jsem to dala, já, taková citlivka, odjet, někam takhle daleko a jsem na sebe pyšná a druhej den mam pocit, že bych si nejradši sbalila ten jeden kufr a letěla zpátky domu. Ale to bych nebyla uplně já, kdybych to vzdala. Nevím kdy tohle přejde a budou zase sluníčkový dny (tak sluníčkový dny nemůžou bejt bez sluníčka, žejo) ale vím jedno, že to nevzdám. Za žádnou cenu. Čím dál tím víc tady zjišťuju, že jsem fakt aktivní člověk s plno energií a musím pořád něco dělat. Protože když se nudím, nebo koukám třeba na televizi, začnu většinou myslet právě na věci, nad kterýma bych normálně vůbec nepřemýšlela a pak je mi z mich smutno. Snažím se pořád něco vymejšlet, speciálně teď v těch upršených dnech/měsících. I v práci i ve volnu. Někdy už mi ale prostě dojdou síly, dojde i na mě ta únava a je mi na nic. Vím, že to je normální. Vím, že je v pohodě, nebejt vždycky v pohodě. Vím, že musí zapršet, aby pak mohlo zase vyjít sluníčko a že jenom to, co bolí, posouvá. Ale proč Vám to tady píšu? Nechci sdílet jenom to sluníčkový a krásný. Nechci sdílet jenom ten "american dream", což vlastně žádnej dream ve skutečnosti vůbec není. Nechci abyste si mysleli že jsem 100% času šťastná a nic mě netrápí. Nechci abyste si mysleli, že si tady jenom užívám, i když to může tak vypadat. Z instagramů a facebooků vidíme tak 5% našich životů a děláme si z toho vlastní příběhy, který ale vůbec neexistujou. Ve skutečnosti jsou ty příběhy totiž mnohem propletenější a trnitější. A každej uplně jinak originální. Taky mám nejradši, když mi někdo píše takový ty věty jako " To se máš, bych taky chtěla do Ameriky." nebo "Tyjo ty si tam žiješ." Většinou na to neodpovídám, protože to pro mě nemá cenu, těm lidem tohle říkat. Ale teď mám chuť Vám na tohle odpovědět. Všechno, čemu vy uvěříte, že dokážete, bude pravda. Je to totiž jenom a jenom na Vás. Tím, že budete sedět doma, sledovat ty bezproblémový životy na Instagramu, který jste si samy vymyslely ve svojí hlavě, se nikdy nikam neposunete. Je jenom na Vás, jestli se rozhodnete něco dokázat, nebo žít radši dál v pohodlí, který máte, i přes to, že jste v tom vašem pomyslným "pohodlí" nešťastní. Je jenom na Vás, jestli se rozhodnete věnovat energii tomu, abyste na sebe jednou mohli být pyšní. Je jenom na Vás, jestli se rozhodnete odejít a začít něco úplně novýho i přes to, že to nebude vždycky jednoduchý. I přes to, že nikdy nic není přesně tak, jak si naplánujete. I přes to, že vás to může stát slzy. Hodně slz. A jestli tohle všechno představujete jenom pozitivní a sluníčkový, bohužel si to představujete sakra špatně. Ale víte co? Všechno to za to stojí. A i když mam těžký chvilky, i když mě některý věci štvou, nebaví, nebo se cítím sama, nikdy bych to neudělala jinak.

Uff, tohle je úplně první upřímně negativní a zároveň myslím, že i celkem motivační článek. Budu fakt šťastná, když tohle aspoň jednoho jedinýho člověka zvedle ze židle a inspiruje. Nebo když to naopak někomu, kdo si prožívá podobný chvilky zvedne náladu, když zjistí že v tom není sám.
A pamatujte si, že je opravdu v pořádku, nebejt vždycky "v pořádku".
Tak zase příště, Markét.




Komentáře

  1. Vypadáš nádherně Markéto =) Jak pořád válčíš za oceánem? Věnuješ se fitness a celkově i fitness stravě apod?

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky