Day 126, Seattle


Pondělí 19.2. 2018

4.měsíc v Americe

Dnešní den byl skvělej. Byla jsem po dlouhý době fakt šťastná. Byly jsme s Nikol na krásným hiku, který se jmenuje Poo poo point. No já vim, trošku divnej název. Ani nevim, proč se to tak jmenuje, ale ten hike je skvělej! Měla jsem dneska volno, jelikož je dneska v USA svátek „President’s day“ neboli svátek oslavující George Washingtona, teda připomínka všech prezidentů USA, ale především toho prvního. No jo, přiznám se, googlila jsem hned, jak jsem v kalendáři viděla, že mam day OFF. No a hned jak jsme s Nikčou na předpovědi viděly, že má bejt po douhý době venku hezky, domluvily jsme se na hike. Nikču jsem potkala přes jednu českou maminku, která mi na ni dala kontakt. Známe se chvilku, ale já už vím, že je to muj člověk. Vždycky se s ní nasměju a za to jí mám gtaky ráda! Ráno jsem vstala v sedm, protože jsem měla zavolat babičce. Takhle, moje babička s dědou mají faccebook, hlavně kvůli tomu, abysme si mohli volat. Ale moc to zatím neovládají, takže ten domluvenej čas beru vždycky s rezervou. Byly jsme domluvené na osmou, takže v osm sedim u pc, dojídám snídani, připravená a babička samozřejmě nikde. Tak volám ségře, ta to nebere. No tak nic, tak to dneska nestihnu no. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem měla s babičkou řešit,co mi má poslat, až sem ségra poletí. Jo ségra za mnou už ani ne za měsíc přiletí a pořád nemůžu uvěřit tomu, že se sejdem ve Vegas! Nemůžu se dočkat, tak strašně se na ní těším. Babička furt není online a půl devátý pryč. Tak píšu Nikče, ať nepospíchá, ona mě naštěstí chápe a odepisuje mi, že v pohodě. Asi ve třičtvrtě jsem se s babičkou konečně spojila. Já jí věřím, že se to jednou naučí. Probraly jsme, co jsme potřebovaly a trochu pokecaly. Dlouho jsme si s babičkou nepovídaly a tak jsem byla ráda, že ji vidím a slyším, ale když mi Nikča napsala, že je za sedm minut u mě, musela jsem ten hovor ukončit. Beru batoh, pití, bundu, hikový boty a bežim před barák, kde už na mě Nikča čeká v autě. Tenhle hike nebyl daleko od nás, asi jen půl hodiny autem a už po cestě nás pálilo sluníčko do očí a já už věděla, že to bude super den. Přijely jsme na parkoviště, kde samozřejmě nebylo kde zaparkovat, jelikož byl svátek a krásný počasí, takže fakt narváno. Naštěstí nám jeden pán řekl, ať si počkáme, že zrovna odjíždí. No a vyrazily jsme nahoru. Mělo to být něco kolem čtyř mil, což je v pohodě, ale bylo to celkem strmý a namrzlý. Byl sice sunny day, ale čím víc jsme stoupaly, tím větší mráz byl. Nahoře jsme byly asi za hoďku a půl, a to jsme se dost couraly, protože jsme nezavřely celou cestu pusy. Hrozně jsem si dneska užívala to skuníčko. Vždycky mě to tak nabije, když po třech upršených, šedivých týdnechmm když jste zavření doma, vyjde konečně sluníčko a vy můžete jít ven si ho užít. Když jsme vyšly nahoru, Nikča vytáhla s batohu deku, jen tak jsme si tam sedly na louku a užívaly si ten výhled. Miluju ten pocit, když vyjdete nahoru a jen relaxujete. Jen jsem tam na hoře tak seděla, usmívala se a byla šťstná.

Ano, oficiálně miluju přírodu, hiky, hory, výhledy a oceán. Nikdy jsem na hiky/výšlapy v Čechách moc nechodila, ani moc vlastně nebylo s kým. A ani by mě nikdy nenapadlo, že tohle bude to, co mi bude kouzlit úsměv na tváři a zlepšovat mi dny tady. Na první hike tady ve Washingtonu mě vzal Ondra, pár dní po tom, co jsem se u nich zabydlela. A tenhle hike si pamatuju uplně přesně. Šli jsme asi na nejznámější hike tady v okolí. Teda šli. Já šla sama. Ano já jsem šla sama na hike. Já. V životě bych se sama nesebrala a nešla do lesa na hike. A i když jsem vyšla nahoru a ze skály jsem kvůli mlze neviděla ani na metr, nějakým spůsobem jsem si ten pocit na tomhle hiku zamilovala. Zamilovala jsem si tu přírodu, to ticho, ti milí lidi, který potkáváte na hikách, ale hlavně ty výhledy, který vždycky stojí za to. Šla jsem asi jen hodinku nahoru, ale za tu hodinu se tak odreagujete, že si myslím, že se tomu žádná jiná činnost prostě nevyrovná. Třeba předevčírem jsme byly s holkama na takovým jednom jakoby hiku. Byla to spíš procházka. Ale bylo to tak NÁDHERNÝ. Bylo to tak nádherný, že jsem se tam rozbrečela. Když jsme stály s Kamčou, s jednou s mých českých kamarádek, na mostě Deception Pass ridge a koukali půl kilometru dolů pod sebe na oceán, foukal tak silnej vítr, že jsem si musela sednout na zem, abych nespadla, měla jsem neskutečnej pocit štěstí a zároveň to byl obrovskej adrenalin! Zjišťuju, že tyhle "maličkosti" mě dělají fakt šťastnou. Asi jsem se potřebovala v životě  přestat soustředit na ostatní lidi kolem a na všechny ty materiální věci, abych si začala uvědomovat, že právě tyhle chvíle mě nabijí úplně nejvíc. I když se to občas trošku nepovede. Třeba když jdete na čtyř-hodinovej hike, kde je metr sněhu v teniskách na běhání a zpátky jedete po prdeli. Nebo když dojdete v zimě k vodopádům, zafouká silnej vítr a vy jste promočení na kost. Když jste po třech hodinách konečně nahoře a zjistíte, že jste nechali svačinu v autě. Když machrujete, jdete napřed a pak se ztratíte, nemáte signál a nevíte kudy zpět. Když vám ve čtyřiceti stupních dojde voda a vy nejste ani v půlce cesty, nebo když si chcete v pěti stupních udělat video na instagram u oceánu a spláchne Vás vlna. Všechny tyhle zážitky k tomu patří a miluju je. 

Dobrou hodinku jsme tam tak seděly a jen si užívaly tu chvilku klidu a toho, že nám sluníčko svítilo do očí. Když nám začalo být chladno, vzaly jsme batohy zase na záda a šly se podívat ještě o trochu výš, kde měla být startovací dráha na paragliding. Bylo tam nahoře dost lidí a všichni se chystali vzlétnout, tak jsme se tam zastavily a chvíli to pozorovali. Bylo to skvělý, vidět, jak se jen rozeběhnou, skočí do vzduchu a pak si tak lítají nad tou krásnou přírodou jako nějaký ptáci. Bylo jich kolem nás tolik. Moc bych to chtěla někdy zkusit. Udělaly jsme si pár fotek a šly pomalu zpět dolu. Celou cestu dolu jsme prokecaly, takže mi přišlo, jak kdybychom šly tak deset minut. Došly jsme k autu, ale pořád krásně hřálo sluníčko, a tak jsme si sedly sedly na louku vedle parkoviště a dívaly se, jak si tam lítají ti paraglindingisti (doufám, že se tomu tak říká), který jsme viděly skákat shora. Pak už jsme nasedly do auta a jely zpátky domu. Unavený, ale šťastný. Díky Nikol za skvělej den. Když jsem přišla domu, něco jsem snědla, dala jsem si rychlou sprchu, udělala si zázvorovej čaj a pustila se do psaní o tomhle super dni. Dneska jsem měla po dlouhý době pocit, že tu nejsem sama. Fakt jsme se s Nikol nasmály a probraly všechno možný. Asi jsem potřebovala tenhle "holčičí" den. Dnešní den mi dal tolik pozitivní energie. Jak tady teď píšu tyhle věty, vpravo dole na obrazovce na mě vyskočilo upozornění, že mám na facebooku vzpomínku z loňska na tenhle den. Otevírám to a je to fotka z mýho maturitního plesu. Jsem tam já uprostřed, napravo brácha, nalevo ségra a oba mi dávají pusu na tvář. Chvíli zírám na tu fotku a uvědomuju si, jak mi oba dva chybí. Jsem celkem unavená. A zítra už zase vstávám k dvojčatům. Zhasínám lampičku, odkládám počítač a přeju si víc takových dní, jako byl ten dnešní. Tak dobrou, zase příště.


Komentáře

Oblíbené příspěvky