Day 147, Las Vegas


Pondělí 12.3.2018 
Las Vegas, Nevada

5.měsíc v Americe

Dneska byl den s velkým D! Na tenhle den jsem čekala tak dlouho. A tak rychle to všechno uteklo a konečně, skoro po půl roce jsme se ségrou zase spolu. Tolik jsem se na ní těšila. Vstávala jsem ve čtyři ráno. Samozřejmě se mi vůbec nechtělo, protože večer jsem absolutně nemohla usnout. Určitě znáte, takový to, jak se na něco tak moc těšíte, že prostě neusnete. Usnula jsem asi v půl druhý ráno, no a na čtvrtou už jsem měla budík. Když ten budík zvonil, měla jsem chuť ho vypnout, zastrčit do nočního stolku a spát dál a pravděpodobně bych tak udělala, kdyby to byl kterejkoliv jinej běžnej den, protože já prostě potřebuju svých alespoň šest hodin spánku. Jinak nefunguju. Tohle ale nebyl běžnej den. Letěla jsem totiž do Vegas! Potkat se tam se ségrou. Mam husinu a chce se mi znovu brečer, když si teď po sobě čtu tuhle větu. Panebože, já jsem ve Vegas?! Je to skoro půl roku co jsme se se ségrou neviděly a právě myšlenka na to, až jí konečně obejmu mě dneska zvedla z tý postele po necelých třech hodinách spánku. Hodit na sebe něco pohodlnýho do letadla. Vyčistit zuby. Sbalit něco k snádani na cestu. Kufr. Peníze. Pas. Klíče. Letenky. Vzbudit Ondru a jedem! Říkáte si proč jsem musela vzbudit Ondru? Haha. No jsem trošku blondýna, no. Samozřejmě že chytrá blondýna, žejo. Ale hold jsem měla asi zrovna nějakou slabou chvilku nebo co. Když jsem si kupovala letenky do Vegas, nepodívala jsem se totiž z jakýho letiště to letí a koupila jsem prostě tu nejlevnější. Až asi po dvou tejdnech od doby, co jsem jí koupila, jsem zjistila, že mi to letí z Belinghamu, což je letiště necelý tři hodiny autem od nás, od Seattlu. No popravdě jsem nevěřila tomu, že mě tam někdo hodí. Ale nakonec jsem Ondru uplatila štrůdlem, jablkama v županu s vanilkovou omáčkou a dobrým vývarem. Ještě že už vím, jak na něj. Ne, teď vážně, fakt si cením, že mě tam odvezl a nevím, co bych bez něj dělala, kdyby mě nehodil. Asi bych si musela koupit novou letenku a tuhle bych musela nechat propadnout. A to prostě nechceš, žejo. Na letiště jsem teda musela řídit, dost se mi za tím volantem zavíraly oči, ale nakonec cesta docela utekla a za cca dvě a půl hoďky jsme byli na letišti. Beru kufr, kabelku, loučim se s Ondrou a vyrážim na check-in. Na letišti všechno parádně utíkalo a během hodiny už jsem seděla v letadle. Teda, ještě se musim přiznat k další blonďatý chvilce. Belingham je hodně malý letiště a do letadla tam nenastupujete z gatu, ale jdete do letadla z venku normálně po schodech. . Když nás zavolali už do toho letadla, já zrovna volala se ségrou a domlouvala se s ní, kde na mě budou čekat, což bylo mimochodem úplně k ničemu, protože pak stejně čekali někde úplně jinde. No měla jsem jí pořád na mobilu ve sluchátkách a já si šla ještě pár minut před boardingem koupit kafe. Koupila jsem kafe, zaplatila, peněženku vrátila do batohu, ten muj jedinej příruční kufr nechala v tý kavárně a s letenkou ruce jsem odešla rovnou k letadlu. Když jsem už stála těsně před vchodem do letadla, rozloučila se se ségrou a vypla ten hovor, koukám před sebe na ostatní lidi v řadě a říkám si, že mi asi něco chybí. Né, vůbec si můj příruční kufr nestál frontu na kafe, místo do letadla. Vyběhla jsem z tý fronty spátky ke dvěřím na terminál a říkám, že jsem tam nechala ten kufr a že potřebuju zpátky do tý kavárny. A ten sekuriťák se na mě jenom směje a říká: "Bohužel slečno, zpátky už nemůžete a za pět minut odlétáte, takže být vámi si pospíším." Nevim, jestli si myslel, že je vtipnej, nebo jestli to myslel vážně, ale mě teda do smíchu zrovna nebylo. Díky bohu to slyšela nějaká jeho kolegyně a hned na mě volala, že mi do tý kavárny zaběhne. Jen jsem jí rychle řekla, že je ten kufr malej a hnědej, modlila se, aby tam ještě byl a zároveň hypnotizovala hodinky, aby mi to fakt neuletělo. Ta pani se vrátila do dvou minut s mým kufrem!!! Děkuju bože. Sebrala jsem poslední síly, co jsem měla a bežela do toho letadla. Uff, sedim. Byla jsem fakt úplně poslední, těsně za mnou se zabouchly dvěře a já jsem si mohla oddychnout. No, bylo to napínavý. Letěla jsem necelý tři hodiny a doufala , že dospim alespoň kousek toho, co jsem nenaspala v noci. Ale prostě to nešlo.

Koukala jsem z okýnka na ty nadejchaný obláčky, který jsou všude kolem a každej vypadá uplně jinak. Jak kdyby každej ten mráček byl přímo na míru ušitej a připravenej pro nás. Pro naše duše. Pro ty duše, který jdou do nebe. Vždycky si představuju, jak tam v tech mracích leží duše těch, kteří už mezi námi nejsou. Vycházelo zrovna sluníčko a ten výhled byl nepopsatelnej. Celou dobu  koukám z okna a tolik se těšim na ségru. Myslim na ní, myslím na to, až jí uvidím a konečně ji obejmu. Tečou mi slzy po tváři a nejde to zastavit. Pořád koukám z toho okna a hlavou mi běží to všechno hezký i nehezký, co jsme si spolu prožily. Nebyly jsme vždycky nejlepší kámošky. Nějakou dobu to bylo mezi námi fajn, někdy jsme spolu vůbec nemluvily, jindy se zas pořád praly a jindy jsme byli BFF. Jelikož jsme si od malička mohly dělat, co jsme chtěly, každá z nás si vybrala jinou cestu. Ona vždycky byla spíš kluk a byla pro každou špatnost a já pravej opak. Můžu ale říct, že čím jsme starší, tím víc si jedna druhý vážíme a víc si rozumíme. Každá jsme uplně jiná. Každá máme jinej život, jinou povahu, jiný názory, jiný kamarády, jinej styl hudby i úplně jiný priority v životě. Ale jedno máme určitě společný-máme jedna druhou. Obě jsme si prožily to stejný dětství. Obě nás bolí stejný věci. A nikdo jinej nikdy nepochopí jaký to všechno, co jsme si prožily bylo. Chápeme jedna druhou a to je pro mě moc důležitý. Tešim se, až jí zase obejmu. Jako naposled, než jsem odlítala. Jsem tak šťastná, že se rozhodla přijet. Myslím na to, jaký to pro ní muselo být. Její první let v životě a hned tak daleko. 


Když přijela letuška s vozíčkem, dala jsem si jablkovej džus a další kafe a to mě díky bohu trošku nakoplo. Tyhle tři hodiny v letadle byly fakt nekonečný. Když jsme přistáli, začaly se ve mně mísit hrozně divný pocity. Vycházela jsem gatem z letadla a bušilo mi srdce o sto šest. Vešla jsem do haly, kde byl obrovskej nápis "Welcome to Las Vegas" a už na letišti všude okolo automaty. Plno lidí čekalo na svoje polovičky, rodiče na svoje děti a kamarádi na svoje kamarádky. Ale ségra nikde. Když už jsem vyšla ven z haly a nikde je nepotkala, zavolala jsem jim na facebook. Byli hrozně zmatení a vůbec nevěděli kam jít. Dobře, v klidu. Byla jsem na terminálu jedna a oni na terminálu tři. Nasedla jsem na shuttle (pro babičku: Shuttle-kyvadlová doprava) , kterej zrovna jel, a vystoupila na terminálu tři. Už když jsem vystoupila, viděla jsem je kousek ode mě, ale oni mě zatím ne. Stáli zády a ségra držela nad hlavou nějakej kus krabice, na který bylo napsáno Mrs. Zemanova. Popadla jsem kufr a rozběhla jsem se za nima. Když jsem běžela, ségra mě uviděla a běžela mi naproti. Pevně jsem ji obejmula a obě jsme brečely. Štěstím. Byl to takovej pocit, jako kdybyste po hodně dlouhý době dostali to, co vám tak dlouho chybělo. Ten kousek štěstí, co žádnej jinej nenahradí. Obejmula jsem pak i strejdu, udělali jsme pár fotek na letišti a pak už se vydali na hotel. Bydleli jsme přímo v centru Vegas. První pocity z Vegas byly nepopsatelný. Všechno jako z filmů a plakátů. Všude všechno bliká, houká, svítí, cinká, všude palmy, luxusní auta, luxusní hotely a hlavně teplo, na který jsem se fakt těšila! Hodili jsme moje věci na hotel, převlíkli se, jelikož tu dneska bylo dvacet šest stupňů a já přijela z upršenýho Seattlu, kde bylo asi pět stupňů, než jsem odjížděla, no a vyrazili jsme do centra. Měli jsme všichni hlad a ségra se strejdou se strašně těšili na pravej americkej burger. A tak jsme šli do ulic s tím, že něco někde najdem po cestě. Nejdřív jsme se ale zastavili v tý slavný zastavárně z tý show Mistři zastavárny, kterou u nás davají na primě myslím. Strejda to chtěl moc vidět a já vlastně taky. Muj Adam totiž tenhle seriál miloval, takže jsem přesně věděla, o co jde. Celý jsme si to prošli, udělali nějaký fotky no a nechyběla ani fotka s prodavačem, kterej měl tu jejich klasickou uniformu. Ti praví z té show z televize tam sice zrovna nebyli, ale i tak to byl zážitek. Viděli jsme třeba i pravej Zlatej kupon od Williho Wonky z továrny na čokoládu! Když jsme byli na odchodu, přišel k nám ten chlapík, se kterým jsem se fotila a dal nám, mě a ségře vizitky a ztratil se. Říkám si, proč nám dává vizitky, když jsme už jedny dostaly u vchodu. Už jsem je chtěla vyhodit, ale pak jsme ty vizitky otočily a na zadní straně mojí vizitky bylo jeho číslo. Aha, okey. Takže kdyby náhodou jsem toho pravýho nenašla, připomeňte mi, že mam tady toho týpka v záloze, hah. Hned vedle tý zastavárny stál nějakej chlapík, kterej půjčoval ty luxusní auta a ten nám poradil, kam máme jít na dobrej burger. No po týhle zkušenosti už se radši nikoho nikdy nezeptám. Dali jsme teda na jeho rady a šli tam. Tak bych chtěla říct, že to byl ten nejhorší burger, kterej jsem tady v Americe za ten půl rok měla. Prošli jsme si celej downtown (pro babičku: Downtown-centum), dali nějakej drink a prostě si to užívali. Pak jsme se jestě rozhodli jít se podívat na Harley division, což chtěl vidět hlavně srejda, ale my toho využili, protože kousíček od toho byla ta slavná cedule  "Welcome to fabulous Las Vegas", takže jsme si tam šly udělat fotku. Nebo asi tisíc fotek. Na klasiku jsme předběhly řadu asi 750897 číňanskejch turistů a za dvě minuty jsme spokojeně oděšly. Ségra se strejdou měli mega jet lag (pro babičku: jet lag- spánkový deficit ze změny časového pásma), takže jsem je chvilku přemlouvala, ale otravovala jsem tak dlouho, že nemohli říct, že se nikam nejde. Já jsem totiž přesně ten typ člověka, kterej když cestuje, musí vidět prostě úplně všechno, co se dá. A nejlépe hned. Prostě mě nezajímají věci, jakože jsem ospalá, nebo hladová, protože jsem vždycky na všechno tak strašně natěšená. Vždycky říkám, že spát můžu doma. Nebo v důchodu. A ne ve Vegas, žejo. A přiznám se, dneska jsem byla taky KO, ale Vegas strip a nějakej drink mě prostě lákal pochopitelně mnohem víc, než postel, a tak jsme se ještě rozhodli jít do ulic. Nakonec jsme tu únavu nějak přešli a byl to skvělej večer. Jenom jsme tak chodili, všechno obdivovali a užívali si to. Prošli jsme všechno od Bellagia a tý slavný neskutečný fontány přes Chanel a Luis Vuitton store, Eiffelovku až do kasína k automatům. No museli jsme tam aspoň pár dolarů hodit, když už jsme ve Vegas, žejo. Vyhrála jsem přesně dvacet pět centů. Domů jsme dorazili kolem dvanáctý úplně KO. Teď už ležím posteli, ségra mi začíná chrápat do ucha a já ještě plánuju cestu na zítra. Jedem zítra totiž na Grand Canyon, takže nařizuju budíka na šestou. Uff. Tak dlouhej a krásnej den máme za sebou. Teď vstřebávám všechny dnešní zážitky, už půjdu taky spát a zkusit načerpat alespoň nějakou energii na ostatní dny.  Tak Dobrou z Vegas! Zase příště.






Komentáře

Oblíbené příspěvky