Day 153, Seattle

Neděle 18.3.2018

Tak je tu konec. Konec toho šílenýho výletu se ségrou a se strejdou. Dnešek už nebyl moc zajímavej. spíš smutnej. Ale o tom až za chvíli.

Příběh z našeho prvního dne ve Vegas, teda můj parádní odlet, naše setkání po půlroce se ségrou a se strejdou a naši první výhru v automatech už znáte. Celkem jsme měli sedm dní, jelikož jsem měla jen týden dovolenou. Když jsme tenhle trip vymýšleli, strejda mi řekl, že plán nachají na mě, a že on koupí letenky a ubytování. No a ségra, ta by jela i na Severní pol, ale není úplně organizační člověk, takže udělat plán celý týhle dovolený bylo na mě. Já jsem takovejhle větší výlet plánovala sama poprvé, takže jsem se pro příště určitě v některých případech ponaučila. Třeba zjištění, že když lítáte s lowcost (pro babičku: lowcost-levný) aerolinkama, musíte počítat s tím, že nebudete mít v ceně ani příruční kufr, což já jsem si samozřejmě nepřečetla, nabalila si s sebou plno zbytečností a pak platila za ten malej kufr víc, jak za letenku. Nebo to, že když si vygooglíte, že cesta z bodu A do bodu B trvá tři hodiny, vždycky k tomu musíte přičíst alespoň dvě navíc. Ehm, my jsme místo tří teda jeli šest a pak nám to pochopitelně časově vůbec nevycházelo. Nebo fakt, že když vám local lidé poradí nějakou restauraci, nebo místo k vidění, vždycky si to nejdřív ověřte a vygooglete! Někdy to je totiž pěknej bullshit. A nebo třeba to, že když si pujčíte kolo přes aplikaci na mobilu, je důležitý ho při vrácení zase zamknout, jinak se Vám odečítají peníze do nekonečna. To ale možná byla jenom moje další blonďatá chvilka. Jo a ještě jedna rada. Nikdy se neopíjejte v deset ráno na hotelu, když pak budete celej den chodit na sluníčku ve třiceti stupních. No, možná další slabá blonďatá chvilka. Ale tentokrát mojí ségry.
         Druhý den jsme měli budíky na šestou. Byl totiž v plánu Grand Canyon a já si naivně myslela, že nejpozději v sedm vyrazíme. Ale jelikož jsme den předtím (chápej ten samej den) šli spát asi v jednu ráno, nikoho z nás ten budík samozřejmě nevzbudil. Nakonec jsme se vykopali asi v půl osmý, šli na rychlou snídani a kolem půl devátý odjížděli. Auto už jsme měli naštěstí pujcený, takže jsme mohli hned vyrazit. Cesta na Grand Canyon z Vegas má trvat asi čtyři hodiny. Má trvat píšu schválně. Jak už jsem řikala, google ani jiným mapám už úplně nevěřím. Já jsem původně chtěla jít v Grand Cayonu na hike, ale za prvé nám cesta trvala o dvě hodiny dýl a za druhé si ségra se strejdou mysleli, že jsem blázen, když si myslím, že se mnou půjdou na hike. (babi, já vim, že už víš, co je to hike) Nakonec jsme se rozhodli jet do takový části s různýma zastávkama, kde údajně mely být ty nejhezčí výhledy na tenhle národní park. Postupně jsme zastavovali na několika místech. Na jednom s těch view points, (pro babičku: view points: výhledy) na kterých jsme zastavovali, byla i možnost projít se kousek přímo do tý obrovský díry. Bylo to strašně vysoko, ale bylo to nádherný. Celou dobu jsme si připadali, jak kdyby před nás někdo natáhl plátno s něčím, co ani nemůže bejt skutečný. Byl to zážitek, ale trochu mě mrzelo, že jsme se vraceli zpět do Vegas ještě ten den, takže jsme neměli moc času a vlastně většinu dne strávili v autě, jak jsme pořád přejížděli. I tak to byl ale super výlet a rozhodně stojí za to to vidět. Po cestě zpátky jsem se ujala řízení, protože na strejdu stále působil jet lag a byl KO. Takže se natáhnul v zadu na sedačky a my se ségrou byly spolu vepředu, poslouchaly naše oblíbený songy a celých těch pět hodin jsme si povídaly a zpívaly. Tohle mi tak chybělo! Dojeli jsme pozdě večer a padli rovnou do postele.
        Další den jsme měli v plánu se konečně vyspat a pak si v klidu projít i Downtown, vidět slavnej Las Vegas Strip i za světla a celkově si prostě udělat takovej pohodovej den. A taky jsme tak udělali. Vstali jsme až skoro na oběd, odevzdali jsme rovnou klíče od hotelu, jelikož jsme ten večer už odlítali do Seattlu a pak jsme se jen tak procházeli sem a tam a obdivovali tohle šílený město! Na večeři jsme ten den šli do nějaký fakt dobrý ruský restaurace a na parkovišti jsme se pak se ségrou převlíkaly a balily do letadla. Klasika, když se ráno vystěhuješ z hotelu, tak potom bydlíš, kde se dá, žejo. No a večer už nás čekal let (pro mě zpátky) “domu” do Seattle. Doletěli jsme v noci asi kolem druhý, vyzvedli jsme v půjčovně auto, ubytovali se v hotelu a šli hned spát. Druhý den, teda ve čtvrtek jsme měli na programu prohlídku Seattle. Slíbila jsem, že jim to tam všechno ukážu a vezmu je na ty známý i neznámý pěkný místa a dám jim ochutnat místní dobroty. Celý den jsme teda strávily ve měste. Prošli jsme známý Pike Place Markets, kde ségra se strejdou ochutnali místní clam chowder, což je tady dost známá sea food (rybí) polívka a na tyhle polívky si tady vystojíte vždycky pěknou frontu. Byl čtvrtek a šli jsme poměrně brzy, takže ta fronta nebyla až tak hrozná, ale ségru ani strejdu clam chowder úplně neoslovil. Za mě je to ok, ale nic zázračnýho. Taky jsme se zastavili na trzích, kde prodávají všechny možný i nemožný druhy čerstvých ryb a dělají u toho takovou jakoby "show".  Kdokoliv si totiž přijde koupit nějakou z tech ryb, ti prodavači si tu rybu začnou mezi sebou házet, zpívají u toho nějaký svůj pokřik a má to být takovej rituál, kdy oni se tím přesvědčí, že je ta ryba fakt čerstvá. Já vím, nedává to moc logiku. Ale tady jsme v Americe, tady logiku hledat nemůžeme. Šli jsme se taky podívat do úplně prvního Starbucksu na světě, kterej je právě na Pike place markets, přilepili žvýkačku na tu slavnou Žvýkačkovou zeď, dali si pravý čerstvý americký mini donuty a pak dvě hodiny prokecali v kavárně. Pak jsme se šli projít k přístavu, kde je i Great wheel, což je takový to kolo, který je třeba i v Londýně, na kterým se můžete projet a mít krásnej výhled na Seattle, na oceán a zároveň i na hory. A my měli zrovna skvělý počasí, takže jsme toho využili a šli se taky projet. Když v Seattlu totiž máte pěkný počasí v polovině března, je to docela zázrak, takže je potřeba toho co nejvíc využít. Jsem fakt ráda, že to takhle vyšlo, a že jsme si to mohli všechno v klidu projít. No, pravda je, že i přes to, že jsme vychytali pěknej den, byli ze Seattlu trošku zklamaní. Ale tak chápu, asi to byla nuda, když jsme zrovna přiletěli z Vegas, kde máte Miami, Paříž, Egypt a New York v jednom. Já mam ale Seattle ráda, má to svojí atmosféru. Večer jsme pak zakončili pivkem v Kerry parku, kde je nádhernej výhled na celej Seattle. Romantika jak blázen. No a pak už zpátky na hotel a spát.
        Další den, teda v pátek, jsme jeli hned ráno do Kanady, konkrétně do Vancouveru a já se rozhodla, že si ještě půjdu ráno, než pojedeme zaběhat. Od tý doby, co jsem v Americe, jsem si dost navykla chodit pravidelně běhat. Je to taky dost často jedinej můj způsob odpočinku, odreagování se. Teda aktivního odpočinku. Čím dál víc totiž zjišťuju, že moc odpočívat, jakože doopravdicky odpočívat prostě neumím. Nebaví mě sedět a koukat na seriály, nebaví mě zkrátka nic nedělat a když si jdu zdřímnout přes den, jsem potom zbytek dne jak přejetá. Takže raději odpočívám tak, že si jdu právě zaběhat, nebo se projít a nebo nejlépe někam na hike. A nejradši chodím běhat právě ráno. Vždycky pak mám přes den o sto procent lepší náladu a taky je ten den o dost delší! doporučuju. Ségra se nakonec rozhodla, že půjde se mnou. A tak jsme vstaly asi okolo šestý a vyběhli. Bydleli jsme těsně vedle Space Needle, což je ta známá věž, kterou jste určitě zahlídli třeba ve filmu Padesát odstínů šedi. Jestli ne, vygooglete si to, určitě budete vědět, o čem mluvím. Běželi jsme rovnou do parku u vody, kterej je hned u přístavu v centru Seattlu, kde jsme si daly pauyu, protáhly se a viděli nádhernej východ slunce. Celkem nám to zabralo asi hodinku, ale na probrání a načerpání energie mi to bohatě stačilo. Pak rychle sprcha, oblíknout, udělat ze sebe člověka a jede se. Na snídani jsme dojedli zbytky, co jsme měli z předešlýho dne. Ono když takhle dá se říctg "low cost" cestujete tak to někdy prostě vyjde, že Vám zbyde na snídani třeba polívka, nebo kus steaku, kterej jste si nechali zabalit od večeře. A nebo taky nic. My měli zrovna zbytek Májky, kterou mi ségra dovezla. Jo správně, chtěla jsem po babičce, aby mi poslala paštiku. Pane bože, po půl roce!! Děkuju babi. Cesta do Vancouveru byla sakra dlouhá. Jeli jsme v pátek ráno, takže ten nejlepší čas, co jsme si mohli vybrat a ještě jsme chytli několik bouraček na dálnici, ale my se ségrou se zabavily. Do kelímků od kafe ze Starbucksu jsme si namíchali Jamesona s colou, kterýho měla ségra v kufru, což vlastně mělo i barvu kafe. Jenom jsem měla štěstí, že jsem na Kanadských hranicích chytla pána policistu s dobrou náladou a že měl pochopení pro to, že jsme si potřebovali zpříjemnit cestu. Celou cestu jsme si pak zpívaly na celej Washington, až mi bylo strejdy trochu líto. Ne, ani jedna z nás ani trochu neumí zpívat. Já se na základce přihlásila do sboru, dokonce jsem jela na soustředění a pak mi řekli ať jsem radši ticho a jen otvírám pusu, protože zpívám tak falešně, že jim to celý kazím. No tak už jsem tam nepřišla, žejo. Dojeli jsme až k večeru, hladoví, unavení a střízliví. Šli jsme rovnou do sushi restaurace na večeři, kde jsme se potkali s jedním čechem a jeho přítelkyní, kterého jsem tak trochu už znala od Ondry ze Seattlu. Strejda s Radkem se zakecaly a my se ségrou chtěly jít pařit. Protože už jsem ve Vancouveru na party byla, tak jsem chtěla ségru vytahnout a ukázat jí tu šílenou party Granville street. Vyzvedly jsme si teda klíče od hotelu a vyrazily do ulic. Prošly jsme pár barů a nakonec jsme skončily přesně tam, kde jsme s Rebekou a Karolinou na našem minulým tripu potkali Briana, u kterýho jsme pak i oslavily Silvestra. Ale tenhle příběh už taky znáte. Byl to fajn večer, zatančily jsme si spolu jako za starých časů a taky se dost nasmály. Třeba když jsme šly po ulici, ptaly se random lidí na přiblblý otázky a natáčely to. Když ve dvě zavřely ten club, daly jsme klasickou raní pizzu a vzaly si taxi na hotel. Já bych teda ještě pokračovala, ale ségra byla dost mrtvá a já věděla, že sobota bude dlouhá, a tak jsem ani neprotestovala. A taky byla dlouhá.
        Vstali jsme celkem brzo a vyrazili do centra, půjčili si kola a jeli projet celej Stanley park. Zase nám svítilo sluníčko, takže to byl den jak malovanej na projížďku na kolech. Když jsme vrátili kola, krásnou procházkou jsme došly až do Canada plazy, což je ta ikonická, oěkná budova Vancouveru, kam jsme se šli později i najíst. Je to ale obrovský a najdete tam třeba i muzeum, různý výstavy, nebo suvenýry. Pak jsme se jen tak procházeli v random uličkách a nasávali tu kouzelnou atmosféru. Ségra i strejda byli unavení, takže když jsme večer dozarili na hotel, hned padli do poslete. Já jsem byla ale v pohodě a ozvala se mi kamarádka ze Seattlu Kamča, která tam zrovna byla taky, a tak jsem se vetřela k ní a k jejím kamarádům a šla s nima ven. Nejdřív jsme šli na jakousi podivnou, ale fakt cool venkovní party, kde se hrálo na různý nástroje, tančilo, byly tam ohnivý show a hypíz lidi, a nakonec jsme pak stejně skončili zase v tom stejným baru jako den před tím se ségrou. Bylo to ale fajn a já přišla včera (chápej dneska) ve čtyři ráno na hotel. Pár hodin jsem si pospala a byl před námi dnešní, ten poslední společný den. Ségra se strejdou pak pokračovali na pár dní jestě do New Yorku, kam já už s nima nejela, protože jsem si za A nechtěla brát další týden dovolený a za B už jsem tam byla.
        A dnešní den už byl takovej odpočinkovej, pohodovej. Vzbudili jsme se, šli na snídani a vyrazili zpět do Seattlu, odkud jim pak letělo letadlo do NYC. Po cestě jsme se ještěe zastavili v outletech, do kterých chtěla samozřejmě hlavně ségra. No, tak se přiznám, jedny boty jsem si odnesla. Ale ona mě tam nalákala, přísahám. Potom jsme se zastavili v mojí oblíbený restauraci na poslední společnou večeři a odtamtud už jeli rovnou na letiště. Vrátili jsme na letišti auto, u gatu jsme se rozloučili, pobrečeli si a to byl konec našeho dobrodružství! Já jsem pak jela vlakem domu a po cestě si přehrávala všechny ty zážitky. Přišla jsem asi před půl hodinou, dala si rychlou sprchu a teď už ležim zase v mojí pohodlný posteli a už se mi zavírají oči. Tak dobrou, zase příště.














Komentáře

Oblíbené příspěvky