Day 194, Čechy, Seattle, Kalifornie?

Sobota 28.4.2018 

půl roku v Americe

Zase mám nějaký divný dny, nebo co. A ne, nemam PMS. Je mi špatně od žaludku, nejim, nemůžu spát, všechno mě bolí, nic se mi nechce, nemam náladu, jsem smutná, brečim a ani nevim proč. Minulý týden v neděli jsem se vrátila z domova. Z Česka. Teda já tam teď žádný doma vlastně ani nemám. Když jsem se rozešla Adamem a odstěhovala se, přebývala jsem u babičky s dědou jen na tech pár měsíců, než odletím. Popravdě víc doma se teď cejtim tady v Americe. Možná proto mám teď takový divný dny. Už to trvá týden a já se toho neumím zbavit. Jako kdybych měla hlavu velkou jak balon a v ní všechny ty myšlenky. Jako kdybych byla tělem už zpět tady v Americe, ale hlavou pořád v Čechách. Upřímně mi takhle na nic asi ještě nebylo, za tu dobu, co jsem tady. Byla jsem tam v Česku jen týden a stalo se tolik věcí, který se teď snažím nějak zpracovat. Zítra mám odjet na desetidenní roadtrip do Californie a mě se vůbec nechce? Markéto prober, se! Těšila jsem se na to tolik měsíců a teď mám hlavu někde úplně jinde. Vždyť jedeš do Californie! Slyšíš?! Sama sebe nechápu a snažím se dát se nějak dohromady. Ale jak kdybych tam v Česku něco nechala. Nebo někoho? Nebo jsem jenom neřekla, co jsem měla říct? Nebo chtěla říct? Neudělala, co jsem měla udělat? No každopádně jsem udělala to, že jsem o mým příjezdu do Čech nikomu neřekla. 

Muj let byl v pátek třináctýho. Už to nevěstí nic dobrýho, žejo. Já na tohle ale moc nevěřím a bohužel to tak vyšlo a sehnala jsem levný letenky zrovna na tenhle den, takže se nedalo nic dělat. Jednou jsem ale zažila hodně divnej pátek třináctýho. Ten den jsem měla svátek, jeli jsme s hasičema na závody a nám v půlce cesty začalo hořet auto. To je ale zase jinej příběh. Abych pravdu řekla, já jsem vlastně ani moc domu jet nechtěla. Ale pár měsíců zpátky mi zavolal sttrejda a říká: "Hele babičce se stýská, tak si kup letenku, přijeď domu a uděláme jí překvápko". Já jsem chvilku přemýšlela, ale hodně se mi líbil ten nápad, že o tom budem vědět jenom my dva. Teda jestě jsem to musela říct mojí nelepší kámošce, protože pro mě se svým klukem jeli do Mnichova na letiště. A tak jsem na to kývla. A protože to krásně vycházelo, jelikož Ondra s celou rodinkou jeli na dvou týdenní dovolenou, mohla jsem být OFF a ještě před Califonií teda letět do Česka. Koupila jsem teda ty letenky nevědomky na pátek třináctýho. Když tady byla ségra se strejdou, dávali jsme si úspěsně pozor na pusu, abysme se neprokecli a třináctýho dubna jsem teda brzy ráno odjela na letistě. Den před tím jsem samozřejmě vůbec nespala. Bylo mi divně. Měla jsem takový zvláštní smíšený pocity a ať jsem se snažila jakkoliv, prostě jsem neusnula. Celá rozlámaná a nevyspalá jsem letěla pět hodin do New Yorku, kde jsem měla asi tři hodinovou pauzu a pak už devíti hodinovej let do Mnichova, kde jsem spát opět nemohla, protože vedle mě celých devět hodin řvalo asi roční dítě. Takový lety mám opravdu nejradši. Díky devíti hodinovýmu časovýmu rozdílu (Česko a Seattle) jsem doletěla do Mnichova až druhý den, teda v sobotu ráno. A úplně mrtvá. V tu chvíli už jsem nespala jakoby dva dny, měla jsem půlnoc, ale v Česku začínal novej den a já přece nemohla jít spát, žejo. Hned jak mě Verča s Danem vyzvedli, přehodila jsem si simkarty v mobilu, abych mohla být na příjmu a komunikovat se strejdou, kterej zatím zorganizoval společnej rodinnej oběd u babičky. Svolal mojí ségru, bráchu a mámu k babičce a řekl, že by si dal k obědu pečenou kachnu, kterou jsem si samozřejmě obědnala já, což ale nikdo nevěděl. Mezitím, co já jsem byla na cestě z Mnichova, což je od nás asi tři hodiny autem, babička pekla kachnu s červeným zelím a houskovým knedlíkem. Přesně tak, jak jsem si to přála. Když jsme byli pár minut od báráku, napsala jsem strejdovi, ať je ready. Neměla jsem tušení, jak to chce udělat, aby mě nikdo neviděl vystupovat z auta před barákem. Ale řekl, že se o to postará, a tak jsem to nechala na něm. Jelikož ségra přijela rovnou z nějaký party, byla protivná a chtěla odjet, musel jim říct, že má překvapení, tak ať ještě počká. Cesta se trošku protáhla, ale kolem jedný jsem teda dorazila k babičce před barák.  Strejda mi řekl ať přijdu na zahradu a jdu na terasu, kam můžete francouzskýma dveřma vyjít rovnou z obýváku. Babička má po celým baráku elektrický rolety na všech oknech a i na tech francouzských dveřích, kterýma můžete vyjít na tu terasu a když tyhle rolety zatáhnete, neni vidět ani na krok. Když jsem vystoupila z auta  a obcházela barák, hned mi došlo, co má strejda v plánu. Rolety v celým baráku byly zatažený, já stála na terase u babičky a zahradě a nikdo tam vevnitř neměl jediný tušení, co se děje. Tipovali různý věci. Svatba, druhý díte, nějakej bláznivej výlet, nebo nový auto. Nikoho ale ani ve snu nenapadlo, že bych přijela domu. Den před odletem jsem si ještě s babičkou volala a ona se mě ptala, co budu celý týden dělat, když tam budu sama, a tak jsem si vymýšlela různý výlety s holkama, hiky a party, což mi úspěšně uvěřila. Stála jsem na tý terase a strejda zmáčknul čudlík, kterým se ty rolety začaly vytahovat pomalu nahoru. Teď když to tady píšu, přijde mi to jak nějakej příběh z Pošty pro tebe. Jak tam vždycky odkryli tu stěnu a za ní byl někdo, kdo předem vůbec nevěděl, kdo si ho pozval. No paní Esterka nám roletu vytáhnout nepřišla ani mi pošťák Ondra nepřivezl pozvánku, ale i tak všechno vyšlo podle plánu. Na to, že jedna z mých přezdívek od mojí ségry z dětství je Keli- jako kelišová, jsem se nikde neprokecla. A že to bylo sakra těžký. Když tu byla ségra se strejdou, musela jsem si dávat hodně velkej pozor na pusu. První, co jsem slyšela, když se ty rolety vytahovaly bylo, jak děda říká "Hele na terase je nějaká ženská." a pak už jsem slyšela mámu jak říká "Vždyť to je Markéta!". Ségra na gauči pospávala a když mě viděla, vyskočila a s ostatníma běžela za mnou na terasu. Babička měla takovej šok, že si musela sednout a napít se vody, protože by to s ní jinak seklo. A brácha jen klasicky "Co tady deláš?". Všichni jsme brečeli a byli úplně mimo. Včetně mě. Děda hned přinesl slivovici, a tak jsme si všichni ťukli na to, že jsem doma. Pak jsme seděli, povídali a babička si mě furt osahávala, jestli jsem to fakt já. Byla jsem fakt úplně KO, ale nemohla jsem se dočkat, až uvidím moji malou ségru Elišku. Vzala jsem teda auto, vzala s sebou bráchu, kterej věděl, že jsou zrovna všichni i s tátou u Labe a jela jsem je překvapit. Prostě jsem jen zaparkovala auto, jakoby nic, vystoupila jsem a šla hned za Elčou. Když mě uviděla, celá ztuhla a jen koukala, jestli jsem to fakt já. Hned po tom se ale rozeběhla a běžela mi naproti. Silně jsem jí obejmula a nemohla jsem zastavit ty slzy štěstí. Zrovna tam slavily narozeniny Elišky sestřenice, takže tam byla i teta, tátova ségra a plno dalších známých lidí. Chviličku potom přišel i táta, kterej mi nakonec řekl, že o tom vlastně věděl, že přijedu. Totiž jedinej, komu Verča řekla, že pro mě jedou do Mnichova, byla její mamka, ale nejspíš to slyšela i její ségra, která se o tom bavila se svým klukem, když byli zrovna na benzínce, na který byl zrovna shodou okolnistí i můj táta. No, náhoda jak blázen. Ale ani se mě neptal jestli fakt přijedu, prej si to nechal pro sebe a čekal, co se bude dít. Byla jsem tak moc unavená, ale šťastná, že jsem zase doma. Mezi svýma. S rodinou.

Tak takhle moje "dovolená" v Česku začala a pokračovala tak vlastně celý týden.Všechny jsem chtěla překvapit a všechny jsem chtěla hned pozdravit. Tak moc jsem byla na všechny natěšená, že jsem vůbec nevnímala to, jak moc už jsem byla unavená. Ještě ten první večer mi holky řekly, ať přijedu na Křížov, což je takový místo mezi polema, kde má jedna moje kamarádka předělanej obytnej karavan na jednu takovou hrozně pěknou malou chaloupknu. No a na tomhle místě se uskutečnily ty nejlepší party, oslavy narozenin a grilovačky.  A jak jsem říkala, že o tom celou dobu věděla jen Verča, tak  nevěděla. Řekla to Kamile a spolu přichystaly party právě na Křížově. Nejlepší překvápko. Sice ty nenaspaný dny a hodiny pořád přibývaly, ale já i kdybych šla chtěla spát, tak bych neusnula. Když jsem na Křížov večer přijela, nemohla jsem věřit, že tam jsou všichni. Všichni z tý naší velký "rodinky". Gril, hodně jídla, pití, kytara, hudba, táborák a večer v týhle společnosti. To mi tak chybělo! Pili jsme, zpívali jsme, povídali si. Jako dřív. Prostě není nad to, když jste po půl roce zase mezi svýma. Potkala jsem tady v Americe plno super lidí a už teď si troufám říct, že některý z nich mi zůstanou dobrými kamarády i po Americe. Ale tyhle kamarády, se kterýma jste od malička. Který Vás znají víc, než vy znáte sami sebe. Který s Vámi jsou už víc jak půlku Vašeho života. Tyhle lidi nikdo nenahradí. Byl to fajn týden plný radosti, času s rodinou, s kamarády a jedna velká party. Viděla jsem všechny, koho jsem chtěla, byli jsme na velkým rodinným výletě, viděla jsem mojí malou sestřenici, která narodila v srpnu minulej rok, byla jsem na mým oblíbeným místě u řeky a trávila hodně času se ségrama.

Ale brutální jetlag, velkej nedostatek spánku a zároveň pocit, že nemůžu odpočívat, protože nemůžu ztrácet čas, když jsem tam doma byla jen týden způsobil, že jsem mi až teď jsem se z toho všeho probrala. Úplně jasně jsem viděla z reakcí ĺidí, kdo mě fakt upřímně rád vidí a kdo naopak. Kdo mi závidí a kdo mi to přeje. Na pár věcí už jsem měla úplně jinej pohled. Na pár lidí jsem měla najednou úplně jinej názor. Nějací z kamarádů už najednou nebyli kamarádi. Najednou mi všechno přišlo jiný. A pak jsem si uvědomila, že to jediný, co se změnilo, jsem Já. Všechny ty pocity, který jsem tam doma nechtěla řešit, protože jsem si to chtěla užít, se ve mě hromadily. Všechno to proběhlo tak strašně rychle, že jsme se se ségrou ani nestihly rozloučit a táta mě najednou vyhazoval v Mnichově na letišti, já mu dávala pusu na rozloučenou a šla ještě s kocovinou do letadla. Od tý doby, co jsem celej ten tšesnácti hodinovej let prospala a v neděli večer už vystoupila zpátky v Seattlu, se duchem nemůžu dostat sem zpátky. Pořád se mi celej ten týden přehrává v hlavě a já vzpomínám a snažím se to všechno sama v sobě vyřešit a pochopit. Jak kdybych se v tom letadle zpátky do Ameriky konečně po týdnu vyspala, probudila konečně fresh a teprve si uvědomila, že jsem byla doma a co se všechno vlastně stalo.

No nic, doufám že to brzo přejde. Měla bych si jít sbalit. Vždyť já zítra odjíždím do Cali! Snad alespoň díky tomu balení dostanu cestovní horečku a budu ready na tech deset dní plných dobrodružství! Koukám na hodiny a je už jedenáct?! Tak nic, jdu spát, sbalim si ráno. Tak zase příště, dobrou.
Markét.











Komentáře

Oblíbené příspěvky