Day 199, California, part 1

Čtvrtek 3.Května 2018  

California roadtrip  

Dneska ráno jsme se probudili už druhým dnem v Los Angeles a šli společně na snídani, kterou jsme měli v ceně ubytování na tomhle motelu. Nebydlíme úplně v centru, ale zas máme auto, který jsme si půjčili už v Seattlu na celých deset dní tohohle roadtripu, takže se lehce dostaneme všude, kam potřebujem. Auto jsme si půjčovali přes aplikaci Turo, což je něco podobnýho jako Couchsurfing, akorát že s autama. Můžete si půjčit auto od lidí, který ho třeba nevyužívají, nebo nepotřebují a za super cenu. My jsme teda řešili ještě problém, že ani jednomu z nás není dvacet pět, za což si berou běžný auto půjčovny tady v Americe zbytečný poplatky. A tak jsme využili týhle aplikace. Teda půjčovala ho Sandra. Totiž já jsem se na tenhle výlet tak trochu vetřela právě k Sandře a k jejím kamarádům, kteří to už měli celý naplánovaný. Přijela jí kamarádka s přítelem a plán cesty byl jasnej, Cali a národní parky v okolí. Takže když mi o tomhle výletu a Sandra řekla s tím, že mají ještě jedno volný místo, ani chvilku jsem neváhala. Už od začátku, co bydlím v Seattlu jsem věděla, že se tam musím podívat. Asi proto, že jsem Kalifornii znala jen z těch nejhezčích fotek na Instagramu. A možná taky proto, že ještě pár let zpátky, jediný dva státy, co jsem z USA znala, byla Florida a právě Kalifornie. A jinak si myslím, že asi každej by se chtěl jednou podívat do Cali, nebo ne?

Pondělí: Po tom mým návratu z Čech, celým týdnu nějaký divný depky, snažení se vrátit do pracovního procesu a naladit se na tenhle výlet, jsme konečně v neděli odpoledne vyrazili. Ze Seattlu jsme po dvanácti hodinách cesty dojeli druhý den ráno do Cali. Konkrétně do San Fransicsa, což byla naše první zastávka. Zastavili jsme na vyhlídce, ze který je jeden z těch nejlepších výhledů na Golden Gate Bridge a čekali na východ slunce. Na tu vyhlídku jsme dojeli asi v půl šestý ráno. A kdo by si myslel, tak jako já, že přijedete na začátku května do Kalifornie a bude tam třicet stupňů, tak bohužel. Když jsme dojeli, bylo asi sedm stupňů, takže jsme tam docela klepali kosu a já si samozřejmě frajersky nevzala žádnou bundu. Ale ten výhled za to rozhodně stál. Pane bože, tenhle východ slunce byl fakt epickej! Červeno-růžový hořící nebe, vycházející slunce a snídaně s výhledem na tenhle pravděpodobně nejhezčí most v USA. Ten výhled byl neskutečnej a tak tisíckrát hezčí než ten, co jsem znala z tech obrázků z Instagramu. Udělali jsme teda pár fotek a jeli na další zastávku, což byla Baker beach, ze který je taky krásnej výhled na Golden Gate, ale zase z trošku jiný strany. Už alespoň trošku začalo hřát sluníčko, a tak jsme odhodili jednu z vrstev oblečení, sundali boty a šli na malou procházku po pláži. Došli jsme až na konec tý pláže, k takovým malým útesům, po kterých jsme vyšplhali nahoru, abychom měli větší výhled a to se přiznám, že jsem se trošku bála. No, co bysme pro pěkný fotky neudělali, žejo. Když jsme se se zmrzlýma nohama, celí od písku vrátili k autu, dali jsme si ještě rychlou snídani a vyrazili do města. No slovo snídaně zní možná až moc luxusně na to, že jsme měli jablko a mandarinku. Ve městě jsme úspěšně prošli všechno, co bylo v plánu. Populární Lombard street, nebo Coit tower, odkud je skvělej výhled na město a na Alcatraz. Pier 39, kde vetšinou bývají stovky tůleňů a lachtanů, ale my samozřejmě žádný neviděli. Smůla, klasicky. Downtown a taky asi ten nejhezčí Chonatown, ve kterým jsem kdy byla, kde jsme si taky dali výbornej oběd. Až mi ale někdo někdy připomene San Francisco, vždycky si vzpomenu hlavně na ty jejich kopce. Já jsem zvyklá chodit na hiky, chodit běhat, a tak jsem si myslela, že jsem docela v kondici, ale ty jejich kopečky prostě neudejcháte! San Fran je totiž jako jeden velkej nekonečnej hike. Ale jinak mě tohle město moc mile překvapilo. Nic moc jsem od toho nečekala a nakonec bych tam klidně strávila i víc dní. Určitě stojí za to to vidět. No a pak už jsme pokračovali směr Santa Cruz, kde jsme měli zabookovanej motel. Cesta trvala asi dvě hodiny a dorazili jsme tak akorát, abychom si koupili pivko a šli na pláž na západ slunce. Náš motel byl asi deset minut od hlavní pláže, takže jsme jen zaparkovali auto, hodili si dovnitř věci a vyrazili na známou Santa Cruz beach. Nebyla ještě sezona, takže tam vůbec nikdo nebyl a měli jsme celou pláž pro sebe. Tohle byla přesně taková ta pláž, kde máte všelijaký ty kolotoče, centrifůgy a atrakce. Vlastně taková menší Matějská. Která naštěstí nebyla ještě v provozu, a tak tam byl klid. Sedli jsme si tam na takovej ten typickej americkej barevnej domeček pro plavčíky. Btw. nevím, jak se tomu říká v Češtině, ale určitě víte, o čem mluvím a určitě jste to všichni viděli třeba v Pobřežní hlídce, žejo? Povídali jsme si, sledovali krásnej západ a jen tak tam byli. Byli jsme celkem zmrzlí, když už zapadlo sluníčko, a tak jsme vyrazili zpátky na hostel. Unavení, ale šťastní. Vyspat se a načerpat energii na další den.

Úterý: Vstali jsme celkem brzo, abychom mohli včas pokračovat zase o kus dál. Rychlá snídaně, vyčistit zuby, kafe, sbalit batoh a mohli jsme vyrazit. V tenhle den byl v plánu přejezd do Los Angeles. Ze Santa Cruz do Los Angeles by měla cesta trvat asi šest hodin. To měla by píšu schválně, protože my strávili v autě úplně celej den. Rozhodli jsme se dolu do LA jet po známý dálnici Pacific coast highway, nebo-li California state route 1. Tahle cesta je ta nejhorší, kterou si můžete vybrat vzhledem k obtížnosti a terénu, ale rozhodně stojí za to. Vede totiž podél západního pobřeží ze severu z Washingtonu až dolů na jih do San Diega a celou cestu jedete přímo po pobřeží oceánu, kde jsou po cestě různý hiky a view pointy, ze kterých jsou neskutečný výhledy. Je to sice dál, ale o to horší cesta, řekla bych. Byli jsme na tuhle cestu fakt natěšený a chtěli jsme si to udělat takový pohodový, zastavovat a udělat nějaký fotky. Proto jsme si na tuhle cestu přivstali a v plánu bylo, že i se zastávkou v Santa Barbaře a v Malibu budeme tady v LA tak akorát na večeři. No, tak nám to trošku nevyšlo. Asi tak o deset hodin. Najeli jsme na tuhle silnici a už na začátku to byly fakt neskutečný výhledy! Já chvilkama vůbec nevěřila, že to je doopravdický, že tam fakt jsem a že může bejt něco tak nádhernýho. Zastavovali jsme, fotili jsme, nahlas jsme si zpívali a fakt si to užívali. To jsme ještě ale nevěděli, co bude následovat. Asi po dvou hodinách cesty na týhle úžasný dálnici jsme dojeli před značku, na který jsme si přečetli, že dál už nemůžeme. Nějaký opravy, nebo co. Zrovna když my jedem na roadtrip, výborně. Byla tam napsaná nějaká zkratka, a tak jsme si řekli, že se o kus vrátíme a zkusíme tu zkratku. A taky jsme tak udělali. Vrátili jsme se několik minut zpátky, kde byla odbočka na tu jejich skvělou cestu. Ani nebylo poznat, že je tam nejaká cesta. Všude kamení, štěrk a cesta zarostlá vysokou trávou. Zastavili jsme teda abychom se domluvili a rozhodli, co budem dělat. Zjistili jsme ale, že když nepojedem touhle "zkratkou", museli bychom jet stejnou cestou zpátky zpět až skoro do Santa Cruz a odtamtud vyrazit znovu úplně jinudy. Po klasický, nudný dálnici. Rozhodli jsme se teda jet tou cestou/necestou, že uvidíme jak to bude dál vypadat. No hned na začátku se jedinej kluk naší posádky musel ujmout řízení, protože my jsme se všechny tři bály jenom podívat dolů, jak jsme byli vysoko, natož ještě řídit a dávat pozor, abysme někde neprorazili gumu o ty obří kameny, který tam byly. Stoupali jsme pořád výš a výš a cesta byla horší a horší. Asi po patnácti minutách jsme ještě ke všemu všichni ztratili signál, takže skvělý. Když už jsme jeli asi hodinu, rychlostí tak dvacet kilometrů v hodině, po tý hrozný cestě, která nejspíš nevedla vůbec nikam, jsme zastavili s tím, že se domluvíme co dál. Nikde nikdo, uprostřed lesa, bez signálu, někde hooodně vysoko nad oceánem. No né, že bych se celou cestu nemodlila, aby se s tím autem půjčeným od toho chlápka nic nestalo. To bysme tam totiž zůstali asi na vždycky. Když jsme se podívali na GPSku, ukázala nám, že jsme někde teprve na začátku tý údajný "zkratky", a tak jsme se rozhodli to vzdát, otočit se a jet zpátky. I když nás to mrzelo, nedalo se nic dělat a s tím množstvím benzínu který jsme měli, by sme to fakt nedali.  Když jsme se ale vraceli a klesali zpátky dolů, zastavili jsme tam někde na kraji tý cesty a přísahám, že když jsem vystoupila z auta, chtělo se mi brečet. Neskutečnej výhled na oceán, na pobřeží a z takový výšky. Jen jsem tak stála a snažila se to všechno vstřebat. Potřebovala sem vstřebat, že tam fakt jsem a že vidím něco, co jsem předtím viděla jen v časopisu nebo na Prima cool. Úplně jsem zapomněla na to, že jsme právě někde, kde jsme být vůbec nechtěli, že ztrácíme čas a že by to mohlo bejt taky pěkně nebezpečný. Prostě jsem tam jen stála a byla vděčná. Když jsme konečně dojeli zpátky dolů na normální silnici, dali jsme si svačinu a vyrazili zpátky do San Jose, kde se dalo najet na tu druhou dálnici, která nás dovedla až přímo do Santa Barbary, kde byla další plánovaná zastávka. Tam jsme dojeli k večeru, tak akorát na západ slunce. Po celým dni jsme pořádně vystoupili z auta, a tak jsme sundali boty a šli se projít po pláži. Krásná pláž a nádhernej západ slunce. Když vydíte tyhle výhledy na oceán a tyhle západy slunce, tak prostě zapomenete na to, že se Vám ten den něco takhle pokazilo. Bohužel jsme kvůli tomu velkýmu zpoždění nestihli Malibu beach a pak už jsme vyrazili rovnou sem, do LA, kde jsme měli zabookovanej tenhle motel i s bazénem. Sem
 jsme dojeli asi v devět večer, všichni padli do postele, ale já ze sebe nějak potřebovala dostat tu energii po celým dni sezení v autě a všechny ty pocity z celýho dne. Čím víc jsme jeli na jih Kalifornií, tím bylo tepleji a v LA už bylo fakt příjemně. A tak jsem na sebe rychle hodila plavky a šla si ještě zaplavat. Měla jsem bazén s výhledem na hvězdy celej pro sebe. Pak už jsem taky padla do postele a těšila se na další dny.







Komentáře

Oblíbené příspěvky