Day 204, California, Seattle


Úterý 8.5. 2018 


Tyjo, všechno to tak strašně rychle uteklo a my jsme zase zpět doma. Achjo, příjde mi že tech deset dní bylo pryč lusknutím prstu. No ne nadarmo se říká, že když si život nejvíc užíváte tak ubíhá nejrychjeli. A já jsem si to fakt neskutečně užila, ale po všech těch probděných nocí za volantem, spaní v klubíčku na zadních sedačkách, hikách a výletech jsem se už i tak trošku těšila domu. Já se vždycky těšim domu, ať jedu kamkoliv a pak vždycky ráda vidím, jak se vrátím úplně celá happy. Odpočatá, šťastná a s plno zážitkama. No taky s prázdnou peněženkou a spánkovým deficitem. Ale to k tomu cestování zkrátka patří a za všechny ty zížitky a zkušenosti stojí každičká koruna. A nebo dolar. Celkově jsme projeli šest států, z toho pět nocí jsme přejížděli/spali v autě a pět nocí spali na motelech nebo hostelech. Co se dělo prvních pět dní našeho výletu už víte. San Francisco, nejznámější pláže Kalifornie, LA, Universal Studios a nebo jak jsme se ztratili na pobřeží najdete v předchozím obřím článku, takže jestli jste ještě nečetli a třeba se taky chystáte na nějakej lowcost výlet po west coast, tak šup tam!

Ve čtvrtek večer jsme přejeli přes noc z Cali až do Utahu do národního parku Zion, kam jsem taky půlku cesty řídila. Dojeli jsme asi kolem pátý ráno, což byl super čas, takže jsem si mohla alespoň hodinku zdřímnout, než vyjde sluníčko a půjde se na ranní hike. To, že jsme dojeli do tohohle parku takhle brzy ráno mělo další výhodu. Když totiž přijedete do toho parku ještě před tím, než začně securiťákům pracovní doba, nemusíte platit vůbec žádnej vstup ani parkování. My jsme teda měli Annual pass, což je permanentní vstup do všech Národních parků po celých spojených státech a nový stojí cca osmdesát dolarů na celý rok, což se určitě vyplatí. Takže doporučuju tenhle pas mít, ale jestli máte trip naplánovanej do puntíku a víte, že budete do parků přijíždět vždycky v noci, asi je to zbytečný a dá se to takhle obejít. My jsme teda nepotkali žádnou kontrolu, hodinku si zdřímli a šly na hike. Šla jsem teda jenom já a Sandra, protože zbylí dva členové posádky to vzdali a pokračovali v dřímání. Ne, že bych jim to nezáviděla. Vybrali jsme jen malej hike na začátek na východ slunce, ale i ten mi dal teda dost zabrat po hodině spánku. Zion je ale neskutečnej a byla bych blázen, kdybych zůstala spát v autě v tomhle nádherným národním parku. Po tomhle prvním malým hiku jsme se Sandrou vrátili zpět k autu s tím, že si dáme snídani a vyrazíme pak na další. To už se k nám přidali i ti dva spáči, a tak jsme vyrazili na hike k vodopádům, který byly fakt malinký, ale krásný! A ty výhledy z tohohle hiku byly fakt epický. Nikdy předtím jsem nic takovýho neviděla. Prostě nádhera. A i když spíte hodinu a jste šíleně unavení, tyhle výhledy Vás prostě neskutečným způsobem nabijí. Já bych na tomhle nádherným místě zůstala nejradši víc dní, ale my zase museli jet o kus dál, protože ten den byl v plánu ještě Grand Canyon. Kde já jsem teda sice už byla, ale na tohle by se mohl člověk dívat pořád a my jsme tentokrát chtěli jít i na malej hike právě tam. Ale smůla. „Silnice zavřená. Objížďka“ stálo na ceduli, když už jsme byli celkem kousek od parku. A tak jsme vyrazili tou objížďkou, která byla údajně o několik hodin delší. I tak jsme si ale řekli, že to bude stát za to. A bohužel jsme opět nedojeli. Po chvilce nějakou hrůzostrašnou polní cestou nás zastavil chlápek v autě asi třikrát vetším, než jsme měli my a řekl nám, že s naším autem by úplně nedoporučoval pokračovat dál. A tak jsme to vzdali. No nic změna plánu a jeli jsme na ubytování do malýho městečka Page, který jsme ten den měli zabookovaný a na který jsem se fakt těšila. Po cestě nás ale ještě napadlo zastavit se na známý vyhlídce Horseshoe bend, což moc dobrej nápad, protože začínalo zapadat sluníčko a výhled byl epickej! Nádherný místo a rozhodně doporučuju se tam zastavit. Jen jsem na to zírala a obdivovala, co ta příroda dokáže. Pak už jsme dojeli do Page a spali jak miminka. V sobotu ráno byl v plánu Antelope Canon, kam jsme vyrazili hned po snídani. Nemůžu nezmínit to, jak jsme si na těch motelech vždycky nabalili batohy zbytkama od snídaně, který byly v ceně, a pak z toho žili celej den, abychom ušetřili nějaký ty $$$. Antelope bylo další Wow místo. Měli jsme super průvodce, kterej nám dokonce radil, co si dát na iPhonu za filtr, aby ty fotky vypadali co nejlíp. Antelope canon není zadarmo, jako většina míst, na kterých jsme byli, ale určitě stojí na závštěvu i za tech pár dolarů. No a odtamtud už jsme přejížděli do Vegas, kde jsme měli zabookovanej další motel. Já už jsem teda ve Vegas byla, což určitě víte, pokud jste četli články z mojí dovolený se ségrou a se strejdou a pokud ne, tak šup tam a dozvíte se třeba co se mi přihodilo po cestě tam, jak se ségře líbilo později v Seattlu, nebo o našem víkendu v Kanadě. Dojeli jsme teda do Vegas, hodili věci na motel a vyrazili se projít po Stripu. Nemůžu říct nic jinýho, než že to bylo stejně šílený místo, jako posledně. I když vlastně ne. Tahle návštěva Vegas byla ještě víc crazy a nezapomenutelná, když jsme se se Sandrou rozhodly jít na tu obrovskou horskou dráhu, která jede nad Stripem, je vysoká neuvěřitelnejch 277m, je fakt rychlá a jede i vzhůru nohama. Já vím, zní to šíleně, a taky to bylo šílený. Nevim, co jsem si myslela, když jsem tam šla tak frajersky, že to nic nebude,  protože když jsme slezly, nemohly jsme ani jedna popadnout dech. Celou cestu jsme jedna druhý mačkaly ruku, ječely a modlily se o přežití. Obrovskej adrenalin a fakt bláznivej zážitek. Ale přesně tyhle chvíle dělají ty cesty nezapomenutelný.

Ještě musím z týhle návševy Vegas zmínit jednu věc. Jak všichni říkají, že do Vegas, nebo i celkově do Ameriky jedině, když už je ti 21, protože tě nepustí na žádnou party, tak já vždycky říkám, že nejsem alkoholik takže alkohol k životu nepotřebujua tím pádem mi nevadí být v Americe a nepít. A za tím si stojím a ještě jsem tady za těch sedm měsíců nezažila pocit, že bych kvůli tomuhle omezení o něco přišla. Až právě v tuhle chvíli ve Vegas, když jsme šli na stripu po ulici a zastavil mě mladej kluk, kterej mi chtěl dát zadarmo lístky na Tiesta na ten večer. Ani minutu jsem neváhala a vzala je, podmínkou bylo mu jen dát svoje jméno a číslo, aby jsme byly na guest listu a pustili nás pak dovnitř. Byli jsme z toho úplně nadšený a už plánovali zbytek dne tak, abychom to stihli. No byla jsem nadšená jen tak dlouho, než mi došlo že mě tam pravděpodobně nepustí. Snažili jsme se to nějak vymyslet s tím, že by mi Gabča, Sandry kamarádka, půjčila její občanku, ale jelikož jsem mu dala svoje kontaktní údaje, nebyl žádnej způsob, jak bych se dovnitř dostala. Teď je mi 19 a když jsem odlítala z Čech, na takovýhle věci jsem absolutně nemyslela a upřímně bych stejně odjela, jen to vážně dokáže někdy naštvat, jako právě v tenhle den. Kdy se Vám poštěstí že můžete jít zadarmo na Tiesta ve Vegas?! Myslim, že takový příležitosti se neopakujou. A my tam prostě nešli kvůli blbý občance. Toho kluka, kterej mi ty lístky na tý ulici dal, pravděpodobně ani nenapadlo, že by mi nebylo 21. Mám totiž 179 cm a nikdo mi nevěří můj věk. A už vůbec né, když jsem namaluju. Vetšinou mi lidi tipujou, že jsem z party nejstarší a přitom jsem vždycky byla, a jsem všude ta nejmladší. Tak to jen takovej krátkej příběh o tom, že i když alkohol a party k životu nepotřebujete, někdy je tenhle jejich zákon fakt nepříjemnej.

Prošli jsme teda co se dalo a nějak kolem půlnoci jsme šli spát a nabrat síly na další den. Následující den nám zvonil budík už brzy ráno a pak už jsme se rozloučili s Vegas a vyrazili do národního parku Yosemite. Po cestě jsme se ale ještě zastavili na známé přehradě Hoover Dam, což je zároveň hranice mezi státy Nevada a Arizona. Potom na Seven magic mountains, což je obrovský umělecký dílo uprostěd pouště. A poslední zastávka byla na kraji Kalifornie na nejsušším, nejteplejším a nejníže položeným místě státu ve známým údolí Death Valley, kde jsme fakt vydrželi jenom chvilinku, protože jsme se ve čtyřiceti osmi stupních málem upekli. No a pak už cesta do Yosemite, na kterej jsme se nejvíc těšili. A hádejte co! Ano, další zavřená silnice a další “musíte se otočit”. Málem mi vypadly oči z důlku a musela se zeptat znovu, abych se ujistila, jestli jsem dobře slyšela, když už jsme byli skoro tam a když mi tohle řekla paní na benzínce, po X hodinách řízení. Z tohohle jsem fakt byla dost zklamaná. Jiná cesta tam, kam jsme mířili my bohužel nevedla, a my jsme teda museli zase změnit plán. A tak jsme se rozhodli přes noc přejet už rovnou do Oregonu, kde jsme si po cestě zabookovali další motel. Ráno jsme teda dojeli úplně mrtví do Oregonu, šli se podívat na krásný vodopády Multnomah falls, prošli si město, dali si dobrej oběd a pak jeli do outletů na nákupy. V Oregonu se totiž neplatí taxa, a tak jsme toho museli využít. A já jsem toho teda využila pořádně. Udělali jsme si prostě jen takovej poslední pohodovej den. No a ten další už jsme jeli zpět domů, zpátky do Seattle. Po cestě jsme se ještě zastavili na Cannon beach, kde jsme si udělali malou procházku a to už byla úplně poslední odškrtnutá položka z našeho seznamu.

Dojeli jsme k večeru a já si hned po příjezdu domu napustila vanu, chvilku odpočívala, dala si pořádnou večeři a pak si šla hned lehnout. Je teprve devět a na mě už padá únava. Tak zase příště, dobrou. Markét. 















Komentáře

Oblíbené příspěvky