Day 259, Seattle


Pondělí 2.7.2018

9.měsíc v Americe

Dnešek byl asi jeden z mých nejdivnějších dnů tady vůbec. Ráno jsem se probudila normálka na půl osmou, pracovala jsem od osmi. Vzala jsem si děti, Sára odešla do práce, Ondra taky a všechno bylo tak, jak má. Měla jsem od rána vlastně super náladu. Dneska byl totiž koncert Dua Lipy, na kterej jsem se fakt těšila! Poslední dobou jí poslouchám nonstop a znám každou její písničku, takže když mi Kamča řekla o tomhle koncertě, kam stály lístky pár dolarů, ani chvilku jsem neváhala. Hned ráno jsem si s Kamčou zavolala a domluvily jsme se, že přijedu k ní, dáme si nějaký pivko, půjdem na ten koncert a pak u ní zůstanu spát. Během dne s dětma probíhalo všechno klasicky, šla jsem s dětma ven, oběd, úklid, prostě uplně normální den. Až do odpoledne, kdy jsem šla s dětma na odpolední procházku a udělalo se mi špatně.  Zrovna dneska mě napadlo jít kolem jezera celkem daleko, takže až po hodině a půl, kdy mě dost nepříjemně začalo bolet břicho, jsem se otočila a šla zpátky domů. Říkala jsem si, že jsem jen asi něco špatnýho snědla, ale na nic jsem si nemohla vzpomenout a to břicho mě po cestě domu začínalo bolet víc a víc. Došla jsem teda domu, celá spocená a unavená. Děti byly dneska díky bohu moc hodný, hrály si spolu a já chvilku ležela na zemi a rozdejchávala to. Za nedlouho už přišel Ondra z práce a já se měla jít osprchovat a oblíknout, abych co nejdřív vyrazila ke Kamče. Šla jsem si dát teda horkou sprchu, protože jsem dostala zimnici a řikám si , Co se to se mnou děje? No a když jsem vylezla ze sprchy, už to šlo všechno ven. Všechno. Měla jsem zimnici, horečku, všechno mě bolelo. Pořád jsem zvracela, i když už jsem neměla co. Já se ale na ten koncert fakt moc těšila. Tak moc, že jsem si řekla, že to dám a půjdu tam. Myslela jsem si, že když jsem se už vyzvracela, a že už to bude dobrý. A tak jsem na sebe rychle hodila něco, co bylo na vrchu v šuplíku a rozhodla jsem se na to nemyslet a jet ke Kamče a na ten koncert, přesně podle plánu. A tak jsem jela. Než jsem odjížděla z domova jsem vypila hrnek černýho čaje, zatím co mi Sára říkala, že bych měla zůstat doma, že to může bejt taky z vyčerpání a já nad tím mávla rukou. Když jsem dojela ke Kamče, ani jsem jí nestihla říct Ahoj a hned jsem běžela na záchod. Bylo mi fakt hrozně. Byla mi zima, potila jsem se, měla jsem žízeň, byla jsem dehydratovaná, hrozně unavená a slabá. Byla jsem přesně v takovým stavu, kdy jsem jen potřebovala, aby mě někdo vzal do náručí, uložil někam do postele a byl se mnou. Přesně tak, jak to vždycky dělala moje babička, když jsem byla nemocná. Ale nikdo takovej tady už není. Když jsem se podívala do zrcadla, nepoznávala jsem se. Byla jsem úplně bíla, průhledná, oči jsem měla smutný, unavený. Vypadala i cítila jsem se fakt hrozně. Chvilku už jsem měla myšlenky, že se na to vykašlu a půjdu si lehnout. Ale já se na to tak dlouho těšila a nechtěla jsem nechat jít Kamču samotnou, že jsem si prostě nedovolila to vzdát. A tak jsme se sbalily a šly k autu. Měly jsme jet Kamči autem. Když jsem přijela, zaparkovala jsem těsně za ní s tím, že tam to auto nechám a ráno pojedu domů. Ale když jsem vyšla ven, někdo stál u mýho, teda Ondrovýho auta a něco tam sepisoval. A tak jdu blíž, říkám, že to je moje auto a zjišťuju, že mě ten kluk nabořil. Tak to mi teď fakt chybělo. Cejtila jsem se hrozně.  Fakt skvělá situace, když máte půjčený auto a vrátíte ho nabořený. I když jsem za to nemohla a nebyla to moje chyba, měla jsem za to auto určitou zodpovědnost a dost mě to naštvalo, protože jsem Ondrovi akorát přidělala starost. Vyměnili jsme si teda číslo, že si zavoláme a dořešíme to. Nebo spíš že to předám Ondrovi a dořeší to. On chtěl po mě ještě řidičák, kvůli pojistce. Jenže já ho samozřejmě u sebe neměla. Takže průser a musela jsem Ondrovi hned zavolat, aby mi ho poslal smskou. Ondra z celý tý situace radost samozřejmě neměl. Takže výborně ten den pokračoval. No jely jsme teda na ten koncert. Bylo mi pořád hrozně. Nebyla jsem skoro schopná jedinýho slova. Byla to hodně hnusná úzkost, která mi skoro nedovolila vylízt z toho auta a dojít pár metrů do toho divadla, kde se ten koncert konal. Nejdřív jsme si šly sednout do hlediště a čekaly, než to vůbec celý začne a já si potřebovala odpočinout a rozdejchat to. Cestou jsem si koupila colu a doufala, že mi pomůže. Nějakou chvíli jsme tam seděly a čekaly než začně koncert, a tak jsme si začaly povídat. Už ani nevím, o čem jsme se bavily, ale já pořád přemýšlela, z čeho mi může být tak zle. A já to pak se zebe nějak vyklopila, ani nevím jak a proč, ale řekla jsem, že nejspíš měla Sára pravdu a moje tělo už bylo dost unavený, hlava plná zbytečnejch věcí a že asi potřebuju jen někoho, kdo by mi řekl, že to všechno bude zase oukej. Ona se na mě jen podívala a objala mě. Ani si nedokážete představit, jak se mi v tu chvíli ulevilo.

Chápete to? To objetí mi tak pomohlo. A nejenom to, ale i pocit, že jsem tohle mohla vůbec někomu říct. Že tam byl někdo, kdo to poslouchal, kdo mě obejmul. A najednou jsem si uvědomila, že to jedna z věcí, co mi v životě vždycky chyběla. Nikdy mě doma nikdo neobjal, nikdo se neptal, co nás trápí, nikdo nám neříkal, že bude všechno dobrý. Nikdo nám neříkal, že nás má rád. Musely jsme být vždycky silný a jen jít s davem. Už nikoho ale nezajímalo, jak se cítíme, jak nám je a jestli je tohle správný. A co je vlastně správný? To co se naučíme od svých rodičů? To, co se naši rodiče naučili od těch svých? To, co nám ostatní říkají, že je správný? A co třeba poslouchat to, co cítíme my samy? Není náhodou správný řídit se tím, co cítíme? Není správný řídit se vlastním srdcem? Není náhodou správný vyšlapat si svou vlastní cestu? Pro každýho z nás je normální něco jinýho. Ale díky tomu, jak jsem se cítila dneska na tom koncertě, díky tomu, že mě Kamča obejmula, jsem si uvědomila, že tohle je sakra normální. Že je normální se objímat. Že je normální mluvit i o těch špatných věcech. Že můžeme brečet a nemusíme se za to stydět. Že je důležitý být mezi lidma, kteří jsou upřímní, kteří vás nechají být samy sebou a kteří vás nikam nenavádí. Kteří se nesnaží držet vás v tý svý koleji, ale nechají vás jít po vlastní cestě a i přes to Vás mají rádi. Kteří vás obejmou a jsou tu pro vás. Takových lidí si važte.

Během toho, co jsme tam, seděly, jsem dopila tu colu a mě se udělalo mnohem líp, a tak jsme se rozhodly jít do davu a ten koncert si pořádně užít. A víte co? Fakt jsem si to užila a jsem strašně moc ráda, že jsem nakonec šla. A že jsem šla zrovna s Kamčou. Nakonec jsem si u Kamči vzala auto a jela spát domu, abych ráno nemusela brzy vstávat, protože Kamča začíná pracovat hodně brzy ráno a já věděla, že se potřebuju vyspat.

Teď už ležím doma v posteli, unavená a snažím se usnout, ale mam v hlavě tolik myšlenek z dnešního dne. Uvědomuju si, jak moc jsem vděčná za každičkýho člověka, kterýho jsem tu potkala. Obzvášť za ty, kteří mi už několikrát pomohli, k tomu, abych to nevzdala. A proč jsem řekla, že to byl jeden z nejpodivnějších dní? Protože jsem se cítila tak zle, že bych řekla, že to byl ten nejhorší den. Ale já vlastně díky tomu pochopila něco, co jsem pochopit potřebovala. A tady je další důkaz toho, že všechno se děje z nějakýho důvodu. Že když budeme věřit, přát si a pracovat na sobě, vesmír to všechno zařídí tak, jak to má být. 

Teď už je mi líp, ale jsem tak moc unavená. Tak Dobrou, zase příště. Markét.




Komentáře

Oblíbené příspěvky