Day 292, Banff National Park


Sobota 4.8. 2018

Banff National Park

Když jsme se včera večer s Peťou a Andy rozhodly jet do Kanady do Banffu a Jasperu, nevěděly jsme kde budem spát, co budeme dělat a jestli sem vůbec dojedem. Výlet hodně na pankáče. Původní plán byl totiž Yellowstone, ale tam už byly všechny kempy úplně plný a taky mě odradila představa, že je bych tam teď chodila ve třiceti pěti stupních mezi miliony lidí. A já už jsem několik měsíců toužila podívat se právě sem, do Banffu do Kanady. Takže jsme na poslední chvíli změnily plán, hodily jsme do auta stan, spacáky, hikový boty, sprej na medvědy a vyjely na tuhle šílenou cestu. Já brala svoje auto. Teda Ondrovo, kterým jezdím většinou já a který mi půjčil i na tenhle výlet. No a byly jsme sice jen tři, ale měly jsme tolik věcí a jídla, že už by se tam stejně nikdo nevešel. Cesta tam trvala asi třináct hodin, takže v plánu bylo dneska brzy ráno bejt už v Banffu a vyrazit na hike, což se taky nakonec povedlo. Jely jsme trasu Wasington, Idao, British Colubia až do Alberty. Nevím proč, ale mě se líp řídí v noci. Možná proto, že mám přes den moc energie a v noci, když už jsem fyzicky unavená, tak jsem v klidu a nevadí mi sedět v tom autě několik hodin. A taky asi proto, že není takovej provoz. Byly už asi dvě hodiny ráno, holky obě spaly a já zrovna projížděla nějakým maliným městečken v Idaho. Já nejsem takovej ten typ řidiče, co jezdí úplně podle předpisů. Spíš vůbec. A to ani tady v Americe. A když jsem jela po stejný silnici sto padesát mil v kuse, už jsem nějak nezareagovala na to, že tam byla třicítka. (Teda třicet mil v hodině. V Kanadě jsou pak už zase kilometry.) Což za prvé nedávalo smysl. Ale na to jsem si už zvykla, protože tady v Americe celkově nic nedává smysl. A taky byly dvě ráno, takže kolem nebylo ani živáčka a už třeba půl hodiny jsem nepotkala jediný auto na silnici. No, dobře, přiznávám, že šedesát mil (asi sto kilometrů v hodině) jsem jet nemusela. Projížděla jsem touhle rychlostí kolem benzínky, kde samozřejmě stáli policajti. Já je neviděla, protože měli zhaslý světla a ani neměli pořádný policejní auto. Ale měli majáky, který začaly blikat hned po tom, co jsem kolem nich projela tou šedesátkou. Shit. Holky probraly světla těch majáků a zmatený se ptaly, co se děje, zatím co jsem zajela na parkoviště a čekala, co se bude dít. Ten šerif v klobouku vypadal dost naštvaně, když se blížil k mýmu autu,  já ho pozorovala ve zpětným zrcátku a mě se začal svírat žaludek. Přišel k okýnku na straně řidiče, což bylo trochu divný. Protože už mě tu policie několikrát chytla, věděla jsem, že když vás zastaví, nemáte vystupovat z auta, jen stáhnout okýnko u spolujezdce a čekat, až k vám příjde. Jo, taky to nemá logiku, ale tak to tady prostě je. Tenhle ale přišel k okýnku z mojí strany u řidiče, a když jsem to okýnko stahovala, v hloubi duše jsem se modlila, aby ta pokuta nebyla tak vysoká. Vždyť já na tenhle výlet jedu skoro bez peněz a za týden odlítám na Hawaii. Fakt jsem v tu chvíli neměla čas ani peníze na nějakou pokutu. První věc, na kterou se mě zeptal, bylo- jak se mám. A tak jsem odpověděla, že dobře a zeptala jsem se, jak se má on. Další otázka byla, odkud jedem a kam. Tak sem odpověděla, že ze Seattlu a snažíme se dojet do Banffu do Kanady. Třetí otázka zněla, v kolik hodin jsem měla večeři a kdy jsem naposledy stavěla, abych si odpočinula. Ta už byla trošku těžší, protože jsem si fakt nepamatovala, v kolik přesně jsem večeřela, a tak jsem střelila od oka, že asi tak v šest, před tím, než jsme vyjely. Pak se ptal odkud jsme, co máme za auto a kolik nám je. Až potom teprve chtěl naše doklady.  No a pak přišla ta přiblblá otázka, jestli ještě vidím na cestu. Řikám, že vidím. Předposlední otázka zněla, jestli umím číst. „No jasně, že umím, ty vtipálku.“ „Tak bych doporučil číst ty značky.“ To byla poslední věta, kterou řekl, otočil se na podpadku a odešel. Uff. Myslím, že ještě musely slyšet to, jak jsme si s holkama vydechly a ten kámen, co nám spadnul ze srdce. Děkovala jsem všem svatým, co nade mnou zrovna stáli. Už mě tady v Americe chytla policie asi pětkrát a vždycky jsem se z toho nějak vykroutila bez pokuty a bez problémů. Fakt mam v tomhle štěstí. Musím to zaťukat do nějakýho dřeva, ať to nezakřiknu. Tenhle rozhovor mě trošku probral, takže jsem dojela až na Kanadský hranice, kam už to bylo celkem kousek. Zastavila jsem u okýnka, kde byl takovej mladej policajt. Bylo asi půl čtvrtý ráno a on se teda netvářil moc nadšeně, že ho otravujem. Odevzdaly jsme mu naše pasy a víza a on odešel někam to zkontrolovat. A v tu chvíli se mi stal celkem trapas. Byla jsem po tý dlouhý cestě celá rozlámaná a fakt jsem se potřebovala protáhnout. Potřebovala jsem si natahnout ruce a protáhnout si záda a jak jsem dala ruce dopředu, nějak jsem stlačila volant a zatroubila na celou Kanadu. My s holkama z toho dostaly výbuch smíchu, jenže ten policajt přiběhl zpátky a ptal se, co se děje. A my vysmátý mu říkáme, že nic, že jsem se jen protahovala. No ten z nás musel mít radost a musel si myslet, že jsme úplný krávy. Dostaly jsme zpátky víza a Kanadský razítko do pasu, jenže tím naše návštěva Kanadských hranic nekončila. Potřebovaly jsme všechny na záchod a já se potřebovala s Peťou vystřídat v řízení. Když jsme se vracely z tech záchodů, jakože teda už jedem, zahlídla jsem vedle auta nějakou louži. Hned jsem začala panikařit, že je něco s autem a že nemůžeme jet dál. Nijak to nesmrdělo, ani to nebylo barevný a nám samozřejmě ani jedný nedošlo, že by to mohla být klimatizace, jak jsme se později dozvěděly od pána v koloně v Banffu. Díky bohu za něj, protože tenhle nepříjemnej, za to docela hezkej strážník nám ani trochu nepomohl. Takže jsem se strachovala o to auto až do dopoledne.  Šla jsem teda zpátky do tý kanceláře, zeptat se toho policajta, jestli by nám mohl pomoct. Asi deset minut jsem se na něj dobouchávala, ale nakonec vylezl a pohledem mě málem propíchnul. Bylo mi to ale celkem jedno, protože jsem měla fakt hrůzu z toho, že jsme uvízly na Kanadskejch hranicích s rozbitým autem, který není moje a za který mám zodpovědnost. Šel se mnou teda ven, chvíli na to koukal, čuchal k tomu, stejně jako my a nakonec řekl, že neví, že musí běžet zpátky. Hm skvělý. Nic, tak jedeme dál a uvidíme, co se bude nebo nebude dít. Peťa mě teda vystřídala a za cca hodinku, kolem pátý už jsme stavěly ve visitor centru u vstupu do Banffu. Tam jsme si daly malou brzkou snídani, omyly si obličej, vyčistily zuby, koupily permit do obou parků a pokračovaly dál. Konečně už na hiky. Já jsem teda nebyla úplně ready, ale dala jsem si kafe a vyrazily jsme. Dneska jsme šly na pár hiků, který nebyly úplně ty nejnáročnější, ale byly fakt nádherný! Jedny, asi ty nejhezčí z nich byly třeba Lake Luise, nebo Lake Agnes. Neskutečný místa, přišla jsem si jak na nějakým plakátě, nebo přesně na tom místě, který vždycky ukazovali v na tom programu National Geography. Byla jsem tak strašně unavená, za sebou jen hodinu spánku a celou noc řízení, ale tohle mě tak nabilo, že jsem tu únavu vůbec nevnímala. Byla jsem fakt šťastná, že jsme se nakonec rozhodly jet sem. Každou minutu jsem jen zírala a nevěřila tomu, co vidím. Ještě jsme se zastavily přímo v horským městečku Banff, který bylo fakt nádherný. Miluju tyhle malý, horský, zastaralý, Kanadský městečka. Mají takovou svojí atmosféru a já se tam vždycky cejtím moc příjemně. Koupily jsme si tam v malým krásným obchůdku s holkama stejný mikiny, abychom měly památku na tenhle bláznivej výlet. Taky jsme tam zašly do malý sámošky koupit pivo a nějakej párek a housku k večeři. A víte co? Měli Plzeň?! No nejvíc šťastný jsme byly, tak jsme si každá jednu vzaly a spokojeně vyrazily do kempu, kterej Andy po cestě našla a zarezervovala. Máme to nejlevnější a nejobyčejnější místo, protože některý kempy tady jsou plný i měsíce předem. Je to menší kemp, ale super a máme všechno, co potřebujem. Dokonce i celkem dobrý počasí. U brány jsme dostaly přísnej zákaz nechat cokoli k jídlu venku, kvůli medvědům. Tady jsme to teda fakt dodržely, po naší zkušenosti ze stanování v Olympic National Parku. A taky po tom, co nás dneska na procházce kolem jezela Luise nepustily dál, protože tam byl tři minuty před náma Grizzly. Já jsem teda na ty medvědy fakt natěšená, protože bydlím ve Washingtonu, kde jich je plno všude kolem a já zatím nikdy neměla takový štěstí vidět ho ve volný přírodě. Tak snad jednou. Samozřejmě si uvědomuju, že to může bejt nebezpečný. Ale od toho mám sprej na medvědy ne? Když jsme postavily stan, všimly jsme si, že je zákaz dělat oheň, i když jsme tam teda měly ohniště. Je tu celkem sucho a je teď velkej stupeň výskytu požárů.  Několik jsme jich potkaly i po cestě sem. Já jsem ale naštěstí měla přenosnej vařič, a tak jsme si poradily. Vyndaly jsme všechny zásoby, co jsme měly nabalený a udělaly si pořádnou večeři. Předkrm byl proteinová tyčinka, polévka čínská a hlavní chod hod dog s hořčičí. K tomu ta Plzeň a teď už jdeme spokojeně spát.
Tak zase příště. Dobrou Markét.




















Komentáře

Oblíbené příspěvky