Day 230, Seattle

Neděle 3.6. 2018

8.měsíc v Americe


Tak a jsem zase doma po nádherným holčičím víkendu v přírodě. Celá odpočatá, nabitá energií a nasmátá tak na rok dopředu.  Vyrazily jsme včera, tedy sobotu brzy ráno.  To vstávání v šest není úplně oblíbená část těhle výletů. Ale rozhodně to vždycky pak stojí za to.

Tenhle víkend jsme se rozhodly jet do Olympic national parku a doměstečka Forks. Oba tyhle názvy můžete znát ze Stmívání, Zatmění nebo jak se to vlastně jmenuje. Je to asi tři hodiny severně od Seattlu, a tak Pěťa vzala auto a vyrazily jsme. Nejvíc vtipný vždycky je, že jedem ve čtyřech jen na jednu noc, ale pátej člověk by se do auta už rozhodně nevešel. Plný auto jídla, bot, oblečení a holčičích zbytečností.  A jaký věci se tam řeší tady snad ani nemůžu psát. Ale přesně tohle na takových výletech miluju! Jako první zastávku jsme si vybraly takovej malej hike, nebo spíš vyhlídku Hurricane ridge. Tam jsme dojely nějak dopoledne, bylo krásný počasí a ten výhled odsud byl neskutečnej. Tohle jsou pro mě opravdový zážitky. Nikdy předtím jsem nic podobnýho, takhle krásnýho neviděla. Všechno bylo jak namalovaný. Krásný počasí, modrý nebe, kolem zelený kopce, na kterých pomalu roztává sníh a v dálce Kanada. Ta příroda umí neskutečný věci! Stačí se jen pořádně koukat kolem sebe. Sedly jsme si tam pak na lavičku a daly si takovou hodně pozdní snídani. No tak takový snídaně s tímhle výhledem bych si přála každej den. Když jsme se najedly, pokračovaly jsme dál do deštnýho pralesa a po cestě jsme se zastavily právě ve Forks, v tom slavným upírským městečku. Celkově bych to popsala, jako takovou malou klasickou Americkou vesničku, kde jsou nápisy, že se tam vyskytují upíři a taky Bellyino červený auto, kvůli kterýmu tam všichni hlavně jezdí. Takže jsme se samozřejmě vyfotily u toho červenýho auta, zastavily jsme na benzince a pokračovaly dál do toho deštnýho pralesa. Hoh rain forest je jeden z největších deštných pralesů v U.S. a můžete jít na několik různých hiků procházek. My ale neměly čas na nějaký velký hiky, a tak jsme se rozhodly jít na vodopády, protože ty nikdy nezklamou. Celá tahle procházka byla ale super. Všude  ty obrovský stromy polezlý mechem, kapradí a divnej vzduch. Je fakt neskutečný, že chvilku před tím jsme šly na vyhlídku v zasněžených horách, na kterých teprve taje sníh, kde byl úplně čerstvej vzduch a jen o kousek dál jsme najednou byly v deštným pralese, kde bylo dusno, mech, kapradí a všechno krásně zelený. No ale nejvíc jsem si na týhle procházce užívala tu společnost. My jsme se fakt hledaly. Jedna hláška za druhou a nemohly jsme se přestat smát. No a po týhle procházce plný vtípků v deštným pralese jsme už pokračovaly na La Push beach, kde jsme i spaly.  Cestou jsme se ještě zastavily v Info centru pro povolení ke stanování. Zaplatíte pár dolarů a oni vám dají papír, že tam můžete postavit stan a taky kanystr na medvědy. My jsme se ale nechtěly na tohle místo po cestě zpátky vracet, a tak jsme si ten kanistr na medvědy nevzaly a řekly jsme, že máme svůj. Dojely jsme tak akorát při západu slunce, takže jsme rychle hodily batohy na záda a šly kempovat. Než ale dojdete z parkoviště na tu pláž musíte ještě zdolat takovej malej hike v lese. Byly jsme jak nějaký trpaslíci když jsme šly tím lesem oběšený všema těma batohama, stanem a jídlem. Vtípky pokračovaly a cesta nám trvala dvakrát tak dlouho, protože jsme se pořád jenomsmály. Konečně jsme došly, našly ideální místo i s ohništěm a začaly stavět stan. My jsme se totiž rozdělily. Dvě z nás stavěly stan a dvě z nás měly rozdělat oheň. Nějak nechápu, proč jsem rozdělávala oheň zrovna já s Andy, když jsme obě blonďatý a ty dvě hnědovlásky si šly nenápadně postavit stan. Asi Vás překvapim, ale já ten oheň rozdělala na první sirku. No dobře, překvapila jsem i sebe.  Oheň hořel a tak byl čas si udělat večeři. Po cestě z Forks jsme se zastavily v obchodě a koupily dvě flašky vína, párky, chleba a hořčici. Každá jsme si našly klacek, na kterým si ten párek ohřejeme a večeře byla na světě. Já normálně párky teda nejím, ale když je hlad tak je hlad. A taky si myslím, že tomu ohni a kempování to prostě patří. Sluníčko zapadalo a nám bylo tak krásně. Miluju to. Bosý nohy od písku, táborák, kelímek vína, neučesaný, nenamalovaný a šťastný. Naše celodenní vtípky se pomalu přehouply až k vážným debatám o klukách, o životě a všem možným. Takový ty klasický holčičí rozhovory. Pak už jsme se zabalily do spacáků a šly spát. Ještě než jsme šli ale spát, jsme potřebovaly někam uklidit zbytky jídla, co nám zbyly. Říkáte si, proč sis to nehodila do batohu? No to právě nemůžete. Tady všude ve Washingtonu v lesích se vyskytují černí medvědi, někde dokonce i Grizzly a pumy. Já jsem teda zatím viděla medvědy jenom v Seattlovský ZOO, a tak to beru trošku na lehkou váhu. Ale třeba Sina bydlí jen kousek od Seattlu a už se jí medvěd několikrát dobýval oknem do pokoje. No ale píšu to tady hlavně proto, že když jdete někam na hike, nebo právě kempovat, je přísnej zákaz někde nechat, nebo pohazovat nějaký jídlo. A už vůbec ne přímo ve stanu. A když jsme těm šerifům na stanici řekly, že máme kanystr na to jídlo svůj, samozřejmě jsme lhaly, a tak jsme teď musely vymyslet, co s těma zbytkama uděláme. No nakonec jsme to zabalily asi do pěti vrstev tašek a daly to jen o kus dál ke stromu.  Doufaly jsme, že teda žádnýho medvěda nepřilákáme a šly jsme konečně spát. Už ráno, když jsme vstávaly, trošku poprchávalo. A tak jsme všechno rychle sbalily a šly zpět k autu. Po cestě jsme se zastavily vyzvednout ty zbytky. Teda roztrhanou prázdnou igelitku. Jasně že tam žádný zbytky nebyly a igelitka rozcupovaná. No nevim, co to bylo za zvíře, ale jestli to byl fakt medvěd, tak jsme měly celkem štěstí, že jsme si to nenechaly v tom stanu. A taky mě trochu mrzí, že jsem ho neviděla. Ale jenom trochu. Když jsme došly k autu, vyčistily jsme si zuby, daly si nějaký zbytky, co byly v autě k snídani a vyrazily pomalu zpět domu. Celý den dneska dost pršelo, ale i přes to jsme se rozhodly udělat ještě jednu zastávku po cestě. A to na Vance Creek Bridge. To je železniční most, kterej je několik set metrů nad zemí v korunách stromů a v minulosti byl využíván pro těžbu v týhle oblasti Washingtonu. Ted je to taková dost nebezpečná turistická atrakce a hodně lidí už tam bohužel umřelo. Nahoru se ani nesmí, ale samozřejmě tam všichni lezou a tak je tam přidělaný lano, po kterým můžete vyšplhat nahoru a jít na ten most. Když jste teda dost statečný. Protože prvních asi sto metrů musíte přejít po traverze, která je široká tak akorát jak vaše noha, takže jeden krok vedle a jste dole. Já se přiznávám, nedala jsem to. Udělala jsem dva kroky a strašně se mi rozklepaly kolena, ztuhly mi nohy a nemohla jsem dál. Protože byla mlha, ani jsme neviděli pod sebe na zem, takže ta výška byla nekonečná. Po mě šla Sandra, která si tak plynule a v klidu šla a došla až na most. Peťa odhodlaná šla hned po ní, ale stalo se jí to stejný co mě a po pár krocích byla zpět. No a Andy to pro jistotu radši ani nezkoušela. Fakt jsem Sandru obdivovala a zároveň se modlila, ať to zvládne tak v pohodě i zpět. Všechno dobře dopadlo, Sandy došla na zpět a mohly jsme vyrazit směr Seattle. Domů jsme dojely na večer, já si po dlouhý době dala vanu, dala si véču a chvíli jsem si četla.

Tyhle víkendy jsou fakt nejvíc. Jsem holka jako každá jiná a mám ráda se upravit a namalovat. Ale taky mám ráda ty dny, když vypadnete do přírody,  když neřešíte, že jste se ten den nekoupali, nebo si nevyčistili zuby. Jestli smrdíte od kouře táboráku, jste spocení, máte mastný vlasy, nebo špinavý nohy a všude písek z pláže. Neřešíte prostě vůbec nic a jen si užíváte tu přírodu a lidi, který tam jsou s vámi a který to cítí stejně jako vy. Tohle mi dodává tolik energie!

Teď už je něco kolem desátý, já ležím v posteli a celkem se mi zavírají oči. Tak zase příště, dobrou. Markét.
















Komentáře

Oblíbené příspěvky