Day 271, Seattle


Sobota 14.7.2018

9.měsíc v Americe

Dneska jsem hrozně fajn den. Sice jsem se musela rozloučit s někým, kdo mi tady byl hodně blízko, ale já vím, že se rozhodně ještě uvidíme. Ale celej tenhle víkend byl moc fajn. Začalo to včera, takovým trošku nepovedeným koncertem v parku.

Včera jsem měla svátek a ani jsem to nijak slavit nechtěla, byl to jen svátek a tady v Americe ani žádný svátky nemají a neslaví. Mimochodem, byl pátek třináctýho a já měla svátek. To už se mi jednou stalo, pár let zpátky a ten den byl příšernej. Pak mě tak večer napadlo, že bych si vlastně pivko dala, a tak jsem zvedla mobil a zavolala Terce, jestli si nechce jít dát pivko k vodě do parku, že jen tak pokecáme. Terka měla náladu jít pařit, a tak jsme se dohodly, že půjdem nejdřív na pivko do parku a pak budem pokračovat na party. Terka dorazila ke mě, daly jsme si společně večeři, hodily jsme na sebe šaty a vyrazily do takovýho malýho parku tady u nás. Já jsem si totiž den před tím přečetla, že tam má být nějakej koncert. Nijak víc jsem to nezkoumala, takže jsem absolutně nevěděla co to má být za koncert ,nebo kdo tam má hrát. Představovala jsem si nějakou malou kapelu, která tam prostě zahraje jen tak pro radost, když to bylo pro veřejnost a zadarmo. No, tak to trošku nevyšlo. Hned vedle toho parku v obchodě jsme si koupily pivka, přišly jsme tam a sedly si na trávu s pivama, který jsme měly zabalenýma v papírový tašce. Tady na veřejnosti pít totiž vůbec nemůžete. A hned potom jsme zjistily, že tam jen pouštějí nějakou nahrávku vážný hudby?! A hlavně, končilo to asi za pět minut po tom, co jsme tam přišly. No smály jsme se. Terka mi děkovala, že jsem jí vytáhla na takovej fancy koncert, že z toho měla fakt zážitek a že si to moc užila. Haha Terezo. Terka je moje další zpřízněná duše. Potkaly jsme se někdy na začátku června, když se k nám přidala na hike, pak jsem ji vzala na party a od tý doby mi otravuje život. Je to holka do nepohody a můžu jí říct úplně cokoliv. A taky fakt miluju ten její sarkastickej humor. No, koncert teda trošku nevyšel, ale hlavní bylo vypít si někde ty pivka, pokecat a pak jít na tu party. A taky jsme tak udělaly. Seděly jsme tam, povídaly a popíjely až do tmy a pak jsme šly na vlak a jely do downtownu. Vystoupily jsme v Capitol Hill, což je to nejvíc party místo v celým Seattlu. Pamatovala jsem si od minule jeden klub a věděla jsem, že se tam dá tančit a že tam dobře hráli, a tak jsme to šly zkusit. Terka byla nervozní, protože obě máme fejkový občanky. Já to nijak neřešim, protože už i v Česku jsem chodila v Praze na party na ségry občanku, když mi ještě nebylo osmnáct. No byla nervozní zbytečně, jasně, že nás pustily. Jsme obě celkem vysoký a když se na ten ksicht hodíme nějakej obličej, nikoho by nenapadlo, že nám není ani dvacet. A tak jsme šly hned na parket. Je to malej klub, kde bylo docela dost lidí a venku kolem dvaceti pěti stupňů. Takže si dovedete představit, jak tam asi bylo, žejo. Právě proto jsme se po chvilce rozhodly jít se podívat někam jinam. A tak jsme šli do jinýho klubu, kterej nám doporučila jedna random holka v tom prvním. Automaticky jako vždycky jsme šly sebevědomě s našim falešným ID dovnitř. Ale když ten security chlápek vytáhl baterku a začal se mě ptát, proč mám jinou barvu vlasů, měla jsem trošku divnej pocit. Nikdy předtím jsem neměla problém se nikam dostat. A tak jsem se nadechla, zachovala klid a jen jsem odpověděla, že přeci existujou barvy na vlasy, jestli to ještě neví. On se na mě jen podíval takovým tím výrazem „radši běž“ a já beze slova proklouzla dovnitř. Tenhle klub byl trošku větší a fajn, až na to, že jsme byly jedny z mála bílých lidí tam uvnitř, ale zůstaly jsme. Zůstaly jsme až do zavíračky. Hrály tam totiž fakt dobře. Teda abyste si nemysleli, že do zavíračky znamená, že budete přemlouvat ochranku, ať Vás tam nezamykají v sedm ráno, jako to je u nás v Česku. Všechny kluby, bary a akce tady zavírají ve dvě ráno. Takže se tady i chodí pít o dost dřív. Dojely jsme k  nám domů asi ve tři a šly hned spát. Dneska ráno jsme si totiž naplánovaly jít na kajaky na jezero, odkud je krásnej výhled na Seattle. Vlastně to byl muj narozeninovej dárek od Terez. Popravdě jsem se probudila snad do ty nejhorší kocoviny, kterou jsem si mohla přát. A Terka na tom myslím nebyla o moc líp. Jely jsme teda do centra, bylo to totiž v Downtownu a celý rozlámaný jsme si šly pujčit ten kajak. Jako vůbec nechápu, co nás to napadlo jít na kajaky zrovna ten den. S kocovinou, nevyspalý, protivný a hlavně ani jedna z nás na kajaku nikdy předtim nejela. A ono to není zas tak jednoduchý, jak to vypadá. Když jsme po velkým usilí a snaze konečně někam dojely a chtěly si udělat fotku, Terka zjistila, že do Gopra nedala kartu. Achjoo. Takže jedem zpátky a jedem domu dát si dvacet. Ale výhled a zážitek to byl super! Dneska bylo asi tisíc stupňů, a tak mě napadlo jet se někam vykoupat a tam se i trošku opálit a zdřímnout si. Jely jsme teda do Gas works parku, což je asi nejhezčí park s nejhezčím výhledem tady v Seattle. Technicky je tam zakázáno se koupat, ale nikoho to tam moc nezajímá. A tak jsme se osvěžily, lehly jsme si na trávu a do pár minut jsme byly obě tuhý. Vzbudil mě vítr asi po hodině. Tak jsem vzbudila Terku a jely jsme dom. 

Nechtělo se mi už vůbec nic, jen padnout do postele a spát až do rána. Ale to jsem úplně nemohla, protože jsem byla na dnešní večer domluvená s Nikčou která odlétá za pár dní zpátky do Čech.
Nikča na dnešek koupila lístky na festival světýlek. Neměla jsem ponětí, co od toho čekat, ale dala jsem si kafe, abych se probrala a jela jsem tam. S Nikčou jsme se potkaly na místě a u vstupu jsme dostaly papír, svíčku a dřevěnou lodičku. Měly jsme si totiž napsat přání a potom to s tou zapálenou svíčkou na tý lodičce poslat na oceán.

A tak jsem vzala ten papír a tužku a psala jsem. „ Přeju si, aby jednou všechny děti na světě mohly chodit do školy. Aby všichni lidi na světě měli co jíst. Aby se lidé řídili tím, co cítí. Přeju si být šťastná. Ať jsem s kýmkoliv a kdekoliv na světě. Přeju si cestovat. Přeju si, aby všichni, nejenom z mých blízkých byli zdraví a šťastní. „ A to bylo všechno, co jsem si v tu chvíli od srdce přála. Myslela jsem na domov, na rodinu. Ale taky na všechny ty místa na světě, na který se jednou podívám. Na ty země, který znám z  instagramu a z televize z national geography proramu, kterej vždycky sledoval můj děda. Na ty místa, na který mě srdce táhne a vím, že si tyhle sny jednou splním. Myslela jsem na to, kde asi tak budu za deset let. Co se mnou bude? Co budu dělat? S kým budu? Nic z toho jsem si moc nedokázala představit. Pořád se hledám a nevím, co chci jednou dělat, čím se chci živit a kde chci být. Ale vím jedno, chci být kdekoliv, kde budu šťastná. A já budu šťastná.

Vypustily jsme s Nikčou naše lodičky na vodu, seděly tam a čekaly, než sluníčko úplně zapadne za oceán. Pak už jsme se rozloučily. Naposledy rozloučily. A pak už jsme jely každá domu. Po cestě domu v autě se mi slzy draly z očí. Odjíždí mi další člověk, kterej mi tady vytvářel rodinu. Nejdřív Sandra, se kterou jsem trávila snad každej den, která mi odjela na East cost a moc mi tu chybí. Já ale tajně doufám, že se za nedlouho zase potkáme. Někde, kde budeme zase spolu. No a teď Nikča. Moc se těším, až se zase uvidíme tam doma- v Česku. 

Když jsem přijela domu, dala jsem si sprchu a teď už ležím v posteli a vzpomínám na to, jak super víkend to byl. Tak zase příště. Dobrou, Markét.




Komentáře

Oblíbené příspěvky