Day 302, Maui, Hawaii

Úterý 14.8. 2018

Maui, Hawaii

Úterý a úplně poslední den tady na Maui je za námi. Když teda nebudu počítat zítřek, kdy musíme už jen ráno vstát a nezaspat, zabalit se, na letišti vrátit auto a pak už směr Oahu. Jsem strašně zvědavá, jak to bude vypadat tam. Maui je totiž sice větší ostrov, ale zato není tolik zalidněný a turistický. Je tu víc přírodních pláží a celkově takovej spíš jednoduchej a pohodovej život. Žádný velkoměsto, malý obchůdky, chill a nikdo nic neřeší. Pro představu- je tu jen jedna jediná nemocnice, na celým ostrově. A my včera náhodou byly u přimáře pohotovosti týhle nemocnice doma. Ale o tom až za chvilku.

V neděli jsme se vydaly do Hany. Vede tam cesta po pobřeží, takže jsme měly nádherný výhledy. I když ta cesta je dost náročná, rozhodně tenhle výlet stojí za to. My jsme zastavovaly po cestě na různých místech a plážích, který jsme si našly předem. Jako třeba Waiapana State Park, kde jsme se prošly až na Black Sand Beach, která byla fakt nádherná. Pak třeba místo, který se jmenuje Oheo Hulch, nebo se tomu taky říká Sever sacred pools, což je několik vodopádů nad sebou, který byly  neskutečný. Pak jsme jsme zastavovaly i náhodně. Prostě kde se nám líbilo. Našly jsme několik dalších vodopádů a krásných pláží, který upřímně ani nevím, jak se jmenovaly. Jedna z těhle random zastávek byla i v Národním parku, kde jsme se rozhodly jít na krátkej hike bambusovým lesem k Makahiku falls. Asi se budu opakovat, ale právě při týhle cestě do Hany, a nejenom tam, jsem viděla přesně ty výhledy, který znám z časopisů, instagramových profilů, nebo z National Geography programu z televize. Vždycky jen stojím, zírám a snažím se vstřebat, že to fakt existuje! A že na tom místě doopravdy stojím. Pro někoho je normální cestovat. Třeba už od malička. Ale každý v tom slově „normální“ má zaškatulkovaný úplně něco jiného.  A pro mě, vidět něco takovýho je fakt neskutečný. A já jsem moc vděčná a děkuju za každou takovou chvilku. Každej takovej výlet. A výhled. Taky jsem poprvé v životě viděla, jak roste ananas. Mohla bych ho utrhnout a vzít si ho domu, ale byl tak krásnej a já to tak obdivovala, že jsem ho tam musela nechat. Jako asi se zasmějete, ale já si vždycky myslela, že rostě na stromě. Tak nic no. Sem Dneska sem tam poprchávalo, takže jsme se sice nešly vykoupat, ale to nám ani nijak extra nevadilo, protože tady je takový dusno a vedro, že je malá sprška spíš příjemná. Příjde mi dost zajímavý, že na jedný straně ostrova nikdy neprší a je tam dost velký sucho, zatím co na tý druhý je deštnej prales, kde prší každej den. A my byly dneska někdy mezi, takže to počasí bylo jak na houpačce. Když jsme si projely Hanu, měly jsme namířeno na vrchol tý známý sopky Halaekala. Tam jsme měly v plánu dojet na západ slunce, na kterej jsme tam byly hodně brzy a kvůli hodně nízký teplotě tam nahoře jsme to do toho západu nevyržely. Hodně jsme to podcenily s oblečením. Je tam převýšení přes tři tisíce metrů a když vyjedete nahoru, ocitnete se až nad mrakama a teploty se tam pohybujou kolem nuly. Zima nám byla sice dost velká, ale když jsme tam nahoře, tak to prostě nevnímáte. Nikdy jsem nic takovýho neviděla. Nad námi svítilo sluníčko, který pálilo ještě víc, než normálně, zatímco všude kolem nás byly mraky což mi hodně připomínalo pohled z letadla a pod námi krásnej výhled na hřbet tý sopky, což vypadalo jak z nějakýho Scifi filmu. Další krásnej zážitek. Už po cestě k Dugllasovi jsem si v autě řekla, že jdu jako první do sprchy. Tuhle hru tady hrajeme každej den. A tak jsme přijely, já si šla pro pyžamo, čistý spodní prádlo a ručník na mojí hromádku s věcma, kterou jsem měla složenou na kufru společně s batohem a ostatníma věcma v rohu obývacího pokoje, spojenýho s kuchyní, ve kterým jsme spaly. Jdu si teda pro to oblečení, ale když přicházím k tý mojí hromádce, něco tam neskutečně páchne. Nechce se mi ani pomyslet na to, že se tam ty Duglasovy kočky, nebo ten pes někdě vyčůraly. A už vůbec se mi nechce věřit tomu, že se vyčůraly přímo na moje oblečení. Zvedám a osahávám všechno kolem a nic. Pak ale zvedám mojí bundu, kterou mám složenou a batohu a ta bunda úplně mokrá. Výborně. Holky se mi samozřejmě nejdřív vysmály, než mě politovaly. Já jsem si chvilku jen říkala, proč zrovna já. Pak jsem si vzala všechny ty moje věci a snažila se je dát někam, kde na ně nebude moc nikdo čůrat, což nebyl úplně jednoduchej úkol, protože Duglas nebyl úplně čistotný člověk, a my tam byly čtyři holky. A tak jsem sundala kočičí žrádlo a jejich pelech ze stolu na zem a dala si tam ty svoje věci s pocitem, že je to bezpečnější.

Na pondělí, což bylo včera, jsme měly zabookovanej šnorchlovací výlet lodí na ostrůvek Molokini. Já s Terkou jsme si to zabookovaly dřív a bohužel už pak nebyly místa pro holky, a tak jsme se rozdělily a holky jely další den.  Vyjíždělo se už v sedm ráno z přístavu. Takže jsme vstávaly před šestou, abychom měly radši nějakou rezervu, rychle se sbalily, sedly do auta a jely rovnou tam. Hned jsme to našly, a tak jsme nasedly a jelo se. Loď byla plná, cesta na ostrov trvala asi hodinu a než jsme tam dojeli, mohly jsme si dát snídani, která byla v ceně. Nic exkluzivního, nějaký muffiny, croasanty a jogurt. My měly samozřejmě nacpanej batoh jídlem, ale daly jsme si něco na chuť a než jsme se rozkoukaly, byly jsme na místě. Měly jsme s Terkou svůj šnorchl s brýlemi i ploutve, který jsme si společně kupovaly na amazonu, než jsme odlítaly.  Zastavily jsme teda hned u ostrůvku, na kterej se sice nemohlo, protože to byl soukromý pozemek, ale kolem něho byly zaparkovaný lodě a prý to je super místo, kde je velká pravděpodobnost, že uvidíte hodně želv. My jsme to štěstí neměly a ani jednu želvu jsme zrovna neviděly, ale kolem toho ostrůvku byly nádherný korály a plavalo kolem nás plno různě barevných a různě velkých ryb. Původně jsme měly asi po hodině přejet na další místo, ale kapitán tý lodi nám po chvilce oznámil, že se tam dneska objevilo několik žraloků, takže by to nejspíš nebylo úpolně bezpečný. No při pomyšlení, že to bylo jen kousek od nás jsem se v tom oceánu už necítila zas tak pohodlně. Vlastně to bylo naše poprvé, co se týče šnorchlování v oceánu a ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že se přes ten šnorchl můžu v pohodě nadechnout, i když jsem pod vodou a taky na ten tlak v hlavě, kterej příjde, když se ponoříte do velký hloubky. Po chvilce jsem se do toho dostala a fakt jsem si to užila. Nakonec jsme si tam teda plavaly dvě a půl hodiny a pak jeli zpět. Byly jsme fakt hodně unavený, hladový a spálený z předešlých dnů. Takže cesta zpátky tou lodí byla nekonečná. Ale káždopádně mi hodně zvedlo náladu, když jsme nastupovaly do auta a zazvonil mi mobil. Neznámý číslo. Spíš ty čísla, co neznám, nebo nemám uložený neberu, ale něco mi říkalo, ať tohle zvednu. A tak zvednu ten mobil a tam paní, která mi říká, že je séfová tý benzinky v Kanadě, a že má mojí peněženku. A tak ji tisíckrát děkuju, že mi zavolala a prosím jí, jestli by mi jí nemohla poslat, a zároveň jí říkám, že jsem teď na Hawaii a že nebude nikod doma. Napadá mě ale, že můžu napsat Ondrovi a zeptat je, jestli nám soused vyzvedává poštu. A tak jí říkám adresu a znovu jí děkuju a nechápu, že takoví lidé ještě existujou. Chápete jaký já mám štěstí? A už víte, co jsem myslela tím, že jsou tady na sebe lidi mnohem hodnější a milejší? Dojely jsme zpátky, vyzvedly holky a rozhodly se jet ještě podívat do státního parku Iao Valley. Když jsme přijeli do tý západní části Maui, opět se totálně změnil vzduch i počasí a to byla jen cca půl hodinka cesty. Další krásnej park s neskutečným výhledem. Tohle místo mi připomínalo Jurský park, kterej se dokonce na Hawaii natáčel, jen to asi nebylo tady na Maui. Protože ostrovy jako Big Island, nebo Kaui mají ty nejkrásnější a největší pohoří. Po malým hiku v tomhle parku byla poslední zastávka Nakalele Blowhole. Tam vedl malej asi dvacetiminutovej hike dolů k útesu, kde byl právě ten přírodní gejzír, kterej s každou velkou přicházející vlnou vytryskl několik metrů do výšky. Na tomhle útesu byly skály a kameny a my v jedný tý malý skále našly krásný srdíčko. A Terka k tomu na Instagram napsala: „Když si to příroda olajkuje sama“. A měla pravdu. Nebylo by to krásnější? Když jsme šly k autu, začínalo poprchávat, a tam jsme si říkaly, že rychle naskočíme a pojedem. Když jsme ale vyšly nahoru na silnici, viděly jsme, jakou krásnou duhu ten déšť vykouzlil. Byla to taková ta pravá ducha, kterou jsem si jako malá kreslila na papír, protože měla úplně všechny barvy a viděly jsme oba její konce. Nádherný. Pak už jsme jely zpátky k Duglasovi, daly si večeři a ještě před tím, než jsme si šly lehnout, jsem stihla dostat přednášku. Od Duglase. O tom, ať si laskavě dám ty moje hadry ze stolu, protože tam spí a jedí jeho paní kočky, takže jim jejich jídlo, ani pelíšek nebude nikdo přesouvat, protože ony to nemají rády. Oukej. Už zase mlčim. Tak prosimvás i tohle může být Couchsurfing.

Dneska jsme s holkama vyměnily, takže Kačka se Zdeňkou jely na šnorchlovací výlet lodí a my s Terkou byly bez auta. Rozhodly jsme se jet se podívat do nedalekýho městečka Makawao, tam nakoupit nějaký suvenýry a dát si tam oběd. A tak jsme se krásně vyspaly, po několika dnech vyměnily plavky zase za normální oblečení a šly opět stopovat. Zastavil nám mladej týpek, kterej vypadal dost zhuleně a tu trávu z jeho auta byste cejtili a kilometry. Ale zastavil, a tak jsme naskočily. Nejspíš tady žádná tráva za volantem nikoho nezajímá. On nám řekl, že bohužel tam, kam míříme on nejede, a tak nás dovezl alespoň na křižovatku, kde jsme si musely stopnout někoho dalšího. To zastavila mladá holka, která měla opět pickup, takže jsme naskočily dozadu na vozejk a snažily se pevně držet. Ta holka, co nás vezla, byla tak hodná, že i když tam neměla namířeno, zavezla nás až toho městečkau. Skoro celou cestu, co jsme jely vzadu na tom vozejku, jela přímo za námi police a celou dobu nás sledovala. A tak jsme nevěděly, co dělat a myslely jsme si, že jedou za námi, protože čekali, až zastavíme. Ale ta holka zastavila na kraji u silnice, my seskočily dolů a to policejní auto ještě počkalo, až bezpečně přejdeme silnici. Takže jsme se opět přesvědčily, že tady je legální asi úplně všechno. Makawao bylo krásný malý městečko s plno obchůdkama plných místních dobrot, místních suvenýrů a manufaktur. Prošly jsme je všechny, nakoupily si nějaký suvenýry, a taky zašly na pravou Hawaiiskou Poke bowl. Vyfotily jsme si takovou tu pravou vysmátou intagramovou fotku s Poke bowl, i když to Terce vůbec nechutnalo, a pak už jsme vyrazily zpátky k Duglasovi. Daly jsme si večeři, sbalily si věci, abychom byly ráno ready a rozmýšlely se, jestli půjdem spát, nebo jestli půjdem na pivo. Když jsme totiž hledaly ubytovaní, jako další možnost byl jeden kluk, nebo spíš chlap. Bylo mu kolem třiceti. A právě to byl ten doktor tý jediný nemocnice na Maui. Měly jsme s nim a jeho kámošem jít surfovat, což nakonec nevyšlo, a tak nás pozval večer alespoň na drink. Nakonec jsme teda fakt šly, jen Kačka se rozhodla zůstat doma a jít spát. Nejdřív jsme si samy ručně vyloupaly makadamový ořechy, který mu rostly na zahradě, pak nám umíchal drink z maracuji, kterou tesně před tím utrhnul na stromě a ten drink jsme si vzaly do vířivky, kterou měl na terase. Byl to fajn večer. Řekl nám plno zajímavých věcí o Maui a celkově o životě tam. No a pak nám taky řekl, že jsou na jedný blízký pláži každou neděli Hula tance, který my jsme v tuhle neděli bohužel nestihly. A hádejte co, já zpátky do Seattlu letím v neděli, mám přestup na Maui a v pondělí nepracuju. Takže mi tenhle doktor nabídl, že mi napíše lékařskou zprávu, že ten den nemůžu ze zdravotních důvodů odletět a oni mi dají let na druhej den, na pondělí. Fakt přemýšlím o tom, že to tak udělám. Neplánovaný akce jsou přece nejlepší ne? 

Tak dobrou. Zase příště, Markét.