Day 304, Oahu, Hawaii Part 2

Čtvrtek 16.8.2018

Oahu, Hawaii

Part 2

Dneska ráno jsme se krásně vyspaly, daly si k snídani avokádovej toast na balkoně a u toho se domlouvaly, co budem dneska dělat. Měly jsme nějakej plán, ale včera večer nám dal Anthony několik dalších typů na hiky a super aktivity, a tak jsme si to přikreslily na mapku a vyrazily.  Jako první byla zastávka na Diamond head kráteru, kde jsme šly na malej hike a ten výhled ze shora byl fakt úžasnej! Cesta nahoru trvala jenom něco kolem půl hodiny. Bylo tam sice dost lidí, ale my si našly takový místečko, kde nikdo nebyl, a i když to bylo za červenou páskou, přišlo nám to dostatečně bezpečný na to, abychom si udělaly tisíc fotek, pokochaly se výhledem na Honolulu, na oceán a na zbytek toho kráteru, a pokračovaly zase dál. Další zastávka byla zase u kráteru, který se jmenuje Koko head a to byl kromě krásnýho hiku taky pěknej workout. Tam jsme si ten výhled na vrcholu opravdu vydřely! Tenhle hike je teoreticky krátkej, má totiž jenom asi 1.5 mil. Ale je tam extrémní převýšení, který je skoro 2 míle a nahoru se jde po starý železniční trati ( schody ), takže jsme si celkem mákly. Já jsem si šla svoje tempo a asi za 45 minut jsem byla nahoře, a tak jsem měla asi půl hoďku pro sebe a mohla jsem si to tam nahoře sama užít, než došly nahoru i holky. Další krásnej výhled, a další hike, co rozhodně stojí za to propocený tričko. Sluníčko už začalo pěkně pálit, a tak jsme udělaly zastávku na pláži, kterou jsme náhodně potkaly po cestě. Hned u silnice prodávaly vychlazený kokosy, takže to byla značka ideál. Ta pláž se jmenovala Sandy’s beach Park a byla to krásná pláž, ale byly fakt obrovský vlny. Já jsem asi takový vlny nikdy předtím za živo ani neviděla. Bylo tam plno surfařů, ale lidé se i koupaly a skákaly právě do těch velkých vln, a tak jsem si říkala, že to může bejt zábava. Bylo mi fakt strašný horko a chtěla jsem se konečně osvěžit, a tak jsem jen sundala tričko a šla hned do vody. Když jsem byla jen po kotníky a ošplouchla mě vlna, nic to se mnou ještě neudělalo, ale už tam na krajíčku jsem cítila jakou má ta voda sílu. Šla jsem kus dál a chtěla do hloubky, abych si mohla zaplavat. Když jsem ale byla po kolena, přišla fakt obtovitánská vlna a já neměla šanci udržet se na nohou. Ihned mě to smetlo. Já jen zavřela oči a čekala, co se bude dít. Semlelo mě to uvnitř, chvilku to se mnou dělalo kotrmelce a to mi přišlo nekonečný. Pak jsem konečně vyplavala v dostatečný v hloubce, aby mě další vlna už nesmetla. Chvilku jsem to rozdýchávala a uklidňovala se, a pak jsem si šla kousek zaplavat. Po chvilce už jsem byla unavená a chtěla zpátky za holkama. No, ale jak to teď udělám? Ty vlny se pořád zvětšovaly a já se to snažila nějak vypočítat, abych běžela s tou vlnou stihla to, než příjde další. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala, ale musela jsem. A tak plavu tam, kde stačim, s tou přicházející vlnou se snažím co nejrychleji vyběhnout na břeh a když už jsem skoro tam a myslím si, že jsem v suchu, ta vlna mě praští ze zadu, unáší mě a já opět dělám kontrmelce. Mlátí to se mnou o písek, já se nažím si chránit hlavu a modlím se, ať už to skončí. Když vlna odchází, zjišťuju, že mám teď vodu tak po pas, takže se nadechuju a vybíhám, než příjde další vlna, která by mě smetla. Bežím, co nejrychlejí můžu, po chvilce se otáčím a vidím, že tentokrát jsem to stihla. Ufff. Sedám si na zem, rozdýchávám to a zjišťuju, že mam odřený nohy od toho, jak mě to házelo na ten písek a taky že mam ten písek úplně všude. Já byla ale ráda hlavně za to, že jsem z toho venku, a tak jsem se šla osprchovat a v klidu si s holkama vypít ten kokos. Po chvilce se Kačka rozhodla jít se osvěžit. A já jí varovala. No a stalo se jí úplně to samý. Ty vlny se ale během chvilky ještě zvětšily a ona se z nich nemohla dostat. Pořád dokola jí to podlamovalo nohy a ona se tam míchala jak v pračce. Snažily jsme se jí pomoc, ale nebylo zrovna rozumný do tý vody za ní chodit, protože by to stáhlo nás všechny. Tak jsme na ní křičely a snažily se jí říct, kdy má utíkat, protože kvůli písku v očím nic neviděla. Po několika dlouhých minutách konečně vyběhla, ležela tam na písku a rozdýchávala to. My se jí snažily uklidnit a mezi tím tam z vody vynášely mladýho kluka, kterej nebyl ani při vědomí. Mě hlavou běželo, co se nám mohlo stát a poprvé jsem si plně uvědomila, jakou má ta voda neskutečnou sílu. Tohle, co se stalo nám, byla jen taková vlnka oproti všem těm katastrofám, co se dějí po světě.  Ale tahle vlnka mi stačila, abych dostala z oceánu velkej respekt. A abych začala respektovat všechny ty značky, který upozorňujou na možnost Tsunami,a který tu jsou mimochodem na každým rohu. Když jsem si představila, že by něco takovýho opravdu přišlo, bylo mi z toho chvíli fakt úzko. Daly jsme si tam ještě svačinu, nebo možná takovej pozdní oběd, a rozhodly se pokračovat dál. Další zastávka byla na místě, který se jmenovalo Makapu’u tide pools. Bylo to celkem odlehlý místo s malinkou pláží na kraji oceánu s krásnýma útesama. Kameny a útesy, který byly u kraje tý pláže připomínaly právě bazény, a proto taky ten název. Tam jsme se teda chvilku zdržely, a pak už jsme vyrazily zpátky k Anthonymu. Cesta domu se nám ale dost prodloužila. Jely jsme nějakým pohořím, po takový hodně úzký, polní cestě, a když jsme byly asi v půlce, stopli nás nějací lidé, že jim tam uvízl jejich truck, kolem kterýho neprojelo už žádný auto. Jelikož nám řekl, že absolutně neví, za jak dlouho jim přijedou na pomoc, tak jsme usoudily, že bude lepší, když se otočíme. Naštěstí tam totiž vedla i jiná cesta, a i když byla o kus delší, pravděpodobně jsme tou delší cestou byly doma pořád dřív, než kdybychom tam čekaly, až to auto vyprostí. Neříkám, že jsme se ani trochu neorosily, když jsme zjistily, že se musíme otočit, protože tahle cesta vedla několik desítek mil jenom tím pohořím, tou polní cestou a nám se zrovna rozsvítila rezerva. Naštěstí to dobře dopadlo, dojely jsme na benzínku a mohly pokračovat domů. Byly jsme z celýho dne všechny fakt unavený a hladový. Přijíždíme k Anthonymu, vyndáváme s batohu klíče, který nám půjčil, jdeme do výtahu, odemykáme výtah, vyjíždíme nahoru a zjišťujeme, že máme jen jeden klíč. Ten klíč od výtahu. Píšeme teda Anthonymu a on nám odepisuje, že je v práci a že bude doma tak za dvě hodiny. Achjo, řekla bych, že jsme blondýny, že nám to nedošlo a ten druhej klíč jsme nevzaly. Jenže blondýna jsem tady jenom já. A já ty klíče při odchodu nebrala. Takže mam tady teď důkaz, že i brunetky mají blonďatý chvilky. Už byla tma, byla nám zima jen v tom zmoklým oblečení, co jsme měly na sobě, a taky jsme byly dost hladový. Pak nás ale napadlo, že na střeše je ten bazén, kterej jsme ještě nezkusily. A tak jsme vyjely úplně nahoru a dvě hodily strávily jen v bazínu. Já to řikám, jak kdyby to bylo za trest, ale my jsme z toho bazénu fakt nevylezly celý dvě hodiny, protože v tý vodě bylo tepleji, než venku. Jaká smůla, že jsme musely být takovou dobu na střeše domu v bazéně s výhledem na hvězdy a na Honolulu, co?!

Achjo, když tohle píšu a myslím na tyhle zážitky a jsem za ně tolik vděčná. Může tohle vůbec něco nahradit? Může vůbec někdy, někdo nebo něco nahradit tyhle chvíle? Ty časákový výhledy na tu nádhernou přírodu, ty nezapomenutelný chvíle štěstí a vděčnosti. To přátelství. Cestování. A nebo třeba zrovna tenhle moment, kdy přesně něco špatnýho bylo k něčemu dobrý. To, že jsme si nevzaly ty blbý klíče a byla nám hrozná zima nás prostě donutilo jít na tu střechu do toho bazénu a prokecat tam celý dvě hodiny a koukat u toho na hvězdy. Chápete to? My se prostě nemáme stresovat s tím, když se nám něco nepovede, nebo zkazí. Když uděláme chybu. Máme si z toho vzít to nejvíc, co můžeme, povznést se nad tím a prostě se jen ponaučit do příště. Lidé se rozčilují, nadávájí, ponižují se a brečí, když něco pokazí. Ale kdo by vlastně nechtěl dělat chyby, když Vám někdy tyhle chyby přinesou tak krásný zážitky? 

Když Anthony konečně přijel, pěkně se nám vysmál. A popravdě, já bych se nám taky vysmála. Šly jsme si teda udělat rychle večeři, kterou jsme si snědly na balkoně, a při tom popíjely pivko a plánovaly zítřejší den D. Zítra totiž jdeme na ten slavnej velkej hike Stairway to heaven, Haiku stairs, neboli Schody do nebe. Na ten hike, co byl jeden z důvodů proč jsme se vůbec rozhodly pro ostrov Oahu. Víme, že to bude náročný, a tak jsme si šly po večeři hned lehnout, abychom byly na tenhle den ready. Budíky nařízený, svačina připravená, natěšenost dostatečná, a teď už jen načerpat energii. Tak zase zítra. Dobrou, Markét.



























Komentáře

Oblíbené příspěvky