Day 305, Oahu, Hawaii

Pátek 17.8.2018

Oahu, Hawaii

Konečně přišel ten den a my vyrazily na Stairway to heaven. Ráno jsme vstávaly dost brzy, abychom se stihly nasnídat, byly brzy na místě a měly celej den na tenhle šílenej hike. Teda ráno jsmě ještě zdaleka nevěděly, jak moc šílený to bude a byly jsme hoodně natěšený.

Teď něco málo k o tomhle hiku. Tenhle hike se jmenuje schody do nebe, protože tam nahoru vede 3922 schodů. Celý to vzniklo, když americký námořnictvo US navy tam nahoře postavilo přísně tajnej vysílač, kterej měl sloužit pro přenos rádiových signálů vojenských lodí v Pacifiku. A tak využili výšky tohohle terénu (nejvyšší vrchol má 1200 metrů) a tvaru údolí. Ale bylo potřeba vyrobit přístup k tý horní části hřebenu, a tak vznikl žebřík, který později nahradili dřevěným schodištěm. V polovině padesátých let pak byla většina těch dřevěných schodů nahrazena kovovými. V padesátých letech byla taky tahle stanice i zrušena a místo toho začala pobřežní stráž Spojených států vysílač využívat pro svůj systém Omega, což byl první světový radiový navigační systém fungující na dlouhých. V roce 1987 byly tahle stanice i stezka pro veřejnost kompletně uzavřeny. Za pár let, v roce 2003 byly schody opraveny, ale kvůli majetkovým a pozemkovým vztahům zůstala stezka bohužel zavřená. Do dneška je tam hrozba fakt velký pokuty, ale i přes to tam lidé chodí a snaží se obelstít policejní hlídače. A jak už jsme slyšely z mnoha historek, někdy úspěšně a někdy neúspěšně. Ptaly jsme se lidí okolo, jaký mají s tím nelegálním výšlapem po schodech zkušenosti a bylo to tak padesát na padesát. Půlka nám řekla, že je chytli a druhá půlka, že to bylo v pohodě. Někdy ale až po tom, co utíkali těm strážníkům, naskočili neznámým lidem do auta a ujeli. Myslím si, že tam ti lidé chodí hlavně právě proto, že je to zakázaný. Protože to zakázaný ovoce přece nejvíc chutná, žejo. A taky samozřejmě pak kvůli těm výhledům. Dlouho jsme to s holkama diskutovaly a řešily, jestli to teda risknem, nebo se vydáme po tý legální, za to o dost náročnější cestě. Kdyby bylo po mým, já bych to určitě riskla a pro ten zážitek bych to rozhodně vyšla po schodech. Holky mě ale přehlasovaly, a tak jsme se musely vydat tou legální, o dost dělší i náročnější cestou. Totiž kvůli tomu, že přístupnost na horu po schodech zakázaly, lidé vytvořily trail po druhý straně toho pohoří, který se jmenuje Moanalua Valley trail. A fakt jsem netušila, že to pro mě bude ta největší chalenge vůbec, co se hikování týče. Ve Washingtonu už jsem vyšla tolik hiků, kde jsem potila krev a ztrácela síly. Třeba Mailbox peak, což byl hike dlouhej asi dvacet kilometrů, převýšení 4000 stop a poslední hodina výšlapu bylo šplhání po kamenech a skalách. Tenhle hike jsme šly se Sandrou a nakonec jsme to zvládly, i když to bolelo. Ten výhled a ten pocit na vrcholu totiž vždycky stojí za to. A podobnej pocit štěstí právě těmhle, na tom vrcholu, fakt neznám. A jelikož chodím na hiky fakt často, tak jsem si říkala, že jsem vytrénovaná, a že tohle nemůže bejt nic zas tak hroznýho.

Začaly jsme hikovat asi v půl osmý ráno. Hned na začátku trailu jsme potkali další nadšence, a tak jsme měly radost, že je můžeme následovat a neztratíme se. Neměly jsme totiž žádnou mapku, ani signál v mobilu. A ze všech těch historek, který jsme o tomhle trailu slyšely, jsme věděly, že tam na začátku se dá lehce zabloudit, a tak jsme se radši držely ostatních. Několik předešlých dní tam pršelo, a tak už od začátku byla ta cesta dost zablácená. Následovaly jsme pořád ostatní, když jsme pak asi po hodině došly do slepý uličky, kde byl před náma jenom neskutečně zablácenej, hodně strmej asi desetimetrovej kopeček, ale po trailu už žádný stopy. Bylo nám to divný, ale ostatní začaly šplhat pomocí větvín na stromech nahoru a my jsme byly tak motivovaný a natěšený, že jsme je následovaly, aniž bysme přemýšlely, jestli jdeme správně. Měly jsme jen boty na běhaní a krátký rukávy, takže když jsme se snažily pomocí větví stromů vyšplhat ten totálně strmej kopeček, kde bylo bahno všude pokolena, totálně nás ty větve zmlátily a všude poškrábaly. Já jsem se držela zuby, nehty, abych nespadla celá do toho bahna a povedlo se, vyškrábala jsem se nahoru. Za námi byla skupinka kluků, která následovala nás a podle jejich stop se řídila zase nějaká další parta. Takže se nás u týhle překážky sešlo fakt dost. Ti kluci byli ale milí a alespoň pomohli holkám nahoru. Měly jsme takovou radost, když jsme tam konečně všechny vyšplhaly. Ještě pořád nás nenapadlo, že třeba nejsme na správný cestě, a tak jsme pokračovaly dál a pořád sledovaly ty, co šli před námi. Asi za deset minut po stoupání jsme došly na úplnej okraj kopce, kde už to opravdu nikam dál nepokračovalo. Ti, co šli celou dobu před námi, ti, který jsme sledovaly, abychom se neztratily, šli totiž celou dobu špatně a tím pádem i my a všechny ty skupinky lidí, co následovaly nás. A tak jsme se všichni otočili a museli tím vším projít zpátky až ke správný odbočce, která nás pak navedla na ten skutečnej trail. Nějak po desátý hodině, když už jsme to konečně našly a byly na začátku toho trailu, jsme už v tu chvíli byly dost unavený a celý zablácený. Tak jsme na chvilku zastavily, daly jsme si malou svačinu a pak pokračovaly. Začátek byl v pohodě a cesta celkem ubíhala. Na počasí jsme dneska moc štěstí neměly, protože bylo dost zataženo. Dole, než jsme vyšly, svítilo sluníčko, ale čím výš jsme stoupaly mezi mraky, tím větší byla zima, mlha, a tak jsme neměly ty úplně ukázkový výhledy, jako jsou na googlu, nebo instagramu. Ale pokračovaly jsme pořád dál. Někdo nám řekl, že tenhle hike by měl trvat asi tři hodiny. A jelikož jsme neměly žádnou tu mapu, ani signál, tak jsme se řídily hlavně podle toho času, kterej jsme ušly. No, musely jsme teda přidat dvě hodiny kvůli tý ranní odbočce navíc. Ale můžem tomu říkat, že to byla rozcvička. Tady naprosto platilo, že to bylo sice dál, ale o to horší cesta. Když jsme byly asi tak v půlce, nebo jsme si myslely, že jsme v půlce, došly jsme do bodu, kde vyjdete z pralesa a stoupáte dál výš už jenom po úplným hřebenu. Kolem vás absolutně nic není, jen uzoučká, hodně strmá a hodně zablácená cesta před vámi a když se poštěstí a na chvilku vysvitne sluníčko, vidíte, jak moc jste vysoko a můžete vidět neskutečnej výhled na to pohoří. Tam se Kačce začalo dělat špatně z tý výšky a taky z toho, že to začínalo být dost nebezpečný, a tak jsme tam chvíli seděly a snažily se jí uklidnit a namotivovat, aby s námi pokračovala dál. Kačka se ale rozhodla, že s námi už nebude pokračovat. My jsme jí ale nemohly nechat jít zpět samotnou, a tak jsme se dohodly, že na nás počká tam, kde jsme se rozdělily, a až půjdem zpátky, tak jí zase vyzvednem. To jsme ale netušily, že jsou před námi ještě další tři hodiny cesty. I pro mě byl tenhle hike fakt náročnej, a to jak psychicky, tak fyzicky. Přiznávám, že jsem se i já několikrát překonávala a v některých situacích jsem se musela zastavit a rozdýchat to. Asi po další hodině tam totiž začaly být takový šílený úseky a situace, kde jsme musely šplhat po lanech v ještě větším blátě, než bylo tam dole. Každý to šplhání bylo fakt napínavý. Stačilo šlápnout jen kousíček vedle a spadly bysme tam, kde už by nás nikdy nikdo nenašel. Na některých usecích jsem s každým krokem zhluboka vydechla a snažila se extrémně soustředit jenom na to, kam šlapu. Když už jsme vyšplhaly fakt dost těch zabahněnejch nebezpečnejch částí, viděla jsem na holkách, že to začínají vzdávat. Pořád jsme si říkaly, že už tam každou chvíli musíme být. Daly jsme si teda malou pauzu, něco rychlýho k jídlu, a řekly si, že už to dojdem, i když už jsme fakt nemohly. Asi úplně nejhorší věc na hikách, co můžete udělat je, ptát se lidí, co už jdou zpět, kolik minut Vám ještě zbývá. Protože Vám taky můžou říct, že to nejsou minuty, ale hodiny. Pán, kterýho jsme se zeptaly my, nám řekl, že je to ještě tak hodina a půl. No ani jedný z nás už se nechtělo udělat už ani krok, na tož pokračovat touhle šílenou cestou ještě další hodinu a půl. Já jsem ale věděla, že to vyšlápnu, ať se děje cokoliv. Já prostě jen tak něco nevzdám. A i když holky chvilku trošku odmlouvaly, vyhecovala jsem je a pokračovaly jsme dál. Chvilku jsem šla úplně sama, když jsem jim trochu utekla. Většinou jsem je slyšela za sebou, ale tentokrát jsem na ně volala a nikdo se neozýval a já dostala hroznou paniku. Z toho, že se jim něco stalo a asi i z toho, že kdyby se stalo něco mě, nikdo by to nikdy nezjistil. A tak jsem šla kousek zpátky, našla jsem je a spadnul mi velkej kámen ze srdce. Pak už jsem se držela poblíž a myslim, že je motivovalo i to, když jsem šla celou dobu před nima a skoro na sobě nedala znát únavu, i když jsem byla samozřejmě totálně vyčerpaná. Přišlo mi to nekonečný a tak jsem se zeptala dalšího pána, kolik je to ještě do cíle. Když mi řekl, že je to posledních cca třicet minut, už jsem nečekala na holky, vůbec se neohlížela a prostě jen šla tím svým tempem a strašně moc jsem už chtěla být tam nahoře. Jak jsme šly celou dobu v mlze, ten satelit, co je nahoře nešel vůbec vidět, takže jsme celou dobu neviděly žádnej cíl, jenom mraky kolem. Ale když mi zbývalo posledních pět minut, zvedla jsem hlavu, podívala se před sebe a viděla to. Rozářily se mi oči, rozeběhly nohy a začínal pocit toho úplně upřímnýho štěstí.

Po šesti hodinách šílený cesty, šplhání po lanech a brodění se v bahně s tím úplně posledním krokem, jsem klekla na zem. Tělem mi projelo nespočet různých pocitů a všichni, co byli nahoře, mi začali tleskat. Nemohla jsem zastavit ty slzy štěstí. Vlastně ani nechtěla. Protože tohle byl ten úplně upřímnej a čistej pocit radosti. Takovej, kterej jsem ještě před tím nezažila. Neskutečná euforie, radost, štěstí, úleva, vítězství. Ale i obrovská únava, hlad a bolest. Tohle bych přála zažít fakt každýmu. Protože ten pocit, když už stojíte tam nahoře, se asi nedá ani pořádně popsat. Byla jsem na sebe tak pyšná a najednou jsem cítila plno nový energie. Takovou tu energii, která Vám dává sílu. Ne jen v tu chvíli. Ale už napořád.

Asi dvacet minut po mě došly i holky a já tam čekala, až je budu moct obejmout. Byla jsem na ně tak pyšná. Na nás všechny. Kolem byly stále mraky, a tak jsme vůbec neviděly ten časákovej výhled, kvůli kterýmu tam lidé hlavně chodí. Nám to ale ani nevadilo. Sedly jsme si na trávu, otřely si obličej a ruce od bahna a daly si zaslouženou svačinu. Abych pravdu řekla, na tu sváču jsem se nějvíc těšila a bylo celkem těžký to všechno nesníst už po cestě. Voda nám ale docházela pomerně rychle, takže jsme tam nahoře měly už jen zbytek. Když jsme se najedly, Terka začala nafukovat voje balonky. Zítra má totiž narozeniny a tohle byl takovej její narozeninovej hike. Vlastně i můj. Já mám narozeniny přesně o měsíc a den dřív, než Terka. A máme obě dvacetiny. Ale já svoje narozky nijak neslavila a dohodly jsme se, že je oslavíme spolu právě tady na Hawaii. Celá Hawaii byla vlastně takovej můj narozeninovej dárek. Ode mě pro mě. No a Terka právě chtěla fotku tam nahoře s dvacítkou a s tím výhledem. Tak výhled bohužel neměla, ale fotku jsem jí udělala a měla jsem radost, že má radost. Když to uviděli ostatní tam nahoře, všichni najednou začali Terce zpívat Happy Birthday. Bylo to fakt hezký a myslím, že takový narozeniny jen tak nikdo nemá. Úplně všichni, co přišli tou stejnou cestou, co my, šli ale zpátky dolů po těch schodech. Tak jsem se holky snažila ukecat, abychom šly taky, ale nepovedlo se. Nechtěly nic riskovat. Jediní, kteří šli i zpátky tou stejnou, legální cestou, byla skupinka vojáků, kteří přišli chviličku po nás. Pět mladých kluků, vojáků a jedna vojanda. Všichni seděli nahoře na tom vysílači a svačili. Když jsme se zeptali, kudy se tam dostali, dokonce nám pomohli i nahoru. Prohodili jsme s nima pár slov, a pak už jsme se všichni připravovali na cestu zpět. No dobře, museli nám pak pomoct i seskočit dolu. Přesně tam, kde jsme jeden po druhým seskákali dolů z toho vysílače, byl takovej malinkej kopeček v trávě. Jeden z těch vojáků zkusil, jestli je něco pod hlínou a když odklopil kousek hlíny i s trávou, vyndal ze země kešku. Takovou tu malinkou truhličku, která se hledá podle souřadnic na různých významných místech. Doufám, že to tak říkám správně. Moc jsem o tom nikdy neslyšela, a ani nikdy žádnou nenašla. Když to otevřel, byly tam různý dopisy a talismany, co tam lidé nechaly. Ten voják nám řekl, že je to něco za něco, a že jestli něco odtamtud chceme, musíme tam něco svýho dát. On sám tam dal svůj vojenskej odznak se svým jménem, kterej si minutu předtím strhnul z vojenskýho batohu, kterej měl na sobě. Když jsem si vzala tu truhličku do ruky, abych si ji prohlídla, uviděla jsem tam malou postavičku vojáka a hned jsem věděla, že jí musím mít. Že si jí musím vzít, jako talisman a taky vzpomínku na tenhle hike a na tyhle milí vojíny. Neměla jsem u sebe nic, co bych tam mohla nechat. Měla jsem ale na ruce pandoru. A to byla přesně ta věc, co jsem vyměnila za toho vojáčka. Samozřejmě jsem jí tam nenechala celou s patnácti korálkama, ale dala jsem tam jeden korálek. Ten, kterej jsem si sama koupila. Udělalo mi to fakt radost a chtěla bych vidět a vědět, ke komu se jednou tenhle korálek dostane. Ještě musim zmínit jednu věc. Terka má GoPro kameru, kterou nás všechny pořád fotí. Ti vojáci, když seděli nahoře na vysílači, chtěli společnou fotku, ale mobilem to něšlo vůbbe vidět, a tak jim Terka nabídla, že to může vyfotit na to GoPro, a pak jim to poslat. To ale znamenalo, že jí na sebe musí dát někdo z nich kontakt, žejo. No a tak jsme měly číslo na tyhle kluky a dělaly si srandu, že se jim večer ozveme. Tak kdo ví, třeba se ještě potkáme. Nahoře jsme strávily asi hodinu a půl, takže byl nejvyšší čas se psychicky a fyzicky připravit a vyrazit na cestu zpátky. Od tý doby, co jsme nechaly Kačku tam na tom místě, už uběhly víc jak čtyři hodiny, a tak jsme doufaly, že se k někomu přidala, šla zpátky a zavolala si Ubra k Anthonymu. Hlavně jsme se modlily, ať je v pořádku. Jak jsme ale později zjistily, byla ještě chytřejší. Došla zpátky na signál a zavolala rovnou Anthonymu, kterej jí vyzvedl a strávil s ní večer. Cesta zpátky už uběhla trochu rychleji a my byly asi za tři hodiny zpátky dole. Bylo něco kolem půl osmý večer, když jsme přišly dolu, zpátky do civilizace. Ještě, než jsme došly k autu, šel proti nám kluk, tak kolem třiceti mu mohlo bejt. Tak ho zdravíme, tak jako každýho a on se nás ptá, odkud jdeme, že jsme tak špinavý. No odkud asi. Říkáme mu teda, že jdeme z tohohle šílenýho, celkem dvanáctihodinovýho hiku a jedeme domu. Konečně. Nějak jsme se tam zakecaly a po chvilce z něj vypadlo, že by potřeboval kousek odvézt, ale nemá auto, ani peníze. Bylo nám ho líto a my jsme to měly po cestě, a tak jsme udělaly dobrej skutek a vzaly jsme ho. Jo, chvilku jsem z toho měla divnej pocit, ale taky mi ho bylo líto. A ukázalo se, že to byl fakt jenom chudák, co měl blbej den a tisíckrát nám za ten odvoz děkoval. Když jsme konečně dojely k Anthonymu, už jsme neměly sílu na nic jinýho, než se pořádně najíst, umýt se od toho bahna a dát si pivko s Anthonym. Já jsem teda ještě slavnostně vyhodila moje chudinky Adidasky do koše, protože nebylo ani vidět, jakou měly barvu, jak byly obalený bahnem. Ale už jsem je měla roky a alespoň jsem ušetřila místo v kufru na cestu zpátky.  Pak už jsme si šly lehnout.

Já ale nemůžu na dnešní den přestat myslet a chtěla bych si ten pocit, to štěstí v sobě ještě chvíli udržet. Tohle byl rozhodně ten nejlepší a nejsilnější zážitek v celý Hawaiie. A jak jsme se s holkama shodly, tohle nás už navždycky spojilo. I když třeba jen ve vzpomínce na tenhle den. Uvědomuju si, jaký mám štěstí a myslím na to, jak nám s holkama osud perfektně skřížil cesty. Jak s Terkou, tak i se Zdeňkou. U Terky jsem věděla od první párty, na kterou jsem jí vzala, že je to můj člověk a že si budeme rozumět. A jsem neskutečně vděčná, že mi tuhle holku osud přinesl do cesty. Teda do Seattlu. Ale obě jsme byly fakt nervozní z toho, jaká bude tahle dovolená s dvěma Slovenkama, který jsme nikdy neviděly. A i když se nám Zdeňka od prvního pohledu úplně nezdála, naštěstí nedáváme na první dojem a hodně rychle jsme zjistily, že je to skvělá a moc milá holka. A nejenom, že jsme to tady spolu všechny přežily, ale můžu v klidu říct, že jsme si lepší společnost přát ani nemohly. A jsem ráda, že přesně tenhle, pro mě hodně silnej moment a výjimečnej den, budu mít vždycky spojenej právě s nima. Usínám a děkuju za tyhle kamarádky. Za tuhle možnost tady a teď být.  Za tenhle den.

Tak zase příště. Dobrou, Markét