Day 294, Jasper National Park, part 2

Pondělí 6.8.2018

Part 2

Dneska ráno jsme se probudily do krásnýho sluníčkovýho dne. Opět jsme si vedle stanu natáhly deku a uvařily si ovesnou kaši k snídani, na kterou jsme si zase nandaly všechny možný zbytky, co jsme měly a nakonec to byla i celkem dobrý. Pak už jsme všechno sbalily a byl čas vyrazit zpátky domů.

Byly to sice jen tři dny, ale byly naprosto skvělý. Já jsem fakt strašně ráda, že jsem začala hikovat a užívat si tyhle krásy přírody. Teď už vím, že nic jinýho tohle opravdu nenahradí. A Tenhle výlet byl pro mě jeden z těch nejlepších. Pro mě z nějakýho důvodu důležitej i ten pocit, že jste někde mimo město, mimo civilizaci, mimo normální život. Že jste v horách, v týhle nádherný přírodě. Nemyslíte na ty běžný věci, který řešíte v tom každodenním životě a jen hikujete, relaxujete, obdivujete a čerpáte sílu. Taky ten pocit být celou dobu jen v pohodlným oblečení, mít mastný vlasy, nekoupat se, bát se medvědů a jíst čínský polívky, který si uvaříte v kempu. Já to prostě muluju. Tohle byl taky ten nejkrásnější Národní park, ve kterým jsem kdy vůbec byla. Celkově mi Kanada čím dál tím víc přirůstá k srdci. Je to krásná země a na mým pomyslným žebříčku je o velkej kus před celou Amerikou. A myslím, že kdokoli byl v USA i v Kanadě, mi dá v tomhle za pravdu. Tak snad se brzy zase uvidíme, Kanado!

Zpátky domů jsme si napláhnovaly trošku jinou cestu, která měla bejt kratší, ale díky tomu, že jsme potkaly dvě bouračky a tím strávily několik zbytečných hodin v koloně, jsme dojely tak na stejno. Ale to bych nebyla já, abych dojela domů bez problému. Po cestě zpátky jsme skoro nezastavovaly, cesta docela ubíhala, ale mně se nejelo úplně nejlíp. Jak už jsem říkala, tyhle dálky se mi řídí nejlíp přes noc, protože přes den mě nebaví sedět v tom autě a pak mě to uspává. A dneska bylo venku opravdu krásně, celej den svítilo sluníčko a já musela sedět na zadku a řídit. Už jsem měla asi osm hodin řízení za sebou, byly jsme skoro u hranic do Ameriky a potřebovaly jsme benzín, já se potřebovala protáhnout, a tak jsem zastavila na benzínce. Natankovala jsem, zaplatila kartou a poprosila Peťu, aby mě na chvilku vystřídala. Všechny jsme dostaly hlad, a tak jsme se domluvily, že pojedem někam na jídlo. Peťa se se mnou teda vyměnila, já sedla na sedadlo spolujezdce a do minuty jsem usnula. Musela jsem bejt z toho řízení fakt unavená, asi i znuděná, ale člověk to pak už asi ani nevnímá a ani si neuvědomuje, jak je vyčerpanej. Za cca půl hodinku jsme dojely do jedný z takovýh těch jídelen, který jsou většinou hned u dálnice. Já se probírám, vystupujem z auta, že se jdeme teda najíst, holky berou peněženky a čekají na mě. Já ale zjišťuju, že svojí peněženku nemám. Začínám panikařit, prohledávám znovu celý auto a nic. Pak přemýšlím, kde jsem platila naposled a vzpomínám si na tu benzínku. No jasně, naposled jsem tankovala a platila kartou. Kam jsem pak dala peněženku už si ale nepamatuju. Absolutně si nevybavuju tu chvíli, kdy jsem tankovala, ani kdy jsem se měnila s Peťou. A pak mě napadá, že jsem jí mohla nechat na tom stojanu, nebo jsem jí položila na střechu auta a zapomněla na ní. Prostě si ten moment absolutně nevybavuju. Nasedáme rychle zpátky do auta a jedeme zpátky na tu benzínku. Chodím okolo stejnýho stojanu, na kterým jsem tankovala, koukám všude možně, ptám se lidí, jestli tam peněženku nenašli a nic. Je to v háji. Poslední možnost je, že tu peněženku někdo našel a nechal jí na pokladně. Jdu teda dovnitř a ptám se prodavačky. Ona říká, že nikdo nic bohužel nepřinesl. Ještě se jí ptám, jestli bychom se nemohly podívat na kamery od toho stojanu, protože ani nevím, kde jsem jí přesně nechala, a tak nemám ponětí, kde jí mám hledat a jestli má vůbec cenu jí hledat. Ona mi bohužel říká, že přístup ke kamerám má jenom její šéfová, která tu zrovna není, a tak mi s tím nemůže pomoct. Já jí řikám, že musíme jet, ale že jí tam na sebe alespoň nechám kontakt. Píšu teda na papír moje jméno, adresu a telefon a pokračujeme dál. Nevěděla jsem, jestli mám být na sebe naštvaná víc za to, že jsem tu peněženku někde nechala, nebo za to, že jsem byla tak unavená, že si to ani nepamatuju, a že jsem se s Peťou nevystřídala dřív. Pak mi došlo, že jsem tam měla i Ondry kreditku, na který není žádnej pin, takže by s ní mohl snadno kdokoli cokoli zaplatit. To jsem na sebe byla naštvaná ještě víc a nechápu, komu jinýmu by se tohle mohlo stát. Pokračujeme teda domu. Hned jak jsme přejely hranice do Ameriky a mě naskočil signál na mobilu, psala jsem Ondrovi, co se stalo a aby zablokoval tu jeho kreditku. Přes mobil jsem zablokovala i tu svojí a zítra to musím jít vyřešit do banky. Mám tři dny na to, abych to vyřešila, protože v pátek odlítám na Hawaii a tak dostávám ještě větší paniku a modlím se, aby se mi ta peněženka vrátila. Po dlouhatánský cestě jsem holky vysadila a asi v půl desátý večer jsem dorazila domů. Přijdu domů, čtu zprávu od Ondry, jdu nahoru k sobě do pokoje odnýst věci a když házim batoh na gauč, koukám na stůl a tam Ondry kreditka. Nejdřív se raduju, že jsem mu jí neztratila a modlim se, aby jí ještě nezablokoval. Rychle mu píšu zpátky no a jasně, že už je pozdě. Ta karta už je zablokovaná. Opravdu super den. Teď už jsem se vykoupala, ležim v posteli a jdu se z toho vyspat. Snad se to všechno nějak vyřeší.

A z dnešního dne si můžu vzít jenom ponaučení- nebuďte na sebe náročný. Přiznejte si, když jste unavení a prostě si odpočiňte. Když se Vám chce spát, tak se prostě vyspěte. Ale hlavně- dávejte si na svoje věci pozor. Hlavně na doklady. Já jsem měla štěstí, že jsem měla pas a DS form jinde v batohu, protože bez toho bych se dneska nedostala ani zpátky domů. Zkrátka se opatrujte.

Tak zase příště. Dobrou, Markét.