Day 294, Jasper National Park, part 2
Pondělí 6.8.2018
Part 2
Dneska ráno jsme se probudily do
krásnýho sluníčkovýho dne. Opět jsme si vedle stanu natáhly deku a uvařily si
ovesnou kaši k snídani, na kterou jsme si zase nandaly všechny možný
zbytky, co jsme měly a nakonec to byla i celkem dobrý. Pak už jsme všechno
sbalily a byl čas vyrazit zpátky domů.
Byly to sice jen tři dny, ale
byly naprosto skvělý. Já jsem fakt strašně ráda, že jsem začala hikovat a
užívat si tyhle krásy přírody. Teď už vím, že nic jinýho tohle opravdu
nenahradí. A Tenhle výlet byl pro mě jeden z těch nejlepších. Pro mě z nějakýho
důvodu důležitej i ten pocit, že jste někde mimo město, mimo civilizaci, mimo
normální život. Že jste v horách, v týhle nádherný přírodě. Nemyslíte
na ty běžný věci, který řešíte v tom každodenním životě a jen hikujete,
relaxujete, obdivujete a čerpáte sílu. Taky ten pocit být celou dobu jen
v pohodlným oblečení, mít mastný vlasy, nekoupat se, bát se medvědů a jíst
čínský polívky, který si uvaříte v kempu. Já to prostě muluju. Tohle byl
taky ten nejkrásnější Národní park, ve kterým jsem kdy vůbec byla. Celkově mi
Kanada čím dál tím víc přirůstá k srdci. Je to krásná země a na mým
pomyslným žebříčku je o velkej kus před celou Amerikou. A myslím, že kdokoli
byl v USA i v Kanadě, mi dá v tomhle za pravdu. Tak snad se brzy
zase uvidíme, Kanado!
Zpátky domů jsme si napláhnovaly trošku jinou cestu, která měla bejt kratší, ale díky
tomu, že jsme potkaly dvě bouračky a tím strávily několik zbytečných hodin
v koloně, jsme dojely tak na stejno. Ale to bych nebyla já, abych dojela
domů bez problému. Po cestě zpátky jsme skoro nezastavovaly, cesta docela
ubíhala, ale mně se nejelo úplně nejlíp. Jak už jsem říkala, tyhle dálky se mi
řídí nejlíp přes noc, protože přes den mě nebaví sedět v tom autě a pak mě
to uspává. A dneska bylo venku opravdu krásně, celej den svítilo sluníčko a já
musela sedět na zadku a řídit. Už jsem měla asi osm hodin řízení za sebou, byly
jsme skoro u hranic do Ameriky a potřebovaly jsme benzín, já se potřebovala
protáhnout, a tak jsem zastavila na benzínce. Natankovala jsem, zaplatila
kartou a poprosila Peťu, aby mě na chvilku vystřídala. Všechny jsme dostaly
hlad, a tak jsme se domluvily, že pojedem někam na jídlo. Peťa se se mnou teda
vyměnila, já sedla na sedadlo spolujezdce a do minuty jsem usnula. Musela jsem
bejt z toho řízení fakt unavená, asi i znuděná, ale člověk to pak už asi
ani nevnímá a ani si neuvědomuje, jak je vyčerpanej. Za cca půl hodinku jsme dojely do jedný z takovýh těch
jídelen, který jsou většinou hned u dálnice. Já se probírám, vystupujem
z auta, že se jdeme teda najíst, holky berou peněženky a čekají na mě. Já
ale zjišťuju, že svojí peněženku nemám. Začínám panikařit, prohledávám znovu
celý auto a nic. Pak přemýšlím, kde jsem platila naposled a vzpomínám si na tu
benzínku. No jasně, naposled jsem tankovala a platila kartou. Kam jsem pak dala
peněženku už si ale nepamatuju. Absolutně si nevybavuju tu chvíli, kdy jsem
tankovala, ani kdy jsem se měnila s Peťou. A pak mě napadá, že jsem jí
mohla nechat na tom stojanu, nebo jsem jí položila na střechu auta a zapomněla
na ní. Prostě si ten moment absolutně nevybavuju. Nasedáme rychle zpátky do
auta a jedeme zpátky na tu benzínku. Chodím okolo stejnýho stojanu, na kterým
jsem tankovala, koukám všude možně, ptám se lidí, jestli tam peněženku nenašli
a nic. Je to v háji. Poslední možnost je, že tu peněženku někdo našel a
nechal jí na pokladně. Jdu teda dovnitř a ptám se prodavačky. Ona říká, že
nikdo nic bohužel nepřinesl. Ještě se jí ptám, jestli bychom se nemohly podívat
na kamery od toho stojanu, protože ani nevím, kde jsem jí přesně nechala, a tak
nemám ponětí, kde jí mám hledat a jestli má vůbec cenu jí hledat. Ona mi
bohužel říká, že přístup ke kamerám má jenom její šéfová, která tu zrovna není,
a tak mi s tím nemůže pomoct. Já jí řikám, že musíme jet, ale že jí tam na
sebe alespoň nechám kontakt. Píšu teda na papír moje jméno, adresu a telefon a
pokračujeme dál. Nevěděla jsem, jestli mám být na sebe naštvaná víc za to, že
jsem tu peněženku někde nechala, nebo za to, že jsem byla tak unavená, že si to
ani nepamatuju, a že jsem se s Peťou nevystřídala dřív. Pak mi došlo, že
jsem tam měla i Ondry kreditku, na který není žádnej pin, takže by s ní
mohl snadno kdokoli cokoli zaplatit. To jsem na sebe byla naštvaná ještě víc a
nechápu, komu jinýmu by se tohle mohlo stát. Pokračujeme teda domu. Hned jak
jsme přejely hranice do Ameriky a mě naskočil signál na mobilu, psala jsem
Ondrovi, co se stalo a aby zablokoval tu jeho kreditku. Přes mobil jsem
zablokovala i tu svojí a zítra to musím jít vyřešit do banky. Mám tři dny na
to, abych to vyřešila, protože v pátek odlítám na Hawaii a tak dostávám
ještě větší paniku a modlím se, aby se mi ta peněženka vrátila. Po dlouhatánský
cestě jsem holky vysadila a asi v půl desátý večer jsem dorazila domů.
Přijdu domů, čtu zprávu od Ondry, jdu nahoru k sobě do pokoje odnýst věci
a když házim batoh na gauč, koukám na stůl a tam Ondry kreditka. Nejdřív se
raduju, že jsem mu jí neztratila a modlim se, aby jí ještě nezablokoval. Rychle
mu píšu zpátky no a jasně, že už je pozdě. Ta karta už je zablokovaná. Opravdu
super den. Teď už jsem se vykoupala, ležim v posteli a jdu se z toho
vyspat. Snad se to všechno nějak vyřeší.
A z dnešního dne si můžu vzít jenom ponaučení- nebuďte na sebe náročný. Přiznejte si, když jste unavení a prostě si odpočiňte. Když se Vám chce spát, tak se prostě vyspěte. Ale hlavně- dávejte si na svoje věci pozor. Hlavně na doklady. Já jsem měla štěstí, že jsem měla pas a DS form jinde v batohu, protože bez toho bych se dneska nedostala ani zpátky domů. Zkrátka se opatrujte.
A z dnešního dne si můžu vzít jenom ponaučení- nebuďte na sebe náročný. Přiznejte si, když jste unavení a prostě si odpočiňte. Když se Vám chce spát, tak se prostě vyspěte. Ale hlavně- dávejte si na svoje věci pozor. Hlavně na doklady. Já jsem měla štěstí, že jsem měla pas a DS form jinde v batohu, protože bez toho bych se dneska nedostala ani zpátky domů. Zkrátka se opatrujte.
Tak zase příště. Dobrou, Markét.
Komentáře
Okomentovat