Day 299, Maui, Hawaii


Sobota 11.8.2018

Maui, Hawaii 

Budík nás vzbudil kolem sedmý. Nastavily jsme ho jednak proto, že jsme nechtěly prospat hned první den tady na Hawaii a jednak jsem se chtěla jet podívat na to letiště, jestli se náhodou nenašly ty doklady.  No Terka ze mě musela mít radost, ale byla tak hodná, že tam se mnou fakt jela. Ani jedna jsme ale nevěděly, jak se tam dostanem, protože auto holky vyzvedávaly z půjčovny až dneska večer. Když jsme se vzbudily, daly jsme si jen tyčinku, co jsme měly v batohu, než si nakoupíme nějaký jídlo do zásoby. Během toho, co jsme dojídaly tu proteinovou tyčinku, přišel Duglas a tak jsem měla možnost mu říct o tý ještěrce, která mě přišla včera večer navštívit. A víte, co mi na to odpověděl? Že mu tady ještěrky pobíhají schválně, aby požíraly všechny ty brouky, který mu tu všude lezou. Oukej, už mlčim. Mimochodem ty tři kočky, co tu má i ten jeho pes dost páchnou, ale co bysme chtěly, za deset dolarů na noc, žejo. Ještě jsme se zeptaly, jestli náhodou nemá někam cestu, že by nás hodil zase na tu autobusovou zastávku. A pak přišla další odpověď, kterou jsme tak trošku nečekaly. Prej, že si máme stopnout někoho, kdo pojede tím směrem, že on nemá čas. Pak teda ještě dodal, že to tady na Maui je bezpečný,  a že tady stopuje každej. Ale stejně. Tady v Americe je totiž stopování zakázaný, a tak jsme si chvilku říkaly, jestli si z nás nedělal srandu. A nedělal. Hodily jsme jen plavky a ručník do batohu a vyrazily k silnici. Po cestě jsme si utrhly pravou Hawaiskou kytku, daly si jí do vlasů, abychom si nahodily pořádnou Hawaiiskou atmosféru a už nám zbývaly jen kokosy na kozy. Nemáme teda ani ty kozy, ani ty kokosy, ale aspoň se to rýmuje. Nejdřív jsme se asi pět minut dohadovaly, která z nás zvedne ten palec jako první a když jsem ho teda zvedla, zastavilo hned první auto, který tím směrem projíždělo. Chvilku jsem si říkala, že by si někdo mohl třeba myslet, že jsme štětky a né stopařky. Ale zastavil nám pán se svojí paní, takže všechno bylo v pořádku. Nastoupily jsme na zadní sedačky a poprosily je, jestli by nás vyhodily na tý autobusový zastávce. Byly na nás moc milí, asi byli i zvyklí na turisty a celou cestu si s námi povídali. Za několik minut nás vyhodily na tý zastávce a jeli dál. My měly dneska v plánu jen jedno jediný. Udělat si takovej ten pravej plážovej den. Prostě si odpočinout, opálit se a jen tak bejt. Na hawaiiský pláži. Mám ráda tyhle akční dobrodružný dovolený začít jedním proflákaným dnem na pláži a skoro vždycky si to tak naplánuju. Měly jsme totiž dneska jeden den extra, oproti holkám, Kačce se Zdeňkou, který přiletěly až dneska večer. A od zítra už máme na každej den naplánovanej nějakej výlet, hike, nebo aktivitu. Jako první jsem se dneska ale chtěla jet podívat na to letiště, protože jsem z toho byla fakt nervozní. A tak jsme nasedly do toho autobusu, ve kterým byla opět strašná kosa a jely zpátky na to letiště. Obešla jsem uplně všechny zaměstnance, co jsem tam potkala. Teda kromě tý hulu tanečnice, která tam zase tančila. Nebo možná ještě pořád od včerejška. Moc pracujících tam ale nebylo. Asi proto, že je víkend. A nebo proto, že jsme na Hawaii, a přece nebudou řešit moje blbý doklady v sobotu ráno. Pak mi jedna paní řekla, že aerolinka, se kterou jsme přiletěly, bude otevřená až v pondělí. Ale ať se prej jdu zeptat na ztráty a nálezy. Hm vtipný. Přišla jsem k tomu okýnku a samozřejmě tam nikdo nebyl. Ještě tam bylo ručně napsáno, že jestli tam nikdo není, máte zavolat na XXX číslo a vedle toho telefon, ze kterýho jste měli zavolat. A tak jsem vytočila to číslo. Začala mi hrát nějaká Hawaiská pohodová hudba a za chvilku mi nějakej počítač řekl, že jsou zrovna zaneprázdnění, ale že se moc těší na naše setkání. To už jsem nebyla nervozní, ale zoufalá a musela jsem se jenom smát. Prostě fakt Hawaii. Pak už jsem to vzdala, nechala tam na sebe aspoň číslo, kdyby to někde někdo našel a šly jsme zpátky na ten autobus. Doufám, že mě Andy nezabije, až jí tohle řeknu. Vystoupily jsme v městečku Paia, kde jsme si zašly na snídani a do krámku koupit nějakou svačinu na pláž. Paia je malinký, moc hezký, Hawaiiský městečko, kde je všechno barevený, veselý a všichni moc milí. Zašly jsme do krásný, útulný kavárny, kde jsme si daly pravou instagramovou snídani, což byla Acai bowl, avokádovej toast a cappuccino. Vypadalo i chutnalo to fakt skvěle. Mezitím jsme se pořád rozkoukávaly a pozorovaly všechny ty Hawaičany. Všichni vysmátí, bosí, neučesaný a šťastný. Z dneška mám fakt pocit, že tu vládne strašná pohoda a klid. Všichni, koho jsme dneska potkaly, byli milí, usměvaví a přátelští. Přesně taková ta Hawaii, kterou jsem si představovala, ale ještě stokrát hezčí a pohodovější. Po cestě autobusem z letiště jsme viděly krásnou pláž, a tak jsme naskočily zase na ten bus a jeli pár zastávek zpátky. Ta pláž byla teda oficiálně soukromá u jedný restaurace, ale nikdo nás nevyhodil a nebyly jsme tam jediný, tak jsme tam na nějakou dobu zůstaly. Byly jsme jak děti, který dostaly jejich oblíbený hračky. Vzaly jsme šnorchl a brejle, Terka její GoPro kameru a asi dvě hodiny jsme byly jen ve vodě. Šnorchlovaly, fotily, natáčely a dělaly kraviny. Nechtěly jsme ale celej den strávit na jednom stejným místě, a tak jsme se vydaly pěšky na pláž, o který nám řekl Duglas, a na který měly bejt želvy. A taky, že byly! Bylo jich tam fakt hodně a byly to takový ty obrovský, který jsem do dneška viděla jen v ZOO. Ležely tam na pláži, vyhřívaly se, a sem tam některá z nich odplavala. Tak jsme si vzaly zase šnorchl a brejle a čekaly, až nějaká odplave, abychom je mohly vidět pod vodou úplně zblízka. Bylo to fakt neskutečný. Ta voda je tu tak průzračná a teplota úplně pefrektní. Pak jsme asi dvě hodiny jen tak seděly na pláži, u vody tak akorát, aby nám každá vlna osvěžila alespoň nohy, povídaly a odpočívaly. Hned první den jsme dneska byly za klasický čechy a uplně celý jsme se spálily. Já napouživám nikdy silnější faktor jak patnáctku, nebo dvacítku protože se jinak vůbec neopálim. No, ale nějak mi nedošlo, že tady to sluníčko bude pálit trochu jinak, než v Česku, v Seattlu, nebo v Itálii, kam jsem jezdila s babičkou na dovolenou. A i když jsem si od Terky půjčila nakonec i třicítku, byla jsem večer jak rajče. Teda obě jsme jak rajčata. Když už jsme byly celý přehřátý a spálený, naskočily jsme zase na ten autobus a jely jsme do vetšího města, do obchodu nakoupit nějaký zásoby jídla na dalších pár dní. Našly jsme safeway, což je něco jako u nás Lidl a jely jsme tam hlavně proto, že to tam bylo rozhodně levnější, než v tom malým městečku, kde mají všechno BIO, EKO, Vegan a tak. Nakoupily jsme si teda na dalších pár dní, jelikož máme v plánu nějaký výlety a nevíme, jestli tam bude vůbec možnost si jídlo koupit a taky za něj nerady utrácíme. Pak jsme si sedly na zastávku a čekaly na bus, kterým už jsme jely konečně domu. Seděly jsme na tý zastávce, celý unavený, červený, kolem nás pobíhali slepice a kohouti a já tam jedla sushi plastovou vidličkou se sojovkou z pytlíku. Už jsem byla tak unevaná, spálená a hladová, že mi to bylo úplně jedno. Jen jsme se zoufale smály týhle chvíli. Po cestě domů jsme si musely zase někoho stopnout. Tentokrát nám zastavil nějakej chlap, kterej měl pickup, ale vpředu jenom místo pro spolujezdce. A tak nám říká, ať naskočíme dozadu na ten nakládací prostor. A tak jsme naskočily. Bylo už asi devět večer a úplná tma a tahle jízda byla fakt zážitek.  Seděly jsme vzadu na tom velkým autě, snažily jsme držet sebe i ten nákup, byla nám hrozná zima, vlály nám vlasy a my se nemohly přestat smát. I když jsme se držely, co to šlo, s každou dírou, nebo hrbolem to s námi házelo a do toho jsme se ještě snažily přes sklo navigovat toho řidiče, kam má jet. No samozřejmě jsme to spletly, protože byla tma a my jeli celkem rychle, a tak jsme se nestihly zorientovat. Teda já se moc neorientuju nikdy, ne jenom když je tma. Ten řidič byl ale naštěstí tak hodnej, že nám řekl, ať si znovu naskočíme, a že nás odveze na správný místo. A druhej pokus už vyšel. Vysadil nás přímo u domu, my jsme mu tisíckrát poděkovaly a šly dovnitř. No, neřikám, že jsem ani chvilku neváhala nastoupit k tomuhle týpkovi. Ale Duglas nebydlí v úplně obydlený části Haiku (Haiku je část Maui, kde bydlíme) a tak tu ani nejezdí moc aut a tenhle týpek byl fakt jedinej, koho jsme potkaly, a kdo nám naštěstí teda i zastavil. A když máte na výběr, jestli půjdete deset mil pěšky, nebo jestli to risknete a naskočíte třeba i nějakýmu k divnýmu týpkovi, nic jinýho Vám prostě nezbývá. Hned jsme si s Terkou říkaly, že by nás nikdy nenapadlo, že budeme na Hawaii stopovat, a ještě, že to bude takovej zážitek. Když jsme přišly k Duglasovi, tak už jsme se jen vykoupaly, najedly, nafoukly matraci a před chvilkou, když už jsme byly v posteli, dorazily i holky slovenky. Zdají se být dost v pohodě, tak uvidíme, jak to bude probíhat další dny. Holky vyzvedly auto, který teď budeme mít půjčený až do středy, a tak hned zítra můžeme vyrazit na celodenní výlet do Hany. To je jedno z největších a nejznámějších měst na celým ostrově. Ale nejvíc tam jde o tu cestu, která sice není úplně easy, ale po cestě můžete vidět různé vodopády, údolí, výhledy, nebo krásný pláže, jako třeba pláž s černým, nebo červeným pískem. A po cestě zpátky máme v plánu jet na vrchol známý sopky Halaekala, odkud má být krásný výhled a můžete vyjet až nad mraky. Tak se těším na to, co zítřek a další dny přinesou. Teď už ležím, na břiše, protože mi zrovna Terka namazala ty spálený záda, a jdu spát.
Tak zase příště. Dobrou, Markét.


























Komentáře

Oblíbené příspěvky