Day 304, Oahu, Hawaii Part 1

Čtvrtek 16.8.2018

Oahu, Hawaii

Part 1

Pokračování našeho dobrodružství, aneb jak jsme se nelegálně vykoupaly v „nekonečným“ bazéně, nebo jak nás málem sežraly vlny oceánu. Po malým večírku u pana doktora jsme přijely zpátky k Duglasovi asi ve dvě ráno a šly si na tech pár hodin lehnout.

Z úterý na včerejšek jsme se teda několik málo hodin vyspaly, kolem šestý už jsme musely zase vstávat, pobalit poslední věci a vyrazit na letiště. Tam jsme vrátily auto, stihly si kopit rychlý kafe a za chvilku už seděly v letadle směr Honolulu, hlavní město Hawaiie. Tohle byl asi ten úplně nejkratší let mýho života v tom  nejmenším letadle. Letěly jsme přesně dvacet dva minut. Za tu necelou půlhodinu jsme vystoupily z letadla a vyrazily rovnou do půjčovny půjčit si další auto na zbytek dní tady na Oahu. Jelikož Kačka trochu spletla název půjčovny, tak se nám celej celý tohle půjčení auta trošku protáhlo, ale nevadí.  Když už jsme konečně měly auto, neváhaly jsme a jely rovnou na Waikiki beach. Bylo nám štrašný horko, byly jsme nevyspalý a hladový. A to se rovná protivný. A tak jsme se na parkovišti převlíkly do plavek, vzaly ručníky a šly na tu známou pláž. Už od výstupu na letišti na tomhle ostrově, v tomhle městě jsem věděla, že Oahu je vážně něco úplně jinýho, než Maui. My jsme teda jely rovnou do úplnýho centra na tu nepopulárnější pláž. A můžu Vám zaručit, že na Maui byste žádnou takovou pláž, jako je právě Waikiki, nenašly. Dlouhá pláž, podél který je plno luxusních restaurací, hotelů, mrakodrapů, ale i krásných místních obchůdků. My ležely na místě, kdy jsme za sebou měly přírodní bazén, na pravo mrakodrapy a Hilton, na levo všechny ty obchůdky a restaurace a všude možně okolo palmy. Další časákovej pohled. Rozhodly jsme se teda, že to tam zakempíme a dáme si dvacet, protože jsme byly po tý předešlý noci úplně mrtvý. Z dvaceti minut byla hodina, a když jsme se probraly, šly jsme do vody. Tohle už popravdě nebyla tak pěkná pláž, co se koupání týče. Voda byla fakt teplá, pětset metrů od břehu byla mělká maximálně po pás a abysme si mohly zaplavat, musely jsme jít tak kilometr, kde už pak byl ale zákaz pokračovat dál, kvůli žralokům. A tak jsme se rozhodly jít se projít podél celý tý pláže a trošku to tam omrknout. Nechaly jsme tam ručníky i oblečení a šly jen v plavkách s mobilama a pár penězma. Nakonec to byla docela dlouhá proházka. Prošly jsme celou tu Waikiki beach až na konec, obdivovaly výhled na oceán, surfaře a taky ty opálený Hawaičany. Zpátky jsme šly po druhý straně a v těch plavkách jsme prošly všechny možný od suvenýrů, potravin až na promenádu, kde byly obchody, jako Gucci, nebo Luis Vuitton. No přiznávám, že když jsme procházely tou promenádou, připadaly jsme si trošku divně v těch plavkách mezi všema těma luxusníma robama a kabelkama. A naopak v těch měnších místních obchůdkách chodily všichni v plavkách. A mě to přišlo takový úsměvný, že je tady taková pohodička, protože když si představím, že bych šla u nás v česku do obchodu v plavkách, asi by mě hned vyvedli. Nakoupily jsme rovnou nějaký suvenýry, vyzkoušely si pravý Hawaiský věnce, který byly udělaný z panáků, daly si zmrzku a pomalu vyrazily zpátky. Poslední kousek jsme se rozhodly jít zase po pláži, hlavně teda proto, že to bylo kratší. Je tam ale pár hotelů, u kterých ta pláž není a je tam rovnou vstup do vody, takže můžete projít buď terasou toho hotelu, a nebo vodou. My, vzhledem k tomu, že jsme měly mobily, peníze a suvenýry a nechtěly to všechno utopit, jsme se rozhodly projít radši tím hotelem. A tak tam procházíme tou terasou tohohle luxusního hotelu, po pravý straně vchod dovnitř, kterej je snad ze zlata a po levý ten nekonečnej bazén, kterej jsem do týhle chvíle znala taky jen z televize a časáků. Myslím ten bazén, kterej je místo pláže, vypadá to, jako kdyby neměl žádnej okraj a splívá s oceánem. Kolem tohohle bazénu jsou ještě takový ty postele s nebesama, na kterých vznikají všechny ty krásný Instagramový fotky a na lehátkách posedávají lidi, který čekají, až jim donesou další koktejl z baru, kterej je hned vedle tohohle nekonečnýho bazénu. Jak to tak pozoruju a v duchu si říkám, jak moc je bláznivý, že je tohle skutečný, napadá mě udělat něco ještě víc bláznivýho. Otáčim se na Zděňku, která jde hned za mnou a řikám jí, kdo by asi poznal, že nejsme odsud, kdybychom si na chvilku skočily do toho bazénu. Zdeňka se usmívá, obě se podíváme na Terku, která ani chvilku neváhá a říká „Tak jdem!“ a Kačka nás jen následuje. Když děláte něco takovýho, je to jako když jdete do klubu na cizí ID, musíte se cítit seběvědomě, nikdy ne nervozně a musíte umět ostatní už na pohled přesvědčit, že tam prostě patříte, žejo. My měly plavky na sobě, a tak jsme si jen odložily věci na jedno z lehátek, na kterým nikdo nebyl a šly se poprvé v životě vykoupat do tohohle nekonečnýho bazénu. Byl to tak spontánní a bláznivej nápad, že na to nikdy nezapomenu. Udělaly jsme asi milion fotek, a pak jsme jen spokojeně a nevěřícně civěly na ten oceán a západ slunce. Strávily jsme tam asi hodinu, a pak už pokračovaly zpátky na tu pláž, kde jsme nechaly všechny naše věci. Po cestě jsme pozorovaly krásnej západ slunce, a pak už jely k Anthonymu, což byl náš další hostitel. A tohle už byl trošku jinej „pokojíček“. Anthony bydlí přímo v cenru Waikiki je to pilot americkýho armádního letectva, má apartmán v desátým patře tohohle činžáku a na střeše bazén. Přijely jsme k němu dost pozdě, protože jsme se po cestě ještě stavily nakoupit další zásoby jídla. Vtipný bylo, když Anthony přišel k autu, že nám pomůže s věcma nahoru, viděl tu hromadu našich příručních kufrů, batohů a zásob jídla až do konce týdne a zase odešel se slovy, že jde radši pro vozík. Ve tváři měl tak vyděšenej výraz, kterej říkal něco jako: „jsem nechtěl, abyste se ke mně nastěhovaly“, že jsme se celkem obávaly, jestli se vůbec ještě vrátí. Ale vrátil, i s tím jeho vozíčem. Krásnej, čistej, novej apartmán, kde jsme měly pro sebe jednu ložnici, obývák i svojí koupelnu. Najedly jsme se, vykoupaly, pokecaly s Anthonym na jeho balkoně, kde má krásnej výhled na Honolulu a šly si po dlouhým dni lehnout.