Day 298, Maui, Hawaii


Pátek 10.8.2018

Haiku, Maui, Hawaii

Ještě jsem ani nestihla dospat to, co jsem nenaspala v Kanadě a už jsem se zase musela sbalit a dneska před šestou ráno mě Kamča vezla na letiště. Včera byl totiž úplně poslední večer, co jsme se s Kamčou viděly, protože až se já vrátím z týhle dovolený, ona už bude v Česku. Měla jsem doma prosecco a Aperol, takže jsme si umíchaly drink a udělaly si pohodičku. Teda takhle, zatímco jsme klábosily a popíjely, mi většinu včerejšího večera Kamča pomáhala balit. Klasicky jsem balila na poslední chvíli a nějak ještě nemam tu schopnost sbalit se na deset dní, když mám jen příruční zavazadlo. Zoufale jsem nad tím seděla ještě v deset večer a nevěřila tomu, že všechno, co potřebuju, si fakt budu moct vzít.  A taky nevzala, žejo. Tak holky znáte to, ne? Slovo „potřebuju“ v tomhle případě nahrazuje trošku jiný slovo. O dost kratší. Ale pst. No a nakonec si stejně polovinu tech věcí stejně za celou tu dobu ani nevezmete na sebe, žejo. Nakonec jsem si teda místo čtyřech párů plavek vzala jen dva, vyhodila dvoje boty a polovinu jídla, narvala tam šnorchl i ploutve a pomocí Kamči kufr i zapla. Plus jsem teda měla na zádech obří batoh a přes rameno malou kabelku. A stejně jsem měla panickou hrůzu z toho, že mi něco chybí. 

A kam že jsem to vlastně dneska doletěla? Sama pořád ještě nevěřím, že se  mi tohle jenom nezdá, ale já jsem na Hawaii! Pamatujete, jak jsem v jednom článku psala, že jsem si koupila letenku na Hawaii. Jen jednosměrnou a sama. No tak jsem tady. To, že se sem podívám, jsem věděla už od tý doby, co jsem v Americe. Ze Seattle a celkově ze západního pobřeží USA Vás vyjdou letenky na Hawaii totiž úplně nejlevněji. Ale kohokoliv jsem se zeptala, jestli by se mnou nejel, tomu nevyhovoval tenhle termín. Ten já jsem si taky nemohla moc vybírat, protože jsem dostala dva týdny volna navíc díky tomu, že Ondra se Sárou a s dětma jeli do Čech. Nebo třeba někdo zrovna i mohl, ale znáte to, všichni Vám řeknou, že určitě pojedou a pak dojde na věc a couvají. Mě už nebavilo se nikoho ptát a někoho k sobě shánět, a tak jsem si prostě řekla, že pojedu, i kdybych tam měla být sama. Už dlouho mě láká udělat nějakej solo trip, ale zrovna na Hawaii je to celkem nevýhodný, co se týče půjčení auta atd. Ale tu letenku jsem si stejně koupila, protože za tu cenu, za kterou jsem je sehnala, byste jeli třeba z Česka do Itálie. Takže bych byla blázen, kdybych ji nekoupila. Je teda pravda, že jsem ještě za těch deset měsíců tady neušetřila ani dolar. Utrácím tady za oblečení, jelikož je to tu extrémě levný a většina veškerých mých vydělaných peněz jde na výlety, roadtripy a letenky. A co víc, než zážitky a vzpomínky byste si mohli vůbec koupit? Jsem hlavně nejvíc vděčná za to, že mám tolik volna. Podle pravidel programu máme mít správně dva týdny volna za rok. Jelikož ale Ondra rád lítá alespoň dvakrát ročně do Čech za rodinou a Sára zase na Floridu, odkud pochází, mám volna mnohem víc, než dva týdny. Každý týden navíc jsem se vždycky snažila využít a nebýt doma. A na tyhle extra dva týdny padnul Banff v Kanadě a právě Hawaii. A nakonec tu ani nejsem sama. Jako poslední možnost k sobě někoho sehnat jsem ještě napsala na tu naší facebookovou Aupair skupinu. Jen jsem napsala datum od kdy do kdy letím a jestli někdo chce, ať se přidá. Na tenhle „inzerát“ se mi ozvala jedna slovenka ze San Francisca a hned to vypadalo, že to bere celkem vážně a že fakt pojede. No a já mezitím už od tý doby, co jsem měla koupenou tu letenku, ukecávala Terku, aby jela. Terka mi od začátku říkala, že určitě nepojede, že nemá peníze, že nemá volno atd. No ale víte, co se říká? Když se chce, tak všechno jde. No a nakonec jsem jí ukecala, ona si to zařídila doma, koupila letenky na stejnej den a už jsme byli tři. Kačka- tak se jmenuje ta slovenka, mi nakonec napsala, že se k nám přidá ještě její kamarádka, taky slovenka- Zdeňka. No a už jsme byly čtyřka. Tak akorát do auta a couchsurfing ve čtyřech se dá taky ještě najít. Jenom to dopadlo tak, že holky ze San Fransicsa doletí o den pozěji, teda zítra večer. My s Terkou jsme sice neměly úplně stejnej let, ale doletěly jsme stejně. No a já jsem od začátku věděla, že nechci celých deset dní strávit na jednom místě, ale že se chci podívat alespoň na dva Hawaiiský ostrovy. A tak jsme se nakonec dohodly, že strávíme pět dní na ostrově Maui, kam jsme dneska přiletěly, a pět dní pak na ostrově Oahu, kam jsme se rozhodly letět hlavně kvůli hlavnímu městu Hawaii- Honolulu a taky kvůli tomu známýmu hiku, kterýmu se říká Schody do nebe. Upřímně jsem celkem nervozní ze zítřejšího setkání s holkama, protože to, že jedete na desetidenní dovolenou s někým, koho jste nikdy neviděli, má samozřejmě i svý rizika. Já ale v hloubi duše doufám a věřím, že to nebudou žádný kačeny, že to bude super dovolená a užijem si to.

Před šestou ráno jsem dorazila na letiště, rozloučila se naposledy s Kamčou a za chvíli už jsem šla do letadla, ve kterým jsem hned usnula a vzbudila se v San Franciscu. V SF jsem přestoupila na let do Los Angeles a pak teprve letěla z LA na Maui. Když jsem vystoupila v LA, měla jsem asi čtyřicet minut na přestup, a tak jsem šla hned ke gatu, ze kterýho mi to mělo letět. Stojím už u toho gatu, za chvíli má začít boarding a najednou mi píše Terka, že má XXX číslo letu, že jí to letí v tolik a tolik a že zrovna přiletěla do LA na číslo gatu, u kterýho zrovna stojím. Podivám se na svojí letenku a zjišťuju, že máme stejnej let a tak mam radost, že ten nejdelší let nebudu trávit sama. Počkala jsem teda na Terku, přešly jsme jen o jeden gate vedle, kde už čekala fronta na boarding, kterej zrovna začal, a za chvilku už jsme byly zase v letadle. Dokonce jsme si i zařídily, abysme mohly sedět vedle sebe, takže jsme celej let prokecaly a krásně nám to uteklo. Terka je jedna z mnoha mých moravských kamarádek. A tak mě vždycky baví, když řekne něco, co my v Praze neznáme a já na ní koukám a nechápu. Nejhorší je, že skoro všichni Češi, co jsem tu poznala, jsou z Moravy, vlastně i Ondra. A já už se občas přistihnu, že pochytávám tu jejich divnou, roztomile spisovnou češtinu. Stihly jsme probrat všechno, co jsme potřebovaly a za cca šest hodin přistály na Maui. Vystoupily jsme z letadla, šly si vyzvednout kufry, který nám odbavily a u toho pozorovaly Hawaiiskou tanečnici, která tančila přímo tam, na letišti a vítala turisty. A pak přišlo to zjištění. Z posledního dne, ze článku o našem rychlo výletu do Kanady můžete vědět, že jsem tam na benzínce ztratila peněženku. Samozřejmě doklady, platební karty, všechno bylo v ní. Naštěstí jsem pas měla doma a platební kartu jsem si vyřídila hned v úterý. Ale největší průser byl ztráta mýho falešnýho ID, který mi dala Kamča a na který mě pouštěj do všech klubů a barů. A představa, že zrovna na Hawaii nebudu moct pít, že všichni půjdou na party, jenom já ne, nebyla úplně pěkná. A tak mě napadlo poprosit Andy, jestli by mi nepůjčila její český IDs, jelikož jsme obě blonďatý a máme obě zelený oči. Moc se jí to nelíbilo, ale nakonec na to kývla a půjčila mi její český řidičák i občanku. Protože když máte nějaký doklad, co Amíci neznají, často chtějí vidět dva doklady, jako důkaz, že to jste vy a že je to vaše. Ještě mi na to dala takovej ten obal na doklady. A já měla celou dobu u sebe ten obal s Andy dokladama, můj pas, letenky a mojí kreditku. V letadle jsem něco hledala v kabelce a znáte to, ta kabelka je totálně narvaná a vy potřebujete vydat zrovna to, co je úplně vespod. A tak jsem si ty věci, ty doklady a pas, co byly navrchu, odložila do přihrádky v na sedadle přede mnou. A jak jsme si tak s Terkou kecaly, nějak jsem nezaregistrovala, že ten obal s Andy dokladama zapadl až dolů a já si zpátky do kabelky dala jen můj pas. Vyzvedly jsme si teda kufry a šly hned na autobus, kterým jsme měly jet na ubytování, který máme zase přes Couchsurfing. Už jsme na tý zastávce, za pět minut nám to má jet, já se letmo dívám do kabelky, abych se ujistila, že mam všechno.. no a nemam, žejo. Začíná panika, řikám Terce, ať počká a já se jdu zkusit dostat do toho letadla. Všechny přepážky i aerolinka, se kterou jsme přiletěly, jsou zavřený a já jsem zoufalá. Terka mi do toho říká, že ten autobus, co nám jede za pět minut je poslední a jestli ho nestihnem, budem muset čekat do rána. Pane bože. Jsem na sebe fakt naštvaná. Jako by ta ztráta peněženky nestačila. No nevim, jak to Andy vysvětlím, ale ten autobus musíme stihnout, a tak se s Terkou dohadujem, že se tam pojedem zeptat zítra ráno a snad se ty doklady najdou. V tom autobuse byla děsná zima a my už obě usínaly v sedě. Dojely jsme na konečnou zastávku, odkud to ještě bylo pár mil k Duglasovi. Tak se jmenuje ten pán, u kterýho bydlíme. Přímo k němu ten bus totiž nejel, ale on byl tak hodnej, že pro nás na tu zastávku přijel. Je to starší milej pán, kterej žije sám s několika kočkama a psem. My byly vůbec rády, že nás někdo ve čtyřech ubytuje, a tak jsme si nemohly moc vybírat. Má takovej simbolickej poplatek deset dolarů za den, na což jsme kejvly, protože nám ani nic jinýho nezbývalo. Bydlí v baráčku s terasou a vířivkou. Všude kolem palmy a výhled na oceán. Když jsem tohle viděla, zdálo se mi tohle všechno fakt pohádkový. Když jsme přišly dovnitř, byl tam klasicky bordel, což nás ani nepřekvapilo, protože prostě chlapi. Hned jsme se ptaly, kam si můžem lehnout a on ukázal na gauč do elka, kterej teda ani pro mě, ani pro Terku nebyl dostatečně dlouhej, ale ok. Jsme po tom dlouhým letu fakt unavený, a tak nám to bylo pro dnešek celkem jedno, jestli se vyspíme se skrčenýma, nebo nataženýma nohama. Vyčistily jsme si zuby, převlíkly do pyžam a šly si konečně lehnout. Já si dávám mobil na nabíječku, nařizuju budíka, chci si lehnout a najednou vidím hned vedle mě tak patnácticentimetrovou ještěrku?! Na místě, kde mám dneska spát. Výborně. Abyste si nemysleli, já nejsem žádná princezna a ještěrky ani brouci mi nevadí. Ale když s tím máte spát? Když si představíte, že Vám to v noci poleze po obličeji, třeba? Nebo někde jinde?! To je jak nějakej X factor, nebo jak se to jmenuje. Vyskočila jsem z toho gauče a řikám to Terce, ta se mi jen směje a rozvicí baterku na mobilu, aby se podívala. Stihla tu ještěrku ještě vyfotit, než někam zaběhla. No dobře, tak teď už mi to teda příjde trošku míň pohádkový. No nic, odkrývám se, protože je tu hrozný dusno a doufám, že mě ta moje kamarádka ještěrka nepříjde v noci znovu navštívit. 
Tak zase příště. Dobrou, Markét.










Komentáře

Oblíbené příspěvky