Day 307, Oahu, Hawai - Seattle

Neděle 19.8.2018

Hawaii, Oahu-Honolulu

Dneska jsem se probudila na pláži v Honolulu vedle vojáka, kterej si sundal jeho tričko a dal mi ho pod hlavu, abych neměla písek ve vlasech. Celou noc nespal a hlídal, aby na nás nepřišla policie a já mu ležela v náručí. Nejdřív bych ale měla říct, že jsme na tý pláži nebyli sami a jak jsme se tam vůbec dostali.

Včera, v sobotu, byl Terky oficiálně narozeninovej den. Po pátečním náročným hiku jsme si nenařizovaly žádný budíky a chtěly se vyspat. Teda kromě mě. Nevím proč, ale nemohla jsem spát, a když mě už v šest ráno sluníčko pálilo do očí skrz balkonový dveře, donutilo mě to vstát, hodit na sebe plavky a jít se zchladit do toho bazénu na střeše. Zaplavala jsem si, chvilku tam jen tak seděla a užívala si poslední výhled a poslední ráno tam nahoře. Když jsem přišla zpátky do pokoje, všechny holky pořád ještě spaly, a tak mě napadlo udělat Terce překvápko. Vzala jsem jen mobil a peněženku a vyrazila do obchodu pro dort a svíčky. Byla Sobota, žádnej velkej obchod jsme v blízkosti neměly a já to chtěla stihnout, než se Terka vzbudí. Našla jsem teda nějakou sámošku asi míli od nás, kde sice neměli moc výběr, ale měli mrkváč a měli svíčky. Ještě jsem jí koupila přání, půjčila si tužku, rychle tam napsala věnování, zaplatila a šla jsem zpátky Terku překvapit. No, jenže jsem si nevzala klíče, protože je měly holky a já je nechtěla budit. Nevěděla jsem, jestli Terka ještě spí, a tak jsem zavolala Zdence, aby mi přišla otevřít a pomoct s tím dortem. Naštěstí mi to zvedla, přišla a pomohla mi na chodbě zapálit ty svíčky. Sice nám je asi třikrát sfouknul vítr a mezitím jsme zjistily, že Terka už je vzhůru, ale nakonec se to i tak povedlo. Počkaly jsme si na Terku před dveřma koupelny, já na ní volala ať si pospíší, že potřebuju na malou a ona během minutky vyšla. Zazpívaly jsme jí, popřály jsme jí, sfoukla si svíčky a myslím, že jí to udělalo radost. Přeci jenom to byly kulatiny, a tak bylo správný začít už od rána. Daly jsme si pomalou snídani, šly znovu spolu do bazénu a udělaly si pohodu. Na dnešek byl ještě v plánu Pearl Harbor, na kterej jsme nakonec jely jen s Terkou a Zdenkou, protože Kačku to nijak extra nezajímalo a chtěla se podívat někam jinam. Já jsem to rozhodně chtěla vidět a bylo to fakt krásný, silný a smutný. Ale určitě stojí za to tohle vidět a vzpomenout si na ty, kteří bohužel museli prožít tuhle katastrofu. Je to tam fakt skvěle udělaný, ten aerál je obrovskej a dokonce se můžete i podívat do autentických ponorek.  Bylo ale fakt šílený dusno a horko a všechny jsme byly z předešlýho dne hodně bolavý a rozlámaný, takže jsme se to snažily projít co nejrychleji. Potom jsme si našly jednu pláž, která vypadala úplně jak v Karibiku. Bílej písek, průzračná voda, krásný palmy a nikde nikdo. Tam jsme strávily asi dvě hodiny, a pak už jsme se potkaly s Kačkou a jely zpátky do Honolulu, protože jsme byly objednaný na tetování. Já jsem se dlouho rozmýšlela, jestli i já mám jít a dovézt si y Havaje nějakou tetovačku. Ale po tom nezapomenutelným hiku a po všech těch zážitcích jsem prostě chtěla mít vzpomínku na tohle neuvěřitelný místo. Ještě, když jsme čekaly ve frontě, ani jedna jsme nebyla pořádně rozhodnutá, co si vlastně necháme vytetovat. Mě už se dlouho strašně líbilo tetování palmy, no a kde jinde by k tomu byla lepší příležitost, než tady na Havaji, žejo. A tak jsem do toho šla a nechala si na kotník levý nohy vytetovat malou palmičku. Co si budem povídat, bolelo to mnohem víc, než Space Needle, kterej mamm na pravým kotníku. Ale to bylo nejspíš tím, že mi to v Texasu tetoval hand poke, a taky tím, že jsme při tom nebyly úplně střízlivý. Kdo neví, o čem mluvím, celej tenhle příběh je v článku z Texasu. Ale neštěstí to nebylo nic velkýho, takže jsem to měla za půl hodiny hotový a vypadá to fakt super. Mám z toho fakt hroznou radost. Lepší suvenýr už bych si z Havaje odvézt asi nemohla.. Nakonec šla Zdenka i Kačka, takže jsme v tom tak trochu spolu a i na ně si vzpomenu pokažý, když se na ten kotník podívám. Když jsme měly hotovo, jely jsme zpátky k Anthonymu, po cestě si koupily nějaký víno a něco k jídlu a šly se připravit na party. Absolutně jsme nevěděly, kam půjdem, ale bylo nám to celkem jedno, prostě jsme chtěly jít do ulic. No a taky jsme měly číslo na ty vojáky, žejo. A tak jsme po malým přemlouvání Terku ukecaly, aby jim napsala. Teda tomu, co jí dal na sebe to číslo, kterej se jí i tak trochu líbil. Během toho, co jsme tam seděly, popíjely, zpívaly s a malovaly se, jsme se s klukama domluvily, že se sejdem na Waikiki v jednom baru. Super. Dopily jsme a šly jsme tam pěšky. Bydlely jsme totiž fakt úplně v centru a taky docela kousek od tohohle baru. Cesta nám teda chvilku trvala, ale nakonec jsme se našli. Kluci nám ale řekly, že se nakonec rozhodly pro jinou party, tak ať jdeme s nima, že ví, kam jdou. A hádejte co. Dovedli nás ke vstupu toho stejnýho hotelu, ve kterým jsme se pár dní před tím koupaly v tom nekonečným bazéně. Už z venku jsme přes prosklenou výlohu vyděli a slyšeli, že je tam dobrá party a fakt hodně lidí, a tak jsme si šli stoupnout do fronty. No, jenže moje falešný ID, co mi dala Kamča bylo někde na cestě z Kanady zpátky do Ameriky a to Andrejky, který mi půjčila, se bohužel nenašlo. Zděňka mi teda nabídla, že mi půjčí její a že půjde pár minut přede mnou, aby si ti securiťáci nepamatovali její jméno. Ano, i takhle se tady dají obalamutit. A tak jsem pustila všechny kluky před sebe, abych tam měla co největší pauzu. Ten poslední z těch vojáku, co stál v tý řadě, mě ale zastavil a řekl mi, že půjde až za mnou, a když mě dovnitř náhodou nepustí, zůstane tam se mnou. Wau. A to jsem si zrovna o tomhle, jako o jediným myslela, že bude nejvíc nudnej, protože za celou dobu ani včera, ani dneska skoro nepromluvil. Ale taky byl z nich podle mýho nejhezčí. Jmenoval se Shane. Řikám ok, stojím před ním a už je skoro řada na mě. Nahazuju přesvědčivej výraz, i když se mi v tu stejnou chvíli svírá žaludek, podávám tomu vyhazovači to Zdenky ID a dvacet dolarů za vstup. On se na mě divá dost přísně, prohlíží se mě od shora nahoru, a když se setkáváme očima, usmívá se na mě a pouští mě dovnitř. Yes! A party mohla začít. Už jsme tam přišly s holkama docela opilý a jako první nás vojáci vzali hned na bar. Všichni jsme šli pak na parket, tančili a fakt si to užívali. Byla s klukama fakt sranda a ta party byla skvělá! Nevím, jestli už jsem to někde říkala, ale tady v Americe party končí vetšinou ve dvě ráno. Někdy ve tři, výjimečně. Vyjímkou je Vegas, NYC a Bourbon street v New Orleans. Tam to jede celý dny. No takže nás po druhý hodině vyhodili, ale nikomu z nás se ještě nechtělo jet domu. Strávili jsme další hodinu u toho nekonečnýho bazénu a vyprávěli si vtipný historky. Chvíli jsme jen leželi na tý posteli s nebesema, který byly u toho bazénu, popíjeli pivo a dívali se na hvězdy. Jenže odtamtud nás pak taky vyhnali. Většina těch vojínů pak odešla, protože měli druhý den nějakej vojenskej trénink, ale dva tam s námi zůstali a navrhli, že půjdeme spát na pláž a počkáme do rána na východ slunce. A jeden z nich byl i Shane. Byl na jednu stranu hrozně zvláštní, řekla bych tichej a trochu stydlivej, ale na tu druhou stranu to byl ten nejhezčí a nejmilejší voják, kterýho jsem kdy potkala. Následovaly jsme teda kluky na tu pláž, kam to údajně mělo být jen kousek. Takový to „tam jsme hned“ byla ve finále hodina chůze. Celou cestu jsme šli se Shanem vepředu a povídali si. Přišlo mi, jak kdybychom se znali už dávno před tím. Když jsme po hodině konečně došli na tu pláž, kluci nám oznámili, že je tady vlastně zakázaný spát, a tak že budou vzhůru a budou hlídat, kdyby na nás přišla policie. Našli jsme si teda místo kousíček od oceánu a šli si lehnout. Holky hned vytuhly, ten druhej voják taky a já tam seděla, opřená Shanovi o rameno, poslouchala vlny a koukala na hvězdy. Byl to hrozně hezkej moment a já si ho fakt užívala. Pak jsem tuhle romantickou chvilku trošku rozbila a řikám, že nechci mít písek všude ve vlasech a lehám si na břicho. Nade mnou holky s tím druhým vojákem a vedle mě Shane. Shane mě ale zvedá zpátky nahoru, říká mi, ať počkám vteřinku, sundavá si tričko a dává mi ho pod hlavu. Já měla na sobě košili s dlouhým rukávem a bylo mi celkem chladno. A on si sundal to jediný tričko, co měl na sobě a dal mi ho pod hlavu? Pane bože, on byl tak sladkej. Nejdřív mu řikám, že to teda ne, ať si to tričko zase vezme, že mu bude zima. A on mi na to jen odpověděl otázkou, jestli si myslím, že vojáci jsou takoví slečinky. A tak už mu na to nic neodpovídám, lehám si na to jeho tričko, on mě objímá, já zavírám oči a usínám.

Probouzí mě Terky hlas, když se mě ptá, jestli jedu s nima zpátky k Anthonymu, že je jí strašná zima, a že si už zavolaly taxi. Když otvírám oči, vidím, že Shane je v úplně stejný poloze, jako jsem ho viděla, než jsem usnula a dívá se na mě. Pořád ležím v tom jeho obětí a nemůžu se skoro pohnout, jak pevně mě drží. V duchu si přeju, aby se mě Terka zrovna nezeptala, jestli s nima jedu domu a abych takhle mohla ležet dál. Ještě hodině dlouho. Vím ale, že za několik hodin odlétáme zpátky domů, a tak jí odpovídám, že jedu. Pořád jsem se ještě nepohnula a pořád se dívám na toho kluka, kterýho vůbec neznám, ale přitom je mi tu s ním tak hezky. A tak se všechni loučíme. Holky na mě volají, že už nám přijel Uber, Shane mě pevně objímá, dává mi dává pusu na čelo a oba beze slova odcházíme. Ach jo. Jsem totálně unavená a rozlámaná z tý pláže, ale nemůžu přestat myslet na tohohle vojáka. Nakonec jsme s holkama zjistily, že východ slunce, kvůli kterýmu jsme šli vlastně spát na tu pláž, byl stejně na úplně druhý straně ostrova. Takže kdyby Terce nebyla zima, čekaly bychom tam do svítání tak trochu zbytečně. I když mě už byl dávno nějakej východ slunce úplně jedno a nejradši bych tam tak ležela do dalšího západu. Příšly jsme asi v půl sedmý ráno k Anthonymu a šly si ještě na hodinku lehnout. A v takovým případě je možná lepší nejít spát vůbec, protože po tý hodině spánku jsem byla ještě víc rozlámaná, než z tý pláže. No, ale každopádně jsme se musely sbalit a vyrazit na letiště. Po cestě tam jsme vrátily auto, kde nás paní u recepce trošku zdržela a my se bály, aby nám neuletělo letadlo, ale všechno dobře dopadlo a my se nakonec celý spocený, hladový, a s pořádnýma kruhama pod očima dostaly na naše gaty. Jako první odletěla Zdenka s Kačkou, hodinu po nich Terka a já letěla jako poslední. Já měla asi nejdelší let, a to kvůli přestupu na Maui. Pamatujete so doktora z Maui, kterej mi nabídnul, že mi napíše neschopenku k letu a můžu na Maui zůstat o den dýl? Jít na hula tance a dát si ještě maracuju a makadamový ořechy z jeho zahrady? Upřímně, ze začátku jsem o tom dost přemýšlela. Měla jsem trošku strach z toho, že tam budu sama, ale pořád mě to dost lákalo. Jenže po těch pár slabejch hodinách spánku na pláži jsem se jen těšila na to, až budu konečně doma, až lehnu do svý postele a pořádně se vyspím. A kdo ví, co by se stalo, kdybych zůstala. Prostě vše opět dopadlo tak, jak mělo.  Já jsem z týhle dovolený fakt nadšená a myslím, že z tehle zážitků budu žít ještě hodně dlouho. Po tom přestupu na Maui, jsem měla v druhým letadle dlouhých šest hodin, kdy jsem se mohla vyspat. Ale nezavřela jsem oči ani na chvilku.

Všechny ty zážitky jsem si v hlavě přehrávala pořád dokola a snažila je vstřebat. Je to deset měsíců, co jsem tady v Americe a když myslím na to, na kolik míst už jsem se podívala, v kolika státech už jsem byla, uvědomuju si, že tolik zážitků nemám ani za předešlých devatenáct let života. Uvědomuju si, jak moc mi to cestování dává a že mě dělá fakt šťastnou. Takovej pocit štěstí, kterej vám nic jinýho prostě nedá. Takovej pocit štěstí a radosti, kterej poznáte právě, až když jste sami. Ani nemusíte být za oceánem, nemusíte být na Hawaii, nebo v Kalifornii. Jen Vám musí být dobře. Musí Vám být dobře i bez všech těch lidí, o kterých jste si dřív mysleli, že bez nich nemůžete žít. Musí Vám být dobře i s jedním batohem, bez make-upu a hlavně s tou Vaší maličkostí. Kdyby mi někdo před rokem, kdy jsem šlapala na kole do baru u labe, kde jsem chodila na brigádu, řekl, že za rok poletím zpátky domů, do Seattlu z Havaje, řekla bych mu, že je blázen. Jak se tohle všechno stalo? Jsem za to všechno tolik vděčná. Je to i zásluha všech, kteří mi k tomu rozhodnutí odjet nějakým způsobem pomohli, i toho že jsem prostě tam doma nebyla šťastná. Zároveň ale vím, že nejvíc musím poděkovat sama sobě. Nikdo jinej za vás totiž tyhle rozhodnutí neudělá. Nikdo jinej za vás tuhle obrovskou změnu nezažije. Nikdo jinej se za vás nebude cítit tak sám, jako vy. Nikdo jinej za vás ale ani nezažije tyhle nezapomenutelný zážitky, tu radost a štěstí, o kterým mluvím. Víte co tím chci říct? Nečekejte na nic a na nikoho. Běžte a udělejte to, co už tak dlouho udělat chcete. Jeďte tam, kam Vás srdce táhne. Buďte šťastní. A buďte sami sebou. A sami se sebou.

Asi před hodinou mě vyzvedla Peťa na letišti a dneska přespávám u ní. Dala jsem si snad tu nejlepší sprchu v mým životě a teď už ležím, vypínám zvuk na mobilu a jdu spát. Tak zase příště. Dobrou, Markét.












Komentáře

Oblíbené příspěvky