Day 312, Seattle


Sobota 25.8.2018

Seattle

10.mesíc v Americe

Dneska ráno jsem vstala v půl osmý a měla „pracovní“ den. Říkám pracovní, ale chtěla bych znovu říct, že to pro mě není tak úplně práce. Beru ty dvě malý opičky už jako svoje sourozence a jsem s nima moc ráda. Dvojčata během posledních dvou týdnů začala chodit a to znamená trošku víc pozornosti a péče. Přiletěla teď ale na pár měsíců Ondrova mamka, takže mi teď dost pomáhá. Ondrova mamka, dvojčat babička je skvělá a hrozně mi připomíná mojí vlastní babičku, a tak jsem ráda, že jí tu máme. Tenhle týden jsme se teda vraceli všichni zpět do našeho režimu a celej byl takovej zvláštní. Od minulýho týdne, co jsem se vrátila z Havaje se pořád rozkoukávám a pořád jsem myšlenkama někde tam v Honolulu na pláži. Chybí mi to místo. Ta pohoda. Bylo mi tam strašně dobře. Jako ještě nikdy nikde. To je ale znamení, že to byla přesně ta dovolená, kterou jsem potřebovala. Vlastně taková, kterou jsem si vysnila. Když jsem skončila, jela jsem po dlouhý době do fitka. To jsem si dost užila, jako pokaždý, když jdu po nějaký delší pauze. Přijela jsem z fitka, dala jsem si obedo-večeři a šla ze sebe udělat člověka. Dneska jsem byla totiž na koncertě!

Někdy v Lednu začali prodávat lístky na Eda Sheerana. Já to někde zahlídla a věděla jsem, že musím jít, protože Eda poslouchám snad od základky. A upřímně, kdo ho neposlouchá, žejo. Ptala jsem se všech kámošek, který tu mám, jestli půjdou se mnou, ale nikdo se pořádně nevyjádřil. Ty lístky byly každým dnem dražší, a tak jsem si jeden den řekla, že už nebudu na nikoho čekat a koupím si ten lístek pro sebe s tím, že se pak třeba někdo přidá. No, jenže uběhl půl rok a on se nikdo nepřidal. A tak jsem musela vyrazit sama. Jo, šla jsem sama na koncert. Já.

Cejtila jsem se tak divně. Vždycky jsem byla totálně závislá  na kamarádkách, kamarádech, rodině a později na svým klukovi. Neuměla jsem si představit, že bych šla někam mezi lidi sama, natož na koncert. Nedokázala jsem si představit, že bych si to sama mohla užít. Sama se sebou. Ale i naopak. Někdy se mi třeba na nějakou akci jít fakt hodně nechtělo, ale prostě jsem šla, jen proto, že šli všichni ostatní, a že by sem byla divná, kdybych jako jediná byla doma. Celý ty měsíce jsem se tak moc těšila na tenhle koncert a dneska ráno, když jsem si uvědomila, že jdu sama, začalo mi z toho bejt úzko, chtělo se mi brečet a hledala si různý výmluvy, proč tam nejít. Celej den jsem nad tím přemýšlela a snažila se s tím nějak smířit. Pak jsem si ale řekla, že jsem neutratila sto dolarů za lístek proto, abych pak hledala výmluvy proč tam nejít. Řekla jsem si, že určitě nejsem jediná, kdo jde na ten koncert sám, a že si ho chci sakra užít.  A tak jsem se po ho upravila, namalovala a vyrazila. Bylo to strašně zvláštní. Jela jsem busem, jen jsem koukala z okýnka a pořád si říkala, že je to tak v pořádku, a že si ten koncert prostě užiju. Nejdřív mi přišlo, jak když se na mě všichni dívají, jako kdyby věděli, že jdu sama a mysleli si, že jsem divná. Pak jsem si už zakázala na tohle všechno myslet. A když se na mě někdo podíval, tak jsem si to odůvodnila, že to určitě bylo jen proto, že mi to slušelo, a tak jsem se na ně taky usmála a šla dál. Když jsem tam dorazila, stoupla jsem si do docela dost velký fronty u vstupu. Tam jsem vystála půl hodiny jen proto, aby mi security řekli, že tam s kabelkou nemůžu. Shit. Prej dejte si jí do auta. To bych tam asi musela nějaký auto mít, žejo. No nic, musela jsem jít si stoupnout do třikrát větší fronty na úschovnu, kde jste si mohli schovat věci na dvě hodiny za nechutnejch dvacet dolarů. Po skoro hodině, kdy se mi povedlo uložit si tam tu kabelku jsem konečně vyrazila najít svoje sedadlo. Po cestě jsem si ještě na Kamčino ID koupila pivo a šla se usadit. Seděla jsem na kraji, vedle mladýho páru. Já si myslím, že na koncertech obecně jsou jen dva tipy lidí. Ti jedni si uživají koncert tak, že jen sedí a koukají. Kolikrát ještě s výrazem v obIičeji, jako kdyby tam byli za trest. A i kdyby seděli v první řadě, tak ten zadek nezvednou. A ti druzí, si ten koncert užívají fakt naplno, aktivně tak, že tančí, křičí, skáčou. Znáte to.. Tak ti moji sousedi byli typ fanouška číslo jedna. Já se snažim si ty koncerty užívat naplno. Ale nikdy jsem ještě nebyla na koncertě sama, žejo. A tančit, skákat a křičet vedle někoho, kdo tam jen sedí a kouká divně na vás bylo trošku nepříjemný. Před Edem hrála ještě nějaká kapela, kterou jsem sice neznala, ale nekterý jejich písničky jsem si fakt zamilovala. A pak přišel Ed. Sám. S kytarou. Skromnej, vtipnej a milej. Bylo úžasný, jak jeden jedinej člověk na podiu dokáže naplnit stadion o sedm desáti tisíci lidech a jakou dokáže sám za sebe vytvořit show. Mělo to fakt neskutečnou energii a sílu. Ale pro mě tenhle koncert nebyl o show. Ani o tom bláznivým tancování a křičení. Byla to ta atmosféra a ten pocit, kdy jsem se konečně uvolnila a nejvíc si užívala, že jsem tam vlastně sama. Najednou jsem si uvědomila, že mě tam nikdo nezná, nikdo se na mě nekouká a já si můžu dělat, co jenom chci. Při jedný písničce jsem se rozbrečela a při jiný zase stála a zpívala. Užívala jsem si ten koncert přesně tak, jak jsem chtěla a na nikoho se neohlížela. Najednou jsem si užívala tu samotu. Né tu smutnou samotu, jelikož tam se mnou bylo dalších X tisíc lidí, ale tu samotu, kdy jste prostě sami se sebou a jste šťastný.

Ač se to může zdát směšný, tenhle koncert mi dal fakt hodně. Zjistila jsem, co je to to sebevědomí a co je to ta sebeláska, o čem furt každý mluví. Tohle je ten důležitý pocit být šťastný sám se sebou, jak už jsem někde slyšela. Pochopila jsem, že v životě fakt nezáleží na tom, co po tobě chtějí ostatní, ale to, co chceš a cítíš ty. Pochopila jsem, že můj život není o mých kamarádech, rodině a mým klukovi. Je o mě. A je můj. A já si ho chci užít. Pochopila jsem, že nepotřebuju k sobě nikoho k tomu, abych byla šťastná. Že potřebuju hlavně poslouchat sama sebe. A pak jsem si uvědomila, že jsem si před Havají koupila letenky do San Diega. Odlétám za dva týdny. Na můj první solo výlet. Teď mi to do sebe tak krásně zapadá a já se na tenhle výlet začínám neskutečně těšit. Najednou cítím, že jsem ready jet sama. A že jsem ready tohle zažít.

Přijela jsem domů z koncertu celkem pozdě. Jela jsem totiž domu vlakem a třikrát jsem se do toho vlaku nevešla, jak byly plný. Teď už je asi půl druhý ráno, já už ležím a skoro usínám. Taky zase příště. Dobrou , Markét.




Komentáře

Oblíbené příspěvky