Day 322, Seattle


Středa 4.9.2018

11.měsíc v Americe

Dnešek byl takovej obyčejnej, pohodovej den. Všechno bylo tak, jak má, venku krásně a odpoledne jsme šli s dětma na tu nejlepší zmrzku do Molly moon. Kdo budete někdy v Seattlu, musíte na tuhle zmrzku zajít. A když jsem skočila, zašla jsem si do fitka. Mám fakt štěstí, že tu je teď dvojčat babička a hodně mi ulehčuje mojí „práci“ a taky mi umožňuje příští týden letět do San Diega. Vlastně tady s námi bude až do konce mýho roku, kterej mi končí už za měsíc.

Ještě jsem to asi nikde neříkala, ale rozhodla jsem se změnit rodinu na druhý rok. A tak bych s Vámi dneska ráda sdílela proč jsem se tak rozhodla, kam jedu a jestli se vůbec těším.


Bylo to pro mě fakt těžký rozhodnutí. Hodně dlouho jsem váhala nad tím, jestli zůstat, nebo ne. Může se zdát, že je dost jednoduchý změnit rodinu, která vlastně ani není vaše. A věřím, že pro ty, co to berou opravdu jen jako práci, to tak jednoduchý může být. Rozhodně to ale není jednoduchý pro citlivý lidi, jako jsem já a pro někoho, kdo to už ani jako práci nebere a cítí se tam doma. Mluvím tady převážně česky, což se mi upřímně moc nelíbí, protože jeden z důvodů proč jsem sem jela, byl naučit se anglicky. Zároveň je to pro mě ale dost pohodlný a celkově myslím, že bylo pro mě všechno o dost víc easy, než pro ostatní, kteří tady jsou na všechno od začátku sami a musí fungovat ihned jenom v Aj. Právě ale to, že jsem v Česko- Americký rodině, a že na dvojčata mluvím jen česky, když na ně teda mluvím, protože teď je jim teprve patnáct měsíců, byl jeden z těch důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla posunout se někam jinam. Dost dlouho jsem přemýšlela, jestli to změnit a najít si tu pravou Americkou rodinku, starší děti a zkusit něco úplně jinýho. V jednu chvíli už jsem byla devadesát procent rozhodnutá tady zůstat, protože je mi tu prostě dobře. Je mi tu dobře a cítím se tu DOMA. Takový jiný doma, ale nic mi tu nechybí, jsem tu šťastná. Tady v těch horách. Ale tak nějak jsme to pořád probíraly se Sandrou, s člověkem, kterej je mi tu nejblíž. No a ona, která měla tu nejlepší rodinu, kterou si vůbec mohla přát, se nakonec rozhodla odjet jinam. Mě to dost překvapilo, ale pak jsem si uvědomila, že jsem tak trochu chtěla zůstat i proto, abychom zůstaly spolu. Když jsem si ale představila, že ona tu nebude a začala tak trošku ten můj Au pair život srovnávat s ostatníma Au pairkama, došlo mi, že by to mohlo být někde třeba ještě lepší, než teď. Samozřejmě to může být i horší. Ale to nezjistíš, když to nezkusíš, žejo. A kdyby se měla bát každá Au pairka toho, že to bude jenom horší, žádná možnost prodloužení by tu ani nebyla. A ne jenom v rámci au pair. I v životě. Kdybychom se u každý životní překážky zastavili a radši se otočili a šli zpátky jen proto, že by to mohlo být horší, než teď, tak bychom se nikdy nikam neposunuli. Taky mi došlo, že se musím rozhodnout jenom podle sebe. A ne podle kamarádky, nebo rodiny. Dlouho jsem si to totiž odůvodňovala třeba tak, že dvojčata by si museli zvykat na někoho novýho, že Sára s Ondrou mi řekli, že by si mě rádi nechali, a tak je nechci zklamat nebo „zradit“ a podobně. Ale nikdy jsem nehodila všechno a všechny za hlavu a nezeptala se jen sama sebe. Až když jsem to udělala, tak jsem uviděla pravdu. Došlo mi, že se chci někam posunout, že chci vidět nový místa, mluvit pořádně anglicky a taky zažít ten pravej americkej život. Prostě jít zas někam o kus dál, protože ať tam budu šťastná, nebo nešťastná, budu vědět, že jsem udělala to, co jsem cítila a to je vždycky správně! Bylo pro mě fakt těžký se rozhodnout, ale ještě těžší to oznámit. Několik měsíců jsem měla v hlavě úplněj chaos a absolutně jsem nevěděla, co chci. Věděla jsem ale, že bych litovala toho, kdybych neodjela a něco jinýho nezkusila. A já už nechci dělat rozhodnutí, kterých bych mohla litovat.

Když jsem to konečně doma oznámila, spadnul mi fakt velkej kámen ze srdce. Hlavně díky tomu, že mě pochopili. Že to nikdo nebral jako zradu (alespoň v to doufám), nebo útěk. Teda nechci mluvit za dvojčata, ale ty mi to díky bohu říct nemohly. Protože ty by mě možná i přemluvily. Moc mi pomohlo, že pochopili, že chci zkusit něco novýho a dokonce řekli, že v mým věku by nejspíš udělali to samý. Tohle mě přesvědčilo ještě víc o tom, že dělám správný rozhodnutí. Dvojčata beru jako svoje sourozence a i když to jsou ještě mimina a nebudou si mě nejspíš pamatovat, mým velkým přáním je s nima udržovat kontakt a dobrý vztahy s touhle rodinkou. Jsem nesmírně vděčná, že jsem tu mohla celej rok bejt, a že jsme si vytvořili super vztah jak s dvojčatama, Ondrou a Sárou, tak jejich skvělou babičkou. Vím, že odjet bude fakt těžký, ale zároveň jsem natěšená na pravej americckej život v New Yorku.

Funguje to celý tak, že si cca po osmi měsících se musí au-pair i rodina rozhodnout, jestli chtějí, aby to tak zůstalo, nebo jestli si chce au-pair najít jinou rodinu. A nebo taky může to celý skončit, neprodlužovat si to a odjet domu. Já jsem hned věděla, že domu rozhodně nepojedu. Když jsem se na poslední chvíli teda rozhodla rodinu změnit, řekla jsem to mojí současný rodině i koordinátorce, čekalo mě vyplnit nějaký papíry, renovovat si profil, zaplatit znovu poplatek agentuře a začít zase hledat novou rodinu, jako tomu bylo i před prvním rokem. Měla jsem celkem nervy, protože jsem byla vždycky spíš ten typ člověka, co musí mít všechno předem naplánovaný. A najednou byl už červenec, měla jsem se za tři měsíce stěhovat a absolutně jsem nevěděla kam. Tohle byl pro mě trošku stres, ale čím dál víc se tady učím nechávat věci víc osudu a nemít potřebu mít všechno přesně nalajnovaný. Tohle hledání rodiny bylo ale jiný, než to první v tom, že jsem už jasně věděla, co chci a co nechci. Věděla jsem, že je lepší si počkat, být trpělivá a pořádně si vybrat. Věděla jsem, čemu se vyhnout, jaký věci jsou, nebo naopak nejsou důležitý dopředu zjistit. Ozývala se mi každý den nová rodina. Měla jsem jich fakt hodně, ale žádná z nich nesplňovala všechny moje důležitý kritéria. A tak jsem pořád čekala a čekala. No a pak se mi ozvala Megan s rásnou americkou rodinkou se čtyřmi dětmi. Každý mi ihned říkal, že jsem blázen, jestli půjdu od dvou dětí ke čtyřem. Ale zrovna na počtu dětí mi absolutně nezáleželo. Nezáleželo mi ani na místě, nebo státu, ve kterým budu. Čekala jsem na to, až mi prostě někdo fakt padne do oka. A byli to oni. Splňovali úplně všechny moje podmínky a přání a tak nějak jsem prostě cítila, že jsou to dobří lidé. A ano, přes skype a facebook se samozřejmě může zdát milý každý, ale to je bohužel to velký Buď a Nebo, ten velkej risk, kterej je velká součást Au-pair programu. Asi týden jsem je nechala čekat, než jsem se úplně rozhodla a 10.července jsem si s nima plácla. Takže 16.října letím do New Yorku!

Věřím a cítím, že jsem se rozhodla správně a vím, že toho nebudu nikdy litovat. I když vím, že mi budou chybět dvojčata, moje kamarádi, hory a Seattle, strašně se těším na druhou stranu Ameriky a na to, co všechno mě tam čeká. Vím, že jsem se rozhodla srdcem, že jsem se rozhodla podle sebe a to je to nejdůležitější. Teď už to nechám jenom na osudu, co mi přinese. No a jdu si užít ten poslední měsíc tady! Příští týden mě čeká další velká zkouška a to muj první solo trip. Jak už jsem říkala, letím na pár dní do San Diega, úplně sama, budu spát u Italskýho studenta přes Couchsurfing, chci být offline, vyčistit si hlavu a pořádně si to užít.

Teď už jsem z fitka doma, dala jsem si sprchu, plánovala jsem, co chci dělat a vidět v San Diegu a teď už ležím a jdu spát. Tak zase příště. Dobrou, Markét.



Komentáře

Oblíbené příspěvky