Day 328, San Diego- Seattle, part 1

pondělí 10.9.2018

San Diego

Dneska jsem se probudila tady v San Diegu v La Jolla u Lorenzza, u Itala, kterej tady v San Diegu dělá nějaký výzkumy a u kterýho jsem teď čtyři dny přebývala. Dobalila si všechny věci, hodila batoh na záda, schovala mu klíč od bytu pod rohožku a jela jsem pomalu na letiště.

Můj první solo trip je za mnou. Tyjo, tohle bude asi dlouhý. Tehle výlet mi dal tolik a já ani nevím, kde začít.

V pátek brzy ráno jsem popadla příruční kufr, batoh, doklady a šla na vlak, kterým jsem jela rovnou na letiště. Takovou dobu jsem se těšila na tenhle výlet a cítila jsem se připravená na to poprvé cestovat sama. Ale čím víc se to blížilo, tím větší paniku jsem z tohohle výletu měla. Ještě jsem byla ubytovaná klasicky přes Couchurfing, a to ještě dvojnásobilo můj strach z celý tý situace. I když tam máte reference od lidí, který s tim člověkem už byli, tak nikdy nevíte, co se může stát. Pokaždý mám tak trochu nervy z toho, co nás čeká, i když jedeme ve čtyřech, no a teď jsem byla sama. Ještě horší je, když Vás v tom nikdo nepodpoří a všichni Vám jen říkaj, že být dvacetiletá blondýna, nikdy by tohle něudělali. Já jsem za nějakej hotel ale nemohla, ani nechtěla utrácet, takže jsem to riskla.

Vystoupila jsem v San Diegu, vyšla z letiště a několik minut tam jen stála a utěšovala se, že to bude všechno dobrý. Ale hlavou mi pořád běhalo: Vždyť se tady budu sama strašně nudit. Proč jsem sem vůbec jela? Tohle jsem neměla dělat. A kdybych to nebyla já, asi bych se na podpatku otočila, nasedla zase na letadlo zpátky do Seattlu a jela domu. Tak jak jsem se sem těšila, jsem tam teď stála a chtělo se mi brečet. Nevím, jestli je tohle normální, když jedete poprvé někam sami, nebo jestli jen já jsem taková citlivka, ale když jsem tam tak stála s tim kufrem a batohem na zádech a tekly mi slzy po tváři, řekla jsem si, že nechci bejt smutná. Že nechci brečet, protože jsem sama, ale chci brečet radostí. Chci bejt šťastná. Vždyť jsem v Kalifornii!! Jsem v San Diegu. Vždyť jsem tohle chtěla. Vždyť chci cestovat sama. Vždyť potřebuju být chvíli sama. A tak jsem utřela ty slzy a rozhodla se si to fakt užít. A rozhodla se bejt fakt sama. Se vším všudy. Odemkla jsem mobil, smazala si facebook, nasadila sluchátka a s úsměvem si vyrazila koupit lístek na autobus. Ten mě odvezl do downtownu. Neměla jsem žádnej plán a neměla jsem tušení kam půjdu, nebo co budu dělat. A tak jsem prostě šla a šla. Prošla jsem plno různých uliček, krasných obchůdku a parků. V jedný cute kavárně jsem si dala k snídani palačinky a kafe a snažila se najít, co budu zbytek dne dělat. Lorenzzo mi napsal, že příjde domu z Univerzity až pozdě věčer, a tak jsem se musela do tý doby nějak zabavit. Když už jsem měla dost mrakodrapů a palem, nasedla jsem teda na vlak a jela jsem do Starýho města. Snažila jsem se behěm dne někde najít úschovnu na kufr, ale bohužel jsem žádnou nenašla, a tak jsem celej den musela chodit s kufrem. Old town, nebo-li to starý město bylo nádherný. Připadala jsem si skoro jak v Mexiku. I když teda jsem skoro v Mexiku byla, protože hranice s Mexikem jsou od San Diega hodinu autem. Nádherný obchůdky se starožitnostma, roztomilý restaurace, mexická hudba, španělština a všude barevno. Krásný místo. Když jsem stála v jednom z těhle obchůdků a koukala na nějaký přívešky, zaslechla jsem jak se vedle mě baví nějaká holka mýho věku s prodavačem a říká, že je z polska. Tak jsem se otočila, střetly jsme se pohledem, já se na ní usmála a když nás viděl ten prodavač, s kterým se bavila vyhrkl na mě s hodně silným španělským přízvukem: Where are you from, may I ask? Tak mu říkám, že z Česka, nějak jsme se všichni dali do řeči a takhle jsem poznala Tanju. Obě jsme tam byly samy, ani jedna jsme neměly plán a ona měla auto, a tak jsme se rozhodly jet spolu na pláž. Já jsem byla ráda, že nemusim tahat ten kufr a hned jsem měla ten den veselejší, když jsem si měla s kym pokecat. Jeli jsme na známou a krásnou Pacific beach, kde jsme si natáhly ručníky a povídaly si tak dlouho, až jsem usnula. Brobral mě studenej vítr od oceánu a taky hlad. Tak jsme se sebraly a prošly jsme celou Pacific beach až na konec, kde jsme si pak sedly v restauraci a daly si po celým dni pořádný jídlo. Hodně mi to tam připomínalo Venice beach v LA ať už těma barevnejma domečkama, počtem mladých lidí, co tam jezdili na skejtu, nebo pouličníma prodavačema. Ale nakonec byl tohle tak super den. Ještě jsme chtěly stihnout západ slunce na Sunset cliffs, na který jsme dojely a zjistily, že žádnej bohužel není vidět. A tak jsme tam ještě nějakou dobu seděly na lavičce a jen tak se dívaly na oceán a počkaly do úplný tmy. Pak už mě Tanja odvezla k Lorenzzovi. Stála jsem před tím domem, zase se mi začal svírat žaludek a jen jsem se modlila, ať všechno dobře dopadne. Po pár minutách přišel dolu, seznámili jsme se a vypadal dost v pohodě, dokonce mi i vzal kufr a hned ve dvěřích se ptal, jestli mám hlad, že dělá špagety. Ital no. A tak jsem kývla, že si trošku dám a když jsem viděla, že mám svou postel v jiný místnosti,  když jsme si začli povídat a já viděla, že je všechno ok, už jsem si konečně mohla oddechnnout.

Na další den ráno jsme byli s Lorenzzem domluvení, že půjdem šnorchlovat. On bydlel totiž v La Jolla pět minut chůze od pláže a od těch slavných útesů plných lachtanů a tuleňů. A právě šnorchlování s tuleněma a lachtanama byl program na sobotní ráno. Šli jsme teda procházkou po útesu kolem těch zvířat, kterých tam ležely snad stovky různě přes sebe a odpočívali až na tu pláž, na který jsme šli pak do vody. Když jsem vlezla do tý vody jen po kotníky, tak nejenom že ta voda byla totálně ledová, ale ty tuleni a lachtani se mi najednou zblízka už nezdáli tak roztomilí a při představě, že tam s nima budu plavat mi nakočila ještě třikrát větší husí kůže. Jako ploutve, šnorchl i brejle jsem si vzala, ale opravdu jsem netušila, že se tam lidi mnormálně potápěj v neoprenu. No já jsem ho prostě neměla a ani jsem se nechystala jít ho shánět. Prostě jsem do toho šla. Přiznávám, ze mi chvilku trvalo, než jsem se přestala celá klepat zimou, ale po chvilce jsem se rozhejbala a bylo to dobrý. Byly celkem vlny a voda dost zakalená, takže jsem musela plavat dál od břehu, kde to bylo trošku klidnější, abych něco viděla. Lorenzzo si tam celou dobu v poklidu šnorchloval v neoprenu s jeho ultra-speciální kamerou pod vodu na mořský tvory a byl hezky v teploučku. A já jsem se tam plácala a měla paniku z každýho tuleně, nebo lachtana, kterej se ke mě na metr přiblížil. Oni ale plavou v tý vodě tak rychle, že si Vás ani nevšimnou, ale sem tam do vás třeba nebourají, nebo se trošku otřou. Když do mě naboural poprvé myslela jsem, že to je moje smrt. Dostala jsem panickej záchvat strachu, strhla jsem ze sebe brejle a zařvala česky Pomoc. Výborně, akorát trapas, všichni se na mě otočili a mysleli si, že už jsem se tam z tý ledový vody bez toho neoprenu asi zbláznila. Teprve pak, když mě Lorenzzo uklidnil a přesdvědčil mě, že mi tyhle velký, slizký zvířata nic neudělají, jsem si to i užila. Norozhodně to byl zážitek. A za Lorenzza jsem děkovala bohu, protože jak moc jsem se bála, na koho narazim, tak moc jsem za něj byla vděčná. Za to, jak byl na mě hodnej, za to, na jakým nádherným místě bydlel a za to, že mě vzal tohle ráno s sebou a já můžu mít tenhle zážitek. Když už jsem byla skoro celá fialová a skoro zmrzlá na kost, šla jsem se oblíct, Lorenzzo odešel pracovat na nějakým výzkumu a já se tam  ještě chvíli jen tak procházela a kochala se. Když jsem dostala hlad, šla jsem zpátky k Lorenzzovi, najedla se, umyla a převlíkla a rozhodla se vyrazit do Balboa parku. Cesta mi dala trošku zabrat, ale dojela jsem a pane bože tohle místo bylo neskutečný. Nádhernej areál, kde je i Zoo, do který já jsem teda nešla, ale ten park jako takovej je sám o sobě nádhernej. Chvilku jsem fakt nevěřila vlastním očím. Hned vedle jsou pak botanický zahrady, který jsem si taky prošla a pak jen stála v tom parku vedle pána, kterej hrál na house a poslouchala jak krásně hraje. Takový krásný odpoledne jenom se sebou. Už jsem se ani na minutu nepozastavila nad tím, že jsem tam vlastně sama. Jediný nad čím jsem se pozastavila bylo, jak jsem spokojená, když mi nikdo nepíše, když nikomu já nepíšu a když prostě neřešim věci kolem, ale mám čas na sebe. Rodina věděla, kam jedu, a tak jsem si řekla, že se na facebook přihlásim zase až budu zpátky v Seattlu. A tak jsem to taky udělala. Byla jsem tak šťastná. A vděčná, že jsem to nevzdala, když jsem měla chuť se otočit a jet zase domu. V tomhle krásným parku jsem strávila celý odpoledne a pak se mi ozvala Tanja. Vyzvedla me ještě s jednou holkou, kterou taky potkala ten den a jely jsme všechny společně na Coronado Island na večeři. No a tam jak jsme se tak zakecaly, tak nám došlo, že je sobota, a že bysme vlastně mohly jít někam ven. No a tak jsme šly. Já se šla zpátky domu převlíknout, holky mě vyzvedly a jeli jsme zpátky na Pacific beach, což není jenom ta dlouhatánská pláž, ale taky čtvrť, který je plná barů a kde to nejvíc žije. Vlezly jsme hned do nějakýho baru s terasou a výhledem a přišlo mi to dokonalý. Když jsem si ale dala pár drinků, měla jsem náladu tančit a tenle podnik byl takovej ten vážnej, kde skoro všichni stáli s proseccem v ruce a přiblbě se na sebe usmívali. No a holky chtěly zůstat, protože tam za nima někdo přišel, a tak jsem šla sama do ulic. Prošla jsem asi tři další bary, v každým z nich mě někdo pozval na pár drinků, zatančila jsem si a pak jsme se s holkama sešly na pláži. Ta druhá, Cristina tu noc nepila a řídila. Takže když ve dvě ráno všechno zavřelo, odvezla nás bezpečně a spolehlivě zpátky domu a já šla hned spát.










Komentáře

Oblíbené příspěvky