Day 328, San Diego-Seattle, Part 2

Pondělí 10.9.2018

San Diego

Po sobotní party jsem se včera probudila asi v půl desátý. Lorenzzo ještě spal a já ho nechtěla rušit, a tak jsem se vyrazila najíst ven. Měla jsem děsnou chuť na tacos, který v San Diegu nemůžete vynechat, a tak jsem spojila snídani s obědem a vyrazila do ulic najít nějakou pěknou mexickou restauraci. Chodila jsem uličkama La Jolla a sluníčko mi pálilo do očí tak dlouho, až jsem se zastavila u podniku Puesto. Průměrná mexická restaurace. Z nějakýho důvodu se mi to místo líbilo, a tak jsem sedla za bar, ze kterýho byl výhled do ulice a kvůli kterýmu mě ta restaurace už na pohled tak zaujala. Objednala jsem si Coronu, chipsy s guacamolle a dva druhy Tacos.

Jak jsem tak čekala na to jídlo a popíjela tu koronu, naprosto jsem si vychutnávala tu samotu. Pozorovala jsem každýho, kdo se mihnul kolem toho baru. Bavilo mě přemejšlet, kam ta postarší mračící se paní asi spěchá v neděli dopoledne, co za muziku ten mladej kluk asi poslouchá, že mu kouzlí takovej púsměv na tváři, nebo tajně závidět mladýmu čerstvě zamilovanýmu páru. Už jsem si ani na minutu nepřipadala smutná, nebo osamělá. Už jsem se necítila, jako bych si ty letenky koupila za trest. Jakoby se mi zhroutil celej svět. Najednou jsem už nebyla ta, co vystoupila na tom letišti v pátek ráno a nevěděla, jak tohle zvládne. Najednou jsem byla šťastná. A svobodná. Najednu jsem si uvědomila, jaký je to štěstí mít svobodu. Tu svobodu jít, kam se vám jenom zachce. Dělat jen to, co vás zrovna napadne. Seznamovat se s kolemjdoucíma a poslouchat jejich příběhy. Pozorovat lidi na ulici a vymýšlet si v hlavě ty jejich příběhy. Sedět hodiny u oceánu a užívat si ten klid. A nebo jíst tacos v mexický restauraci a popíjet coronu, kterou vám prodali na falešný ID. Najednou jsem si uvědomila, jak důležitý je abysme/abyste byli šťastní sami se sebou a užívali si ty vzácný chvíle o samotě. Když se totiž přestanete samoty bát, nebo se jí bránit, ale poddáte se ji a začnete ji mít rádi, najednou dostane cestování, ale i celej váš život úplně jinej smysl. Najednou jak kdyby něco tak nějak zapadlo do vašeho srdce. A přitom jste to jen vy samy.

Milá servírka mi donesla takový ty tacos, který jsem ještě neměla a viděla vždycky jenom na obrázku. Takový ty pravý mexický a byly to jedny z nejlepších, který jsem kdy měla. Neměla jsem na tenhle den žádný plán. A tak jsem se tam při jezení těch výbornejch tacos spontánně rozhodla, že si půjdu odpočinout na pláž. Po té sobotní párty jsem se totiž necítila uplně fresh. A tak jsem si řekla, že si prostě udělám plážovej den. Jen tak. Protože jsem prostě mohla. Našla jsem si pláž, která se jmenovala Windansea beach a vyrazila jsem. Stavila jsem se v tichosti u Lorenzza, kterej ještě pořád vyspával, pro plavky, ručník a knížku, nasadila sluchátka a za chvilku jsem byla na místě. Natáhla jsem ručník hned u oceánu, kterej mě za chvilku vyhnal o kus výš, jak byly velký vlny a chvilku si četla. Jak jsem tak ty vlny pozorovala, po mojí zkušenosti z Havaje jsem se moc necítila na to do nich skákat, a tak jsem popotáhla ručník ještě o kus nahoru po pláži, vzala jen sluchátka a mobil a šla se projít po útesu. Šla jsem z pláže směrem od lidí, po útesech, který vedly tak daleko, že nebylo vidět konce. Tam, kde se mi líbilo jsem si na chvilku sedla, sundala sluchátka a poslouchala ty obří vlny, který mi sem tam omyly chodidla. Už jsem říkala, jak miluju oceán? Moje znamení je Rak a voda je můj živel. Očividně. A já u toho oceánu dokážu sedět fakt hodiny. Nabije mě to energií. Uklidní mě to. Vyčistim si přitom hlavu úplně do prázdna. A tak jsem tam na jednom místě tak seděla a vypouštěla všechny ty myšlenky. Pak jsem šla dál a dál a sedla si jinam. Vytáhla jsem mobil a nahrála jedno z několika málo storíček z celýho tohohle výletu na Instagram. Do několika sekund to viděla ségra a do minuty mi zvoní mobil. Po několika dnech odříznutá od sociálních sítí a od rodiny i kamarádů jí to zvedám. První, na co se mě ptá je, co se se mnou děje, že nikomu neodpovídám a kde to vlastně jsem. A tak jsem uznala za správný ji vysvětlit, co se se mnou posledních pár dní dělo a aby všem vyřídila, že jsem v pořádku. A pak jsem si tam další hodinu přemýšlela a čerpala z toho oceánu, jak jsem jen mohla. Pdyž jsem dostala zase hlad, popadla jsem ručník na pláži, sedla na nejbližší autobus a vyrazila zpátky na Pacific beach na západ slunce, kde jsem si dala i večeři. Měla jsem najednou tolik energie. A tak jsem prostě chodila po pláži, po té čtvrti, až jsem došla do nějaké vedlejší čtvrti, kde jsem se necítila úplně bezpečně. Všude kolem byli jen černoši. Takoví ti, co jsou věčně na ulicích opilí, sfetovaní a hulákají na každýho. No a speciálně na dvacetiletý blonďatý holky. A tak jsem naskočila na první autobus, kterej kolem projížděl. Až v tom autobuse jsem zjistila, že jedu správným směrem zpátky do La Jolla. Uff. A tohle jsou ty negativní stránky solo cestování. Já se ale naučila, že v takových siuacích je hlavně potřeba zachovat klid a co nejrychleji, nenápadně zmizet. Každý vělký město tady ve státech má totiž takovou ne úplně bezpečnou a příjemnou čtvrť, ve který já se bohužel skoro vždycky náhodou ocitnu. A kdoby chtěl říct, že my v Česku máme taky nebezpečný uličky, tak ano. Tady je to ale ještě o něco strašidelnější už jenom tím, že tu děti od šesnácti let můžou mít zbraň. A to je ta věc, na kterou já strašpytel myslim vždycky jako první. Naštěstí to vždy ale dopadlo dobře a mě se pokaždý podařilo se vypařit. Pak už jsem za tmy, celá unavená dojela zpět k Lorenzzovi. Čekal na mě, aby se se mnou rozloučil a aby mi řekl, že mám nechat klíč právě pod rohožkou. Dala jsem si rychlou sprchu a usnula jako mimino.

Pondělí:
Klíč je pod rohožkou a já se vydávám na poslední dobrodružství. Už před několika týdny, když jsem si hledala, co bych v San Diegu ráda viděla, jsem narazila na tenhle nádhernej Státní park Torrey Pines State Reserve. Nebylo to ale úplně blízko, a tak jsem si to nechala až jako poslední možnost. A protože už jsem měla sbaleno a můj let byl až kolemš šestý večer, rozhodla jsem se vyrazit právě tam. A jsem ráda, že jsem tak udělala! Jela jsem asi čtyřicet minut autobusem od centra. Vystoupila jsem v ulici, kde bylo úplně prázdno. Klid a ticho. Sluníčko pražilo a mě chvíli trvalo ten park najít. Nic moc jsem od toho neočekávala. A o to víc jsem byla pak překvapená. Tenhle státní park je totiž plnej nádhernejch útesů, ze kterých se vám naskytnou fakt unikátní výhledy. Nikde nikdo nebyl. Jen pár sufrařů, který se připravovali do vln, který tam dole vypadaly jako namalovaný. Chvíli jsem ty surfaře jen pozorovala, jak si v pohodě sešli ten strmý útes na prázdnou, bílým pískem nádhernou pláž. Šla jsem po úplným kraji toho útesu až dokud mě nebolely nohy. Pak jsem taky statečně sešla ten útes a sedla si pod něj do stínu, abych si dala svačinu. Vydržela jsem tam sedět přes hodinu. Pozorovala jsem ty nadšence, který šťastně sjížděli každou vlnu a já si představovala, jak se to taky jednou naučím. Představovala jsem si, jak moc bych se to chtěla naučit. Jak moc bych do toho oceánu v tu chvíli za nima skočila. Jednou. Jednou si tenhle sen určitě splním. Připadala jsem si jak na kraji světa. Jako kdybych se najednou ocitla tam, kde se nic neřeší a všechno má šťastnej konec. Jako kdyby já jsem byla ta jediná na světě. Jako kdyby ti surfaři byli jenom jako. Jak kdyby tohle všechno nebylo skutečný. Musela jsem si promnout oči, abych se přesvědčila, že se mi tohle nezdá. A že je to všechno ještě mnohem krásnější, než jak to vidíme ve filmech, nebo v časopisech. Že je to všechno doopravdy. A já jsem za každej tenhle výhled tolik vděčná. Po pár hodinách stráveným v tomhle nádherným parku jsem se vydala zpět směrem na letiště. Když jsem se ale ve vlaku podívala na hodiny, zjistila jsem, že mám ještě pár hodin k dobru. A tak po cestě na to letiště spontánně vystupuju na stanici Old town, abych to zakončila tam, kde to začalo. Prošla jsem si tam každou uličku, kterou jsem v pátek nestihla, protože jsem se seznámila s Tanjou a odjela s ní na pláž. Nasála jsem ještě trochu tý skvělý atmosféry, nakoupila pár suvenýrů a šla pomalu na vlak, abych vyrazila znovu na to letiště. Pokus číslo dva vyšel a já asi v devět večer doletěla zpět do Seattlu.

Seattle

Tyjo, nikdy předtím bych nevěřila, jak moc důležitý by tyhle 4 dny pro mě mohly bejt. Jak moc by mi mohly změnit pohled na svět. Tolik jsem si odpočinula a vyčistila hlavu od všeho, co se tam za poslední dobu nakupilo. Strach ze stěhování na druhej konec Ameriky, z mýho výletu do San Diega, nekonečný ujištování sama sebe, že jsem se o všem rozhodla správně, nejistota a taky deštivá sezona v Seattle, která právě začala. To všechno je pryč. Jsem odpočatá a uklidněná.

Ode dneška přesně za měsíc a týden odlétám. Nějak víc si to najednou uvědomuju. A tak si v hlavě plánuju, kam všude se musím jít ještě jednou podívat, než odsud odjedu. Půlka mě má pořád trochu strach a pocit nejistoty a ta druhá půlka se šíleně teší. Sama sebe překvapuju tím, jak se na tu změnu těším. Představuju si, jaký to tam asi bude. Jakej je asi život v New Yorku. Přece to nemůže bejt tak velkej rozdíl. Pořád je to Amerika, žejo. Za celej tenhle výlet děkuju.

Teď už jsem po sprše, po pozdní večeři a těším se na zítra. Na dvojčata a na novej den. Tak zase příště. Dobrou, Markét.


























Komentáře

Oblíbené příspěvky