Day 365, Seattle-New York

Úterý 16.10.2018

New York

Dnes je to přesně rok od doby, co mě táta přivezl na pražský letiště a mě se v následujících měsících obrátil život naruby. V tom nejlepších slova smyslu. Přesně rok, co jsem tam stála plná těch pocitů a emocí a nevěděla, co se mnou bude. Přesně rok, co jsem udělala zatím to největší a nejlepší rozhodnutí. A teď, přesně po roce, v ten stejnej den se zase posouvám o kus dál. No on je to celkem pěknej kus. Stěhuju se totiž na úplně druhou stranu Ameriky. Přesně 2 885 mil a několik dlouhých hodin v letadle ze Seattle do městečka Chappaqua do New Yorku k nový rodince.

Deska ráno jsem vstávala hodně brzo. Asi v půl čtvrtý, protože mi letadlo letělo kolem šestý. Hodila jsem na sebe oblečení, který jsem si nechala vybalený, zabalila zbytek věcí a šla dát poslední pusu těm dvěma spícím andělům. Když jsem odcházela z toho pokoje, kterej byl teď rok můj, nachvíli jsem se ještě zastavila. Byl úplně prázdnej, na stole jen pár věcí, který jsem tam nechala pro novou au pair, do oken bušil déšť a venku ještě tma. Bylo mi smutno. Milovala jsem tenhle pokojíček. Ty velký francouzský okna, zkrz který mě budilo sluníčko, nebo bubnující děšť. Ty nadejchaný péřový peřiny, tu pohodlnou postel, můj červenej stůl a šatnu, která mi praskala ve švech. No teď mi praskají ve švech všechny tři kufry a já se modlím, aby někde doopravdy nepraskly. Byl to zvláštní pocit. Jako když odjíždíte z domova, z vašeho pokoje. Jenže tohle vlastně není váš domov, ani pokoj. A stejně vám je tolik smutno. Ondra už na mě čekal, naložili jsme všechny kufry do auta a jelo se na letiště. V tu chvíli jsem si asi ještě pořádně nauvědomovala, co to zase dělám a co jsem si to tentokrát vymyslela. Přestěhovat se na druhou stranu Ameriky. Přišlo mi, jak kdybych jela na dovolenou a měla se vrátit zpátky. Ondra mě vyhodil i s kuframa na letišti přímo u aerolinky Southwest, kterou jsem od agentury vyžadovala hlavně proto, že mají odbavený dva kufry zdarma. Pak už mě Ondra obejmul a jel do práce. Já jsem potlačila ty slzy, který se mi začínaly valit po tvářích, nádech, výdech a pojďme začít tu novou kapitolu. No, abych mohla něco začínat, nejdřív jsem musela vyřešit, jak sama poberu všechny ty moje kufry, batoh a kabelku. Je totiž hezký, že mi agentura dala letenku se Southwest a mohla jsem mít dohromady tři kufry, ale už jsem nepřemejšlela, že mám jenom dvě ruce. Na vozíčky, který si můžete na letišti půjčit, jsem neměla drobný, a tak jsem ty kufry na check-in nakonec nějak dotlačila. Po check-inu mi zbyl jenom carry-on a taky hodina a půl času. Přes kontrolu jsem prošla nečekaně rychle a tak jsem šla najít něco k snídani. Jediný, co bylo v tuhle hodinu otevřenýho a co bylo nejblíž mýmu gatu byl mekáč. Chvilku jsem si domlouvala, že mi z toho bude akorát blbě a pak jsem nad tím mávla rukou a hladová si koupila nějakej mcmuffin nebo co. Byl samozřejmě pěkne hnusnej. Jako všechno z McDonaldu tady v Americe. Ne, že bych tam chodila, žejo. Ale když musíš, tak musíš. Když jsem tam tak jedla tu nedobrou věc, sedl si vedle mě postarší pár a já zaslechla, že mluví česky. Tak jsem jen pozdravila a usmála se. Z toho pozdravu se stalo asi půlhodinový povídání až jsem úplně zapomněla, že mi ten muffin vůbec nechutná a snědla jsem to hlady celý. Pak už jsem šla k mýmu gatu, kde už vyzívali k boardingu poslední skupinu pasažérů, ve který jsem byla i já. Čekal mě skoro čtyřhodinovej let do Chicaga, kde jsem měla hodinovej přestup a odkud mi pak letělo letadlo do New Yorku.

Jelikož jsem na dnešek spala jenom pár hodin, chtěla jsem si v letadle zdřímnout. To se mi úplně nepovedlo, protože jsem měla opět smůlu a dostala sedadlo uprostřed a taky jsem nemohla z hlavy vyhnat všechny ty myšlenky. Představovala jsem si, jaký to u tý nový rodiny asi bude. Pořád jsem se uklidňovala, že jsou to určitě dobří lidé a že bude všechno šlapat tak, jak má. Ve skutečnosti jsem ale jela do velikýho neznáma a netušila, co mě v nový rodině čeká. Taky jsem myslela na všechny ty cesty, který jsem v uplynulým roce podnikla. Na Kanadu, Texas, Hawaii, Kalifornii.. tak strašně ten rok utekl. Než jsem odletěla do Ameriky a plánovala tady zůstat rok, přišlo mi to šílený a strašně dlouhý. A kdybych se držela plánu, to by teď jako bylo už po všem? Člověk za ten rok změní názor na hodně věcí. A já teď vím, že na cestování není času nikdy dost. A možná i proto jsem se rozhodl zůstat na tomhle kontinentu o něco dýl. Nemohla jsem přestat myslet ani na dvojčata. Na to, že na mě nejspíš úplně zapomenou. Na to, jak to všechno se mnou včera prožívali.

Celou dobu jsem si myslela, že dvojčata jakožto rok a půlroční mimina nebudou ten můj odjezd nijak prožívat a pak si mě ani nebudou pamatovat. Ale opak byl pravdou. Včera večer jsem je šla naposledy vykoupat a uložit do poslete. Už když jsem je koupala, bylo mi smutno. Cákali na mě oba vodu, jako kdyby byli naštvaní a říkali, že to není fér, že je tam jen tak nechám. Já jsem jen tak seděla  u tý vany, pozorovala jsem, jak si hrajou a myslela na to, kolik se toho za ten rok naučili kolik jsme toho spolu zažili. Ani jsem nezastavovala ty slzy, který se mi kutálely po tvářích. Když jsem je pak oblíkla a šla uložit do postele, už jsem jen brečela a brečela. Natálka usnula celkem v pohodě, ale Juliánek mě očividně nechtěl nechat jít. Vždycky, když jsem je ukládala do postýlek, položila jsem Juliánka na břicho a on do pár minut usnul. Teď jsem udělala to samý, jenže pokaždý, když jsem dala ruku pryč z jeho postýlky a chtěla odejít, začal hrozně brečet. Nevím, jestli to fakt cítil a prožíval se mnou, nebo jestli ho trápilo něco jinýho. Jedno vím ale jistě, nenechám to tak, aby na mě zapomněli. Po chvíli už přišel Ondra a řekl, až už jdu, že na mě čekají s večeří, že se o Juliánka už postará. Ani nevíte jak pro mě bylo těžký odejít z toho jejich pokoje. Snažila jsem se utřít slzy a jít k večeři, ale nějak jsem to nezvládla a když jsem došla dolu, kde Sára a ondrova mamka připravovaly večeři, zase se spustil proud emocí a to už jsme brečely všechny. Vůbec jsem nečekala, jak náročný to pro mě bude. Když už bylo po všem, já si dobalila poslední drobnosti a se všema se rozloučila, absolutně jsem nemohla usnout. Ale to jsem prostě já. Občas vůbec nedokážu vypnout mozek. Nedokážu se na nic soustředit, jen mi hlavou běhaj všechny různý myšlenky, který nedokážu zastavit a většinou pak začnu myslet na to nejhorší a ve finále se i litovat. Ale i tohle je součást toho rozhodnutí. Rozhodnutí posunout se někam dál a opět vystoupit z mý komfortní zony. Věřím, že někdo není tak citlivej jako já a úplně tyhle věci neprožívá. Já jsem ale taková a to obzvlášť u těhle velkých změn. Vždycky si ale říkám, že to je jenom znamení a můj úkol se tomu vystavovat a časem se cítit v takových situacích líp. Čím víc totiž vystupujem z naší komfortní zony, tím větší si tu komfortní zonu vlastně vytváříme.

Přestup v Chicagu proběhl hladce a já jsem i s tříhdinovým posunem času doletěla do New Yorku asi v osm večer. Cesta z letiště JFK, kam pro mě moje nová host mom poslala jejich řidiče trvala asi hodinu. Chappaqua, městečko ve kterým teď budu bydlet leží cca hodinu autem i vlakem severozápadně od Manhattanu. Tohle městečko s 1 500 obyvateli je součástí Westchester County i New Castle. New Castle je obvykle hodně bohatá komunitní část. Většinou jsou tam obrovský vily a baráky s bazény, soukromý hřiště pro děti, nebo přávě tenisový kurty za barákem. Celá tahle komunita je taková dost soukromá a nepotkáte tam chudýho člověka. A tady u nás v Chappaqua bydlí například i bývalej prezident USA Bill Clinton. Byla jsem strašně zvědavá, jak to tu bude vypadat. Když jsme projížděli městečkem a já to všechno pozorovala z okýnka, ptala jsem se řidiče kde jako mají chodníky. On se pousmál a odpověděl, že pěšky se tu někam jen těžko dostanu. No, pro někoho, kdo rád chodil poslední rok denně na dvouhodinnnový procházky ne úplně příjemná informace hned na začátek. Ale dám tomu ještě šanci. Celý městečko je v podstatě takovej les, kde jsou rozmístěny ty obrovský vily a domy s těma dlouhatánskýma příjezdovýma cestama. Já jsem si teda, jako správná kelišová, před odletem vygooglila, že moje nová rodina má dost velkej barák se zahradou, tenisovým kurtem a třema terasama. No a když jsem projížděla ulicí Alpine Lane a řidič začal brzdit, já přesně věděla, kterej barák to je. Naprosto se totiž ztotožňoval s tím na Googlu. Když řidič zastavil přímo před barákem a já viděla vycházet Megan, mojí novou host mom ze dveří, trošku se mi rozbušilo srdce, ale spíš si vybavuju ten velkej pocit nadšení a natěšenosti. Megan mě hned moc mile přivítala, řidič mi odnesl kufry přímo před dveře a šla jsem se potkat s dětmi. Všichni tři kluci byli milí, slušně pozdravili, přivítali mě a objali. Trošku jsem z nich měla pocit jako by tohle přivítání a obejmutí cvičili před zrcadlem a měli to přesně natrénovaný, ale snaha se cení. Chvilku jsem byla malinko zmatená z toho, kde je to čtvrtý dítě, ale hned jak jsem přišla do kuchyně, vyskočila na mě z podstolu malá blonďatá, ale strašně stydlivá Mia. Rozdala jsem jim dárky, který jsem na přivítanou přivezla ze Seattlu, ze kterých měli naštěstí všichni radost. A myslím, že jsem si tím i dost získala tu nejmenší. Když se mnou Megan procházela dům a ukazovala mi každičkou místnost, byla jsem z toho zmatená a je mi jasný, že se tu hned zítra ztratím. Čtyři koupelny, kino místnost, tři terasy s výřivkou, tři obýváky, sedm ložnic, pracovna, tenisovej kurt a svoje vlastní detský hřiště s lanovou dráhou. A konečně můj pokoj. V dolním patře, v soukromí, s vlastní šatnou i koupelnou. Mám tu knihovnu, vlastní televizi, okna do zahrady a queen size postel. Za mě spokojenost. Vybalila jsem si jen pár věcí potřebných k tomu, abych se byla schopná osprchovat a jít spát. Pak mě ještě Megan zavolala, že přijel domu Larry, host dad z práce a tak jsem se šla seznámit i s ním. Teď se jen snažím vstřebat všechny ty pocity a první dojmy z tohohle šílenýho baráku, z Chappaqui, z novýho pokojíčku a z novýho DOMA.
Tak dobrou zase příště, Markét.

Komentáře

Oblíbené příspěvky